„Jak to myslíš… že tady nebydlím?“ vypravila ze sebe Kristýna.
Renata pokrčila rameny, jako by mluvila o úplně obyčejné věci.
„Jednoduše. Sbal si věci a najdi si jiné bydlení. Nemám povinnost živit někoho navíc.“
Kristýně se nahrnula krev do tváří. Ta slova ji zasáhla ostřeji, než čekala. V ústech matky jejího vlastního muže zněla jako ponižující rozsudek.
„Mami, slyšíš se vůbec?“ ozval se konečně Petr. „Kristýna je moje žena. A Václav je tvůj vnuk.“
„Vnuk tu zůstat může,“ odsekla Renata bez zaváhání. „Ale tvoje žena ať si poradí sama. Už mám dost toho, že se na ni musím každý den dívat.“
Kristýna polkla. Snažila se udržet hlas klidný, i když se jí uvnitř všechno třáslo.
„Renato,“ řekla tiše, „snad chápete, že mám malé dítě. Kam s ním podle vás mám jít?“
„To není můj problém. Měla jsi přemýšlet dřív, než jsi přišla o práci.“
Petr seděl u stolu, oči sklopené k desce, a neřekl nic. Kristýna čekala, že se jí zastane, že aspoň jednou postaví svou rodinu před matčiny výčitky. Jenže on dál mlčky hleděl na kresbu dřeva, jako by v ní mohl najít odpověď.
„Petře,“ oslovila ho naléhavě, „řekni něco.“
Zvedl hlavu. V obličeji měl bezradný výraz a jen roztáhl ruce.
„Já nevím, co mám říct. Je to mámin byt. Má právo rozhodnout, kdo tu bude bydlet.“
„Správně,“ přikývla Renata spokojeně. „Aspoň můj syn ještě používá rozum.“
Kristýna na něj zůstala hledět.
„Ale my jsme tvoje rodina.“
Petr se nepříjemně zavrtěl na židli.
„Rodina se má umět postarat sama o sebe. Nemůže pořád viset rodičům na krku.“
„Přesně tak,“ přidala se Renata. „Ať se snaží. Nejsem zlá, ale živit dospělé příživníky nebudu.“
V tu chvíli Kristýna pomalu vstala. Židle se s ostrým zvukem posunula po podlaze. V jejím pohybu už nebyla nejistota, ale pevné rozhodnutí.
„Dobře,“ pronesla klidně. „Urážky poslouchat nebudu. Zítra odejdeme.“
Hlas se jí ani jednou nezachvěl. Poprvé po dlouhé době pocítila zvláštní vnitřní sílu. Jako by se v ní něco narovnalo a jasně jí ukázalo, že další ponižování už snášet nesmí.
„Odejdeme?“ zopakoval Petr nechápavě.
„Já a Václav,“ odpověděla. „Když dokážeš mlčet ve chvíli, kdy tvou ženu nazývají příživnicí, nezbývá mi než spolehnout se sama na sebe.“
Vyšla z kuchyně, ale ve dveřích se ještě zastavila a otočila se.
„Renato, děkuji za pohostinnost. Do zítřejšího večera bude pokoj volný.“
Ráno se Kristýna probudila velmi brzy. Neležela ani minutu navíc. Vstala, vytáhla kufry a začala skládat oblečení, dokumenty, dětské věci a několik Václavových oblíbených hraček. Chlapec se posadil na posteli, mnul si oči a zmateně sledoval, co maminka dělá.
„Kam jedeme?“ zeptal se ospale.
Kristýna si k němu sedla a pohladila ho po vlasech.
„Přestěhujeme se na nové místo, zlatíčko.“
„A táta pojede s námi?“
Na okamžik se jí sevřelo hrdlo. Přinutila se ale mluvit vyrovnaně.
„Táta zůstane tady.“
Petr odešel do práce, aniž by se s ní rozloučil. Renata zmizela z bytu také hned časně ráno. Nejspíš nechtěla být u toho, až si její snacha bude balit poslední věci.
Kolem poledne měla Kristýna všechno připravené. Její i Václavovy věci se vešly do dvou kufrů a několika tašek. Pronajmout si byt hned nemohla. Peněz měla sotva tolik, aby vystačily na jeden měsíc, a i to jen s velkým odříkáním. Měla však kamarádku Šárku, která jí už několikrát říkala, že kdyby se někdy ocitla v nouzi, má se ozvat.
Kristýna vzala telefon a vytočila její číslo.
„Šárko, prosím tě, mohla bys mi pomoct?“ zeptala se bez zbytečných okolků. „Mohli bychom u tebe s Václavem pár dní zůstat?“
„Samozřejmě!“ odpověděla Šárka okamžitě. „Co se stalo?“
„Vysvětlím ti to později. Teď ještě balíme.“
„Přijeďte hned. Čekám na vás.“
Když se Petr večer vrátil z práce, byt působil nezvykle prázdně. Z kuchyně se neozývalo cinkání nádobí, nikdo nepřipravoval večeři, z dětského pokoje nebyl slyšet Václavův hlas ani šustění hraček.
„Mami, kde je Kristýna?“ zeptal se Renaty.
Ta seděla v obýváku a předstírala, že ji to nijak nezajímá.
„Nemám tušení. Ráno si sbalila svých pár věcí a odešla. Konečně je tu klid.“
„A Václav?“
„No přece s ní. S kým jiným?“
Petr beze slova zamířil do pokoje, kde ještě včera spala jeho žena se synem. Skříň byla prázdná. Z poliček zmizely dětské knížky i autíčka. Na stole ležel jen složený lístek.
Rozložil ho a četl: „Petře, udělala jsem to, co jsem považovala za správné. Jestli budeš chtít vidět syna, zavolej.“
O měsíc později už Kristýna pracovala jako administrátorka v menší klinice. Našla si skromný jednopokojový byt a pomalu začínala stavět svůj život znovu od začátku. Václav chodil do školky kousek od domu a postupně si zvykal na nové prostředí.
Petr jí několikrát telefonoval. Prosil ji, aby se vrátila, sliboval, že si s matkou promluví a že se všechno změní. Kristýna mu ale pokaždé odpověděla stejně:
„Vybral sis. Teď s tím rozhodnutím žij.“
Renata dosáhla přesně toho, co chtěla. V bytě měla ticho a syna zase nablízku. Jenže vnuka teď vídala jen zřídka, většinou pouze tehdy, když si ho Petr bral na víkend. A vaření, praní i úklid po dospělém synovi zůstaly najednou na ní. Ukázalo se, že přítomnost snachy měla i své výhody, které dřív nechtěla vidět.
Přiznat chybu však Renata neuměla. Sousedce Daniele podávala celý příběh po svém:
„Snacha byla pyšná a uražená. Pracovat se jí nechtělo, spravedlivou poznámku neunesla a odešla. Takovým ženským stačí trochu povolit a hned si člověku sednou na krk.“
Kristýna mezitím večer ukládala Václava do postele v jejich novém bytě. Dívala se na jeho klidnou tvář a myslela na to, že někdy musí člověk sebrat odvahu, aby ubránil vlastní důstojnost. I kdyby to znamenalo zůstat bez opory těch, kteří měli stát po jeho boku.