Ve dvou z nich jí sdělili, že už mají plno. V ostatních se tvářili ochotněji, ale nakonec se ukázalo, že by ji přijali jen tehdy, kdyby si přivedla vlastní stálé klientky nebo měla alespoň tříletou praxi.
Když se večer vrátila domů, byla úplně vyčerpaná. Václav byl protivný, dožadoval se pozornosti a Kristýna měla pocit, že se jí všechno sype pod rukama.
Petr dorazil až kolem půl jedenácté. Kristýna mu hned řekla, že salon definitivně končí, a popsala mu i neúspěšné obcházení dalších míst.
„To není žádná tragédie,“ prohodil Petr, zatímco si zouval boty. „Něco se najde. Máš ještě čas.“
„A co řekne tvoje máma, až zjistí, že jsem bez práce?“
„Máma to pochopí. Vždyť je to jen na chvíli.“
Kristýna chtěla namítnout, že Renata nic takového chápat nebude, ale Petr už zamířil do koupelny. Tím jí beze slov dal najevo, že rozhovor pro něj skončil.
Poslední den v salonu se nesl v tísnivé náladě. Děvčata si vyměňovala telefonní čísla, objímala se a slibovala si, že si dají vědět, kdyby se někde uvolnilo místo.
„Kristýno, neber si to tak,“ utěšovala ji kolegyně Andrea. „Jsi šikovná, zákaznice si tě vždycky chválily. Určitě se uchytíš někde jinde.“
„Snad ano,“ pousmála se Kristýna a strčila obálku s poslední výplatou do kabelky.
Doma ji Renata přivítala pohledem, ve kterém bylo víc výčitek než slov.
„Tak co, nezaměstnaná, jak se daří?“
„Sháním práci,“ odpověděla Kristýna stručně.
„Shánět a sehnat, to jsou dvě rozdílné věci. Jíst ale potřebujeme všichni každý den.“
U večeře se tchyně začala vyptávat mnohem podrobněji. Chtěla vědět, kde Kristýna byla, s kým mluvila a co jí nabídli. Když pochopila, že zatím nemá v ruce žádnou konkrétní nabídku, jen nespokojeně zavrtěla hlavou.
„To jsem si mohla myslet. O práci člověk přijde snadno, ale novou jen tak nenajde.“
Petr seděl u stolu, žvýkal karbanátek a neřekl ani slovo.
Během dalšího týdne Kristýna obešla ještě asi deset salonů, odpověděla na několik inzerátů na internetu, ale výsledek byl pořád stejný. Někde vyžadovali dlouhou praxi, jinde trvali na vlastní klientele a některé salony nabízely jen práci za procenta bez jistého platu.
Renata byla den ode dne jedovatější.
„Zase jsi celý den proseděla doma?“ zeptala se pokaždé, když se vrátila z práce.
„Byla jsem na pohovorech,“ bránila se Kristýna.
„Byla jsi, nebyla jsi, výsledek žádný. Můj syn se v práci dře a jeho žena se válí doma na gauči.“
„Na gauči se neválím. Starám se o Václava, vařím, uklízím.“
„To zvládne každá ženská v domácnosti. Ale vydělávat peníze, to už chce něco umět.“
Kristýně se zatínaly ruce v pěst, přesto mlčela. Hádat se s tchyní si nemohla dovolit. Byt pořád nebyl jejich.
Po několika dalších dnech si Renata našla novou záminku a začala se navážet do vaření.
„Ta polévka je přesolená,“ oznámila při obědě, sotva ochutnala první lžíci.
„Solila jsem ji stejně jako vždycky,“ podivila se Kristýna.
„Dřív jsi byla v práci a vařila jsem tu já. Teď máš zřejmě tolik volného času, že už ani ruce nevědí, co mají dělat.“
„Mami, nech toho,“ ozval se po dlouhé době Petr a postavil se za ženu. „Ta polévka je normální.“
„Tak já se podle tebe navážím? Já jsem špatná, protože upozorním snachu na chyby? Výborně. Tak já budu mlčet.“
Renata teatrálně odsunula talíř a odešla z kuchyně.
„Proč ji provokuješ?“ sykl Petr šeptem, jakmile za ní zapadly dveře.
Kristýna na něj nechápavě pohlédla. „Já ji přece neprovokuju. Vařím úplně stejně jako dřív.“
„Máma je nervózní. Víš, jaká je.“
Ano, Kristýna to věděla až příliš dobře. A také chápala, že dokud nebude mít práci, bude se všechno jen zhoršovat.
Nazítří při úklidu Renata kontrolovala každý její pohyb.
„Prach stíráš ledabyle. Podívej se na to zrcadlo, samé šmouhy. V rozích visí pavučiny. Když jsi chodila do práce, aspoň ses snažila uklízet pořádně. Teď už neumíš ani to.“
Kristýna mlčky vzala hadřík a zrcadlo přeleštila potřetí.
„A vůbec,“ pokračovala tchyně, „mně není jasné, co tu celé dny děláš. Sedíš doma úplně k ničemu a dítě si tu žije samo pro sebe.“
„Václav si nežije sám pro sebe,“ neudržela se Kristýna. „Hraju si s ním, čtu mu, chodíme ven.“
„Hraješ si, čteš,“ zopakovala Renata posměšně. „A k čemu to je? Můj syn dře, aby rodinu uživil, a jeho manželka se doma baví s dítětem.“
Večer u stolu tchyně v útoku pokračovala.
„Petře, měl by sis se ženou vážně promluvit. Ať si přestane vybírat a vezme jakoukoli práci. Prodavačku v obchodě, uklízečku v kanceláři, to je jedno. Hlavně když domů přinese peníze.“
„Já si nevybírám,“ ohradila se Kristýna. „Jen hledám práci ve svém oboru.“
„Ve svém oboru!“ odfrkla Renata. „Lakovat ženským nehty, tomu říkáš obor? To zvládne každá ženská.“
Kristýně se nahrnula krev do tváří.
„Je to skutečná profese. Chodila jsem na kurzy, mám certifikáty.“
„Certifikáty,“ zopakovala tchyně a zavrtěla hlavou. „A práce nikde. Takže ty tvoje papíry asi nikomu k ničemu nejsou.“
Petr dál jedl kuře a očima se vyhýbal manželčině pohledu.
Druhý den ráno Kristýnu probudily hlasy z kuchyně. Renata tam stála se sousedkou Danielou a mluvila tak hlasitě, že bylo slyšet každé slovo.
„Představ si, snacha je už dva týdny bez práce,“ stěžovala si. „Tvrdí, že hledá, ale ve skutečnosti se jen potlouká po bytě. Petr to všechno táhne sám.“