Natálie sáhla do kabelky a vytáhla z ní úhledně srovnanou složku.
— Tady najdete všechno k Adélině nemoci. Lékařské zprávy, výsledky vyšetření i spojení na kliniku. Ubytovala jsem se v hotelu Metropol, pokoj 307. A tohle je moje vizitka s číslem.
Tomáš převzal složku i malou kartičku. Chvíli na ně mlčky hleděl, jako by v ruce držel něco, co mu během několika minut převrátilo celý život naruby.
— Nechtěla byste… abychom se poznali trochu víc? — zeptal se nejistě. — Když už jsme…
— Sourozenci? — doplnila ho Natálie a na tváři se jí objevil nepatrný, unavený úsměv. — Jenom na papíře, Tomáši. Ve skutečnosti jsme cizí lidé. A nevidím důvod předstírat, že by to mohlo být jinak.
Tomáš pomalu přikývl.
— Chápu.
— Tak já půjdu. Zavolejte mi, až budete mít výsledky.
Pak se otočila k Jaroslavě a Ladislavovi.
— Teto, strýčku, jdete se mnou?
— Jak to myslíš? — vyhrkla Jaroslava překvapeně. — Vždyť jsme sotva přijeli! Pokoj máme zarezervovaný až od zítřka!
— Teto, — v Natáliině hlase zazněl tvrdší tón, — o tomhle jsme už mluvily. Žádný nátlak. Žádné vnucování. Slíbila jsi mi to.
— Ale Natálko…
— Dohodly jsme se, — přerušila ji Natálie nekompromisně. — Sbalte se.
Jaroslava uraženě našpulila rty, ale přece jen se začala neochotně zvedat z pohovky.
— Můžete tady zůstat, — ozvala se Klára dřív, než si to stačila rozmyslet. — Aspoň jednu noc. A ráno pojedeme všichni společně na vyšetření.
Natálie zavrtěla hlavou.
— Děkuji, ale nebudeme vám přidělávat starosti. Kontakty jsem vám nechala.
— Natálie, možná bychom přece jen… — začal Tomáš.
— Ne, — odpověděla a znovu se usmála tím svým zdrženlivým, téměř neproniknutelným úsměvem. — Nedělejme to složitější, než to je. Vy máte svůj život, já mám svůj. Pokud Adéle dokážete pomoci, budu vám vděčná do konce života. Jestli ne… pak to tak asi mělo být.
Zamířila ke dveřím. Jaroslava ji následovala, pořád si cosi nespokojeně mumlala pod nosem, a mlčenlivý Ladislav šel za nimi.
Když se za návštěvníky zavřely dveře, Tomáš se těžce sesunul na pohovku.
— To je jako zlý sen, — zamumlal. — Mám sestru. A neteř. A vůbec jsem o nich nevěděl.
Klára si sedla vedle něj a položila mu ruku na dlaň.
— Co teď uděláš?
— Zítra půjdu na odběr a nechám se otestovat. Potom si promluvím s tátou. Musí pomoct, i kdyby se ukázalo, že moje kostní dřeň není vhodná.
— A dál?
Tomáš jen bezradně pokrčil rameny.
— Nevím. Natálie mi dala dost jasně najevo, že o žádné vztahy nestojí.
— Třeba se jen brání. Představ si, že tolik let žila s vědomím, že ji vlastní otec odmítl…
— A záleží na tom? — odpověděl Tomáš vyčerpaně. — Má pravdu. Jsme si cizí. Co jí můžu nabídnout? Sourozeneckou lásku? Nedělní rodinné obědy? Po víc než třiceti letech mlčení?
Klára na to nenašla odpověď. Seděli vedle sebe v tichu a dívali se na nedopitý čaj a talířek se sušenkami, kterých se Jaroslava ani nedotkla.
Za týden dorazily výsledky. Tomáš dárcem být nemohl. Shoda byla příliš nízká.
Ještě téhož dne odjel za otcem. Rozhovor, který následoval, patřil k nejtěžším v jeho životě.
— Nemůžu, — opakoval Václav stále dokola. — Mám nemocné srdce. Jakýkoli zákrok by mohl…
— Mohl co? — skočil mu Tomáš do řeči. — Zabít tě? A napadlo tě, že ta holka bez transplantace možná nepřežije? Mimochodem, je to tvoje vnučka.
— Nikdy jsem ji neviděl, — odsekl otec zatvrzele. — Donedávna jsem ani nevěděl, že existuje.
— Stejně jako jsi „nevěděl“ o Natálii. Jenže to ti nijak nebránilo v tom, abys ji od sebe odstřihl.
Václav zbledl.
— Ty tomu nerozumíš…
— Rozumím až moc dobře, — řekl Tomáš tvrdě. — Jsi zbabělec. Vždycky jsi byl. Nejdřív ses bál přiznat vlastní dceru a teď se bojíš zachránit vnučku.
— To není zbabělost! Já jen…
— Víš co? — Tomáš vstal. — Nemusíš se namáhat s vysvětlováním. Řeknu Natálii, že jsi odmítl. A ať si s tím naloží, jak uzná za vhodné.
Odešel a dveře za sebou zabouchl tak prudce, až se v předsíni zachvěla skla ve vitríně.
