Kristýnu vytrhl ze spánku pláč tříletého Václava. Ještě napůl v mrákotách automaticky sáhla po telefonu. Displej ukazoval půl sedmé ráno. Za okny dvoupokojového bytu, v němž mladá rodina žila teprve šest měsíců, vytrvale bubnoval zářijový déšť.
„Maminko, já mám hlad,“ natahoval Václav a ukazoval malým prstíkem směrem ke kuchyni.
„Hned, sluníčko,“ zašeptala Kristýna a opatrně se posadila, aby neprobudila manžela.
Petr pracoval u bezpečnostní agentury a domů se často vracel až dlouho po půlnoci. Kristýna dobře věděla, že každá hodina spánku navíc je pro něj cennější než ranní rozhovor.
Na chodbě narazila na paní Renatu, která už byla oblečená a chystala se vyrazit do obchodu.
„Dobré ráno,“ pozdravila Kristýna potichu.
„Dobré na tom není nic, když vnuk brečí od šesti,“ zabručela tchyně a přitom si natahovala plášť. „Měla bys na to dítě líp dohlížet.“
Kristýna raději neodpověděla. Za půl roku společného bydlení si od Renaty vyslechla už nespočet výtek. Jednou byla kaše málo osolená, jindy nebylo prádlo podle jejích představ, další den jí vadil prach na poličkách. Dokud však Kristýna pracovala jako nehtařka v kosmetickém salonu a pravidelně přispívala do společného rozpočtu pěti tisíci korun, držela tchyně ty nejostřejší poznámky alespoň trochu na uzdě.
„Moje snacha není žádná lenoška, nosí domů peníze,“ chlubívala se Renata sousedce Daniele z vedlejšího bytu. „Ne jako některé, co umějí jen mluvit.“
Kristýna právě připravovala snídani, když se probudil Petr. Beze slov se umyl, vypil kávu a políbil ženu na tvář.
„Dneska mám službu do jedenácti večer,“ oznámil, zatímco si zapínal bundu. „Nečekej na mě.“
„Dobře. A nemohli bychom se o víkendu podívat po nějakých bytech?“ zeptala se opatrně Kristýna. „Třeba bychom našli něco rozumného k pronájmu.“
Petr se zamračil a zavrtěl hlavou.
„Kristýno, už jsme to probírali. Proč máme vyhazovat peníze za nájem, když nám máma dovolila bydlet tady? Šetříme přece na základ pro hypotéku.“
„Jenže tvoje maminka…“
„Co moje máma?“ jeho hlas ztvrdl. „Dala nám střechu nad hlavou. Stačí trochu vydržet a všechno se srovná.“
Kristýna si jen tiše povzdechla. Každý pokus otevřít téma vlastního bydlení končil stejně. Petr byl přesvědčený, že zůstat u jeho matky je nejpraktičtější a nejúspornější řešení, a dočasné nepohodlí se podle něj prostě musí přečkat.
V kosmetickém salonu v centru Prahy panoval obvyklý ruch. Kristýna přijímala zákaznice, upravovala nehty, dělala manikúru, pedikúru i modeláž. Práci měla ráda. Mohla se setkávat s různými lidmi, využívat svou tvořivost a vidět spokojenost žen, které odcházely s krásným výsledkem.
„Kristýno, mám pro tebe nepříjemnou zprávu,“ přistoupila k ní administrátorka Lucie.
Kristýna zůstala stát s pilníkem v ruce.
„Jakou zprávu?“
„Majitelka se rozhodla salon od prvního října zavřít.“
„Zavřít?“ vydechla Kristýna. „A proč?“
„Nájemné se zvedlo na dvojnásobek. Paní Jitka říká, že už se jí provoz nevyplatí. Všem holkám to říkám dopředu, aby si stihly najít něco jiného.“
Kristýně se zatočila hlava. Sedmadvacátého září měla být poslední směna. Do prvního října zbývaly pouhé čtyři dny.
„A nemůže si to ještě rozmyslet?“ zeptala se slabým hlasem.
„Ne. Rozhodnutí je konečné. Smlouva s pronajímatelem už byla ukončená.“
Večer seděla Kristýna v kuchyni a na telefonu projížděla pracovní nabídky. Volných míst pro nehtařky našla docela dost, jenže téměř všude požadovali minimálně tříletou praxi nebo vlastní klientelu. Ona v salonu pracovala jen osm měsíců a stálé zákaznice si za tu dobu nestihla vybudovat.
Renata se vrátila domů kolem deváté večer, obtěžkaná plnými taškami potravin.
„Pomoz mi to vyndat,“ poručila a položila nákup na stůl.
Kristýna poslušně začala ukládat věci do lednice a do skříněk.
„Kde je můj syn?“ zeptala se Renata.
„V práci. Má službu do jedenácti.“
„Aha. A proč se tváříš, jako by ti uletěly včely? Pohádali jste se?“
Kristýna se zhluboka nadechla.
„Paní Renato, stalo se něco nepříjemného. Salon se zavírá a od prvního října tam končím.“
Tchyně se prudce otočila.
„Jak jako končíš?“
„Majitelka už nezvládne platit nový nájem. Propouští všechny.“
Renata postavila plechovku konzervy na polici tak hlasitě, až Kristýna leknutím ucukla.
„A co budeš dělat teď?“
„Hledám si jinou práci. Zítra obejdu salony, třeba mě někde vezmou.“
„Třeba,“ zopakovala Renata posměšně. „A když tě nevezmou? Budeš sedět doma a viset mému synovi na krku?“
„Práci si najdu,“ řekla Kristýna pevně.
„To se teprve uvidí,“ zabručela tchyně a odešla do svého pokoje.
Následující den Kristýna objela pět kosmetických salonů v různých částech Prahy.