Martina krájela rajčata na tenká kolečka a pečlivě je skládala na talíř do úhledného vějíře. Šimon seděl u stolu ve vysoké židličce, lžičkou rozmazával kaši po plastovém talířku a občas do ní plácl celou dlaní. Z vedlejšího pokoje doléhal tlumený hlas. Tomáš telefonoval a něčemu se pobaveně pochechtával.
Počkala, až hovor ukončí, a pak na něj zavolala z kuchyně.
„Tomáši, zítra budu potřebovat auto. Šimon má v deset ráno kontrolu u doktora a potom se musím stavit ještě pro nákup.“
Tomáš vešel do kuchyně, aniž zvedl oči od mobilu. Něco si v něm posouval, otevřel lednici, vytáhl láhev vody, napil se rovnou z hrdla a teprve potom se na ni podíval.
„Zítra to nepůjde. Slíbil jsem Davidovi, že mu pomůžu. Koupil si nějaký díl do počítače a sám ho neumí zapojit. Už jsme domluvení.“
„A nejde to přehodit na jindy?“ Martina se snažila, aby její hlas zůstal klidný. „Na tenhle termín jsem čekala dva týdny. Šimon tu prohlídku potřebuje.“
„Martino, tak si objednej taxi. V čem je problém?“ Tomáš pokrčil rameny. „K Davidovi pojedu svým autem. Kupoval jsem ho ještě před svatbou, to přece víš.“
Martina pomalu odložila nůž na prkénko. Otočila se k němu a zadívala se mu přímo do očí.
„Už druhý rok. Druhý rok opakuješ pořád totéž. ‚Moje auto.‘ Jakmile ho potřebuju já, najednou je jenom tvoje. Ale když ty potřebuješ odvézt krabice nebo něco vyzvednout ve stavebninách, jsme okamžitě rodina a všechno máme společné.“
„A už to jede,“ protočil Tomáš oči. „Jen říkám holý fakt. Auto jsem koupil před svatbou. To je prostě objektivní skutečnost.“
„Objektivní skutečnost je, že tvůj syn má jít k lékaři. A ty místo toho jedeš ke kamarádovi šťourat se v součástce, která klidně počká i týden.“
„Martino, já jsem to Davidovi slíbil. Chlap drží slovo.“
„A mně jsi neslíbil nic? U oltáře? Na to už si nevzpomínáš?“
Tomáš si odfrkl, dopil vodu a postavil láhev na stůl. Šimon po ní hned natáhl ruce, ale Martina ji tiše odsunula dál.
„Ty ze všeho děláš drama,“ pronesl Tomáš a už se obracel k odchodu. „Zavolej si taxi a je vyřešeno.“
„Počkej,“ zvýšila Martina hlas. „Mluvím s tebou.“
„Já už řekl všechno.“
Vyšel z kuchyně. O vteřinu později bouchly dveře do pokoje. Martina zůstala stát u prkénka a dívala se na rajčata, z nichž se mezitím začala uvolňovat šťáva. Šimon se rozkňoural, a tak ho bezmyšlenkovitě pohladila po vlasech.
Večer, když dítě konečně usnulo, vytočila Martina Lenku.
„Leni, zase jsme se pohádali.“
„Kvůli autu?“ V hlase kamarádky byla únava, překvapení ale ne. „Zase ta písnička moje–tvoje?“
„Doslova. Pořád dokola jako poškrábaná deska. On musí k Davidovi montovat nějakou počítačovou součástku. A já ať si s dítětem klidně jdu pěšky.“
„Marti, říkala jsem ti to snad stokrát. Dokonce ještě před svatbou. Pamatuješ si to.“
„Pamatuju. Říkala jsi, že s takovým chlapem jsem si neměla pořizovat dítě.“
„A za tím si stojím. Jenže Šimon už je na světě. Takže se buď něco změní, nebo to budeš dál snášet. Žádná třetí možnost není.“
„Já to snášet nechci, Leni. Ale zároveň se bojím všechno rozbít.“
„Tak se neboj. Jen mu jednou řekni přesně to, co si zaslouží slyšet. Ne křikem, ne scénou. Klidně. Ale tak, aby mu to prošlo až do morku kostí.“
„Myslíš, že to pomůže?“
„Nevím. Ale horší už to snad být nemůže.“
Martina zavěsila a ještě dlouho seděla v kuchyni. V pokoji tiše svítilo Šimonovo noční světýlko a na stěnu vrhalo kulaté skvrny. Přemýšlela o tom, jak si ještě před třemi lety byla jistá, že se všechno srovná. Že Tomáš dospěje. Že přestane všechno porcovat na svoje a její.
Následující tři dny žili pod jednou střechou jako dva cizí cestující ve vlakovém kupé. Ráno padaly jen krátké věty: „Kaše je na sporáku.“ „Šimona vyzvedni ze školky v pět.“ Večer se bytem rozlévalo mlčení a zvuk televize, každé z jiného pokoje. Tomáš si okázale ustýlal na gauči v obýváku a pokaždé, když míjel Martinu, tvářil se, jako by právě ona nesla odpovědnost za všechny katastrofy světa.
Čtvrtý den vstoupil do kuchyně s výrazem člověka, který se chystá oznámit zásadní vládní rozhodnutí.
„Martino, je tu jedna věc. Do města přijede teta Dagmar Moudrýová. Potřebuje vyšetření, obejít doktory a tak. Pár týdnů u nás zůstane.“
Martina velmi pomalu položila hrnek na stůl.
„Počkej. Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto. Volala včera a já jí řekl, že není problém.“
„Že není problém? Ty jsi rozhodl za nás oba a ani ses mě nezeptal?“
„Na co se mám ptát?“ Tomáš svraštil čelo. „Je to příbuzná. S mojí mámou se zná od mládí. Odmítnout ji prostě nejde.“
„Nejde je tehdy, když hoří dům a není kam utéct. Tady jsi jen nechtěl myslet na mě.“
„Martino, už toho nech. Jsou to dva týdny. Čtrnáct dní. To snad vydržíš.“
„Vydržím?“ Martina se zvedla ze židle. „A ty vydržíš, když ti teď něco připomenu?“
„Co zase?“
„Bydlíme v mém bytě, Tomáši. V mém. Zůstal mi po babičce. Jestli ty můžeš tři roky mávat přede mnou autem, dovol mi aspoň jednou připomenout, kde spíme, jíme a vychováváme dítě.“
Tomáš ztuhl. V obličeji mu cuklo, jako by někdo uvnitř něj brnkl na neviditelnou strunu.
„Ty… kam tím míříš?“
„K tomu směřuju.“