Natálie přijala zprávu klidně. Skoro to vypadalo, jako by přesně takovou odpověď čekala od samého začátku.
— Rozumím, — řekla do telefonu. — Děkuji, že jste se pokusil.
— A co bude teď? — zeptal se Tomáš. — Neexistuje ještě nějaká možnost?
— Je tu mezinárodní registr dárců. Jenže šance, že se najde vhodný člověk, je malá. A času moc nezbývá.
— Můžu nějak pomoct? Penězi? Kontakty?
— Ne, děkuji. Zvládnu to.
— Natálie…
— Opravdu, Tomáši, je to v pořádku. Nedělejte si s tím hlavu. Nejsou to vaše starosti.
— Ale Adéla je moje neteř!
— Jen biologicky, — odpověděla Natálie tiše. — Ve skutečnosti pro ni nejste nikdo. Stejně jako váš otec.
V jejím hlase nebyla zášť. Jen únava a prosté konstatování něčeho, co pro ni bylo dávno dané.
— Sbohem, Tomáši. A ještě jednou děkuji, že jste to zkusil.
Hovor skončil. Tomáš zůstal dlouho sedět s telefonem v ruce a hleděl na zhaslý displej. Nevěděl, jestli má cítit vztek, lítost, stud, nebo prázdnotu.
O měsíc později se jí pokusil zavolat znovu. Chtěl zjistit, jak se Adéle daří, jestli se našel dárce, jestli ještě existuje naděje. Telefon ale nikdo nezvedal. E-mail, který napsal na adresu uvedenou na vizitce, se vrátil se zprávou, že adresát neexistuje.
Zkusil se spojit s Jaroslavou. Ani její číslo však nebylo dostupné.
Zbývala jediná možnost — vydat se do okresního města, kde podle Jaroslaviných slov Natálie žila. Jenže přesnou adresu neměl.
— Neměli bychom se obrátit na policii? — navrhla Klára. — Nahlásit, že se ztratila?
Tomáš se hořce pousmál.
— A co jim řeknu? Že hledám sestru, kterou jsem do nedávna vůbec neznal? Ne. Jestli Natálie nechce být nalezena, musím to přijmout.
Přesto ho myšlenky na sestru a neteř nepouštěly. Začal skládat informace po drobcích. Prohledával sociální sítě, ptal se známých, kteří měli vazby na ono okresní město, dokonce si najal soukromého detektiva. Marně. Natálie s Adélou jako by se rozplynuly. Jako by nikdy neexistovaly.
Někdy, ve dnech, kdy na něj všechno doléhalo obzvlášť těžce, si Tomáš položil otázku, jestli se to celé opravdu stalo. Nebyla to jen dokonale připravená lež? Promyšlený podvod, ve kterém měl sehrát roli provinilého příbuzného?
Pak si ale vybavil Natáliiny oči — stejně šedé jako ty jeho a otcovy. Vzpomněl si na lékařské zprávy, na dokumenty k transplantaci, na výsledky vyšetření. To všechno nemohlo být vymyšlené.
S otcem už se nestýkal. Po jejich hádce kvůli dárcovství se Václav několikrát pokusil syna kontaktovat, ale Tomáš mu neodpověděl. Volala i Ludmila. Prosila ho, aby se s otcem usmířil, opakovala, že je vážně nemocný a že by rodina měla držet pohromadě. Tomáš zůstal neoblomný.
— Zradil vlastní dceru a pak i vnučku, — řekl matce při jejich posledním rozhovoru. — A tobě to celé roky nevadilo. Nechci mít nic společného ani s ním, ani s tebou.
Život se časem začal vracet do starých kolejí, ale v Tomášovi se něco změnilo tak hluboko, že už to nešlo vzít zpátky. Klára si všímala, jak se občas zastaví uprostřed místnosti a dívá se do prázdna, jako by se snažil zahlédnout něco, co ostatním zůstávalo skryté. Jak sebou trhne pokaždé, když někde zaslechne jméno Natálie nebo Adéla. Jak večer co večer pročítá zprávy z onoho okresního města a hledá v nich sebemenší zmínku.
Jednoho dne, skoro rok po Natáliině návštěvě, našel Tomáš ve schránce zvláštní dopis. Nebyla na něm zpáteční adresa. Uvnitř ležela jen fotografie.
Na snímku stála usměvavá dívka ve slavnostních šatech. Za ní se třpytilo moře.
Na zadní straně bylo napsáno: „Adéla. Žije. Je zdravá. Dostala se na univerzitu. Děkuji, že jste se pokusil pomoct.“
Žádný podpis. Žádné telefonní číslo. Žádná adresa. Jen těch pár slov a fotografie.
Tomáš se na ni díval dlouho. Hledal v dívčině tváři něco známého. Tvar nosu? Oči? Rysy po otci? Po něm? Ale nic takového nenašel. Ze snímku se na něj usmívala mladá žena, která s ním jako by neměla společného vůbec nic.
— Kdo to je? — zeptala se Klára a naklonila se mu přes rameno.
Tomáš fotografii opatrně zasunul zpátky do obálky.
— Nikdo, — odpověděl tiše. — Jen připomínka, že některé vlaky je lepší nechat odjet…