„K tomu, že když rozhoduješ za nás oba, měl bys mít aspoň tolik slušnosti, abys vzal v úvahu i názor toho druhého. A pokud se ti do toho nechce, pak si laskavě vzpomeň, čí práh tady vlastně překračuješ.“
Tomáš nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Ty jsi fakt dobrá. Já ti mluvím o příbuzné, o člověku z rodiny, a ty na mě vytáhneš byt.“
„A když jsi ty vytahoval auto, to bylo co? Dopravní problém?“ Martina se hořce pousmála. „To se ti hodí, viď? Rozdělovat věci jen tehdy, když to hraje do karet tobě.“
„Přijede pozítří,“ uťal to Tomáš tvrdě. „A tím to končí.“
„Dobře,“ přikývla Martina pomalu. „Ať tedy přijede. Ale tenhle rozhovor si dobře zapamatuj.“
Tomáš odešel z kuchyně. Za chvíli zaslechla, jak vztekle ťuká do telefonu, jako by každým stiskem klávesy chtěl někoho potrestat. Martina chvíli stála bez hnutí, potom vzala mobil a zavolala Lence.
„Leni, tak máme další úroveň zábavy. Nastěhuje se k nám jeho příbuzná. Na dva týdny.“
„Jaká příbuzná?“
„Dagmar Moudrýová. Nějaká teta z matčiny strany. Jede po doktorech. A on? Ani se mě nezeptal. Prostě mi to oznámil.“
„Marti, ty mě jednou dorazíš. Řekni mi upřímně, ptá se tě ten člověk vůbec někdy na názor?“
„Jistě. Když chce k večeři něco konkrétního, tak se zeptá.“
„To není vtipné.“
„Já se taky nesměju.“
„Poslouchej mě. Drž se. A jestli ta ženská začne překračovat hranice, nenech si to líbit. Jsi doma. A tentokrát doslova.“
Dagmar Moudrýová dorazila v neděli dopoledne. Bylo jí něco přes šedesát, v jedné ruce táhla těžkou cestovní tašku a v očích měla výraz člověka, který přišel provést kontrolu a předem počítá s nedostatky. Sotva vstoupila do bytu, přejela předsíň, stěny i dveře hodnotícím pohledem a sevřela rty, jako by jí nabídli nocleh někde v kůlně.
„Tomáši,“ pronesla, zatímco si svlékala plášť, „vy nemáte zasklený balkon?“
„Ne, teto Dagmar, ještě jsme se k tomu nedostali.“
„To je chyba. A tyhle záclony jste prali kdy naposledy? Připadají mi nějaké zašlé.“
Martina stála v chodbě se Šimonem v náručí. Přinutila se k úsměvu. Nebyl srdečný, ale slušný ano.
„Dobrý den, paní Moudrýová. Pojďte dál, pokoj pro vás máme připravený.“
„Ano, ano, děkuji,“ odvětila žena, jen letmo po ní sklouzla očima a pořádně ji ani nepozdravila. „Tomáši, vezmi mi tu tašku. Je těžká.“
První den se ještě dal považovat za klidný. Dagmar Moudrýová se zabydlovala, telefonovala komusi z rodiny a nahlas líčila cestu i své dojmy z bytu. Večer si však Martina všimla, že z kuchyně zmizely utěrky. Nové, tyrkysové, kupované teprve před měsícem.
„Tomáši, neviděl jsi moje kuchyňské utěrky?“
„Jaké?“
„Ty tyrkysové. Jedna visela u sporáku, druhá u dřezu.“
„Jo, teta Dagmar říkala, že jsou vyšisované, tak je vyhodila. Dala tam svoje, bavlněné. Přivezla si je z domova.“
„Ona vyhodila moje utěrky?“
„Martino, jsou to utěrky. Ne cihly zlata. Uklidni se.“
Druhý den ráno zjistila, že z koupelny zmizel sprchový závěs. Ten mátově zelený, s drobným vzorem. Místo něj tam visel bílý, průsvitný a naprosto obyčejný. A v ložnici na ni čekalo další překvapení. Prádlo v komodě bylo přerovnané. Věci, které mívala nahoře, skončily dole, hromádky se objevily v novém pořadí a podle logiky, kterou dokázala pochopit snad jen jejich autorka.
„Paní Moudrýová,“ zastavila ji Martina na chodbě a snažila se, aby její hlas zněl klidně. „Vy jste mi přeskládala prádlo v komodě?“
„Děvenