„A čím to?“ zeptala se Daniela se soucitným povzdechem.
„Kdo se v ní má vyznat,“ odfrkla si Renata. „Asi si zvykla, že jí všechno spadne do klína. Dělala někde v salonu, lakovala zákaznicím nehty a nejspíš si myslela, že to tak bude navždycky. Jenže se ukázalo, že slušné místo se nehledá tak snadno.“
„Doba je teď všelijaká,“ přisvědčila Daniela.
„To jistě,“ nenechala se zastavit Renata, „ale člověk se má snažit. Takhle to vypadá, že se nechává živit druhými.“
Kristýna stála za kuchyňskými dveřmi a každé slovo ji bodalo jako jehla. Tváře jí hořely ponížením i křivdou. Nejraději by vešla dovnitř a bránila se, jenže v krku se jí sevřel knedlík a nohy měla jako přimrazené.
Ještě ten den poslala životopis do agentury, která zprostředkovávala domácí výpomoc, a přijala nabídku hlídání dítěte. Výdělek byl nižší než dřív, ale pořád to bylo lepší než nic.
„Takže budeš hlídat cizí děti a vlastního necháš babičce?“ podivil se Petr, když mu to večer řekla.
„A co mám podle tebe dělat?“ odpověděla unaveně. „Tvoje máma mi den co den připomíná, že vám visím na krku.“
„Máma se jen bojí o peníze. Víš, jak je to teď napjaté.“
„Ne, Petře. Tvoje máma by byla nejradši, kdybych z tohohle bytu zmizela,“ pronesla Kristýna tiše.
„Prosím tě, nemluv nesmysly.“
Jenže za několik dnů se ukázalo, že Kristýna nebyla daleko od pravdy. Jakmile se Renata dozvěděla, jakou práci snacha vzala, nenechala si poznámku pro sebe.
„Chůva za pár korun,“ pronesla s pohrdáním. „To jsme to dopracovali. A já si naivně myslela, že moje snacha má trochu rozumu.“
Hlídání bylo navíc jen záskokem. Agentura předem řekla, že jde o dva týdny, než se vrátí stálá chůva z dovolené. Když Kristýna po posledním dni přišla domů, Renata ji přivítala s výrazem vytesaným z kamene.
„Tak zase bez práce?“ zeptala se místo pozdravu.
„Byla to jen dočasná výpomoc,“ vysvětlila Kristýna a sundávala si boty. „Říkala jsem hned na začátku, že to bude jen na čtrnáct dní.“
„Říkala, neříkala,“ mávla Renata rukou. „A co bude teď? Zase se tu budeš povalovat?“
„Budu si hledat něco stálého.“
„Hledej si, jak chceš, ale jíst musíme všichni. A účty za byt se taky samy nezaplatí.“
Kristýna chtěla projít do koupelny, jenže tchyně ji zastavila ostrým hlasem.
„Kam jdeš? Ještě jsem neskončila.“
„Renato, jsem strašně unavená. Nemohly bychom to probrat zítra?“
„Ne. Probereme to hned. Sedni si.“
Ukázala na židli u kuchyňského stolu. Kristýna si poslušně sedla, ačkoli už dopředu cítila, že ji čeká další ponižující rozhovor.
„Dobře mě poslouchej,“ začala Renata a založila si ruce na prsou. „Nejsem žádná zlá ženská. Vzala jsem vás k sobě, protože jsem si říkala, že je to jen na chvíli. Jenže ta vaše chvilka trvá už půl roku.“
„Jsme vám za pomoc vděční,“ řekla Kristýna sotva slyšitelně.
„Vděční?“ ušklíbla se Renata. „Slovy se děkuje snadno. Ale kde jsou činy? Když jsi chodila do práce, dalo se říct, že aspoň něco přinášíš. A teď? Sedíš mi tady na krku, jíš moje jídlo a spotřebováváš elektřinu, kterou platím já.“
„Práci si najdu.“
„Kdy? Za měsíc? Za půl roku? Já nemám povinnost živit dospělou zdravou ženskou, která nic nedělá.“
Z chodby se v tu chvíli ozvaly kroky. Petr se vrátil domů.
„Petře!“ zavolala Renata okamžitě. „Pojď sem, musíme si vážně promluvit.“
Objevil se ve dveřích kuchyně a ještě si svlékal bundu.
„Co se děje?“
„Tvoje žena je zase bez místa. A já už toho mám dost.“
Petr přelétl Kristýnu rychlým pohledem a posadil se ke stolu.
„Mami, práci hledá. Něco najde.“
„Hledá!“ vybuchla Renata. „Hledá už bůhvíjak dlouho a výsledek žádný. A já ji mám snad krmit až do důchodu?“
„Nepřeháněj. Dobrá práce se teď neshání jednoduše.“
„Dobrá, špatná, to je mi jedno. Hlavně aby nosila peníze. Ne aby tady jen zabírala místo.“
Kristýna mlčela a dívala se z okna. Za sklem drobně mrholilo, podzimní obloha byla nízká a šedé mraky visely nad městem stejně tíživě jako myšlenky, které jí padaly na duši.
„A vůbec,“ pokračovala Renata, „už mě nepotřebujete. Václav povyrostl, brzy půjde do školky. Najděte si podnájem a žijte si sami.“
„Mami,“ pokusil se Petr namítnout, „přece jsme se domluvili, že u tebe zůstaneme, dokud nenašetříme na vlastní bydlení.“
„To platilo, když tvoje žena vydělávala,“ odsekla. „Jak chcete šetřit teď? Pracuješ jen ty a táhneš tříčlennou rodinu.“
Renata vstala a začala přecházet po kuchyni.
„Ne, takhle to dál nepůjde. Nebudu živit příživnici.“
To slovo Kristýnu zasáhlo jako facka. Do tváře se jí nahrnula krev a prudce zvedla hlavu.
„Nejsem žádná příživnice,“ řekla pevným hlasem. „Jsem jen dočasně bez práce.“
„Dočasně, dočasně,“ zopakovala Renata posměšně. „A kdo to mezitím zaplatí? Můj syn má dřít od rána do večera, aby živil ženu?“
„Mami, uklidni se,“ požádal ji Petr. „Všechno se srovná.“
„Nic se nesrovná!“ vyštěkla Renata. „Už jsem se rozhodla.“
Zastavila se uprostřed kuchyně, narovnala záda a pronesla to slavnostně, skoro jako rozsudek.
„Kristýno, promiň, ale když tě propustili a nemáš žádné peníze, tak tady už nebydlíš.“
Kristýna zůstala stát jako opařená. Takový obrat nečekala ani od Renaty. Nevěřícně na tchyni hleděla a snažila se pochopit, co tím vlastně myslí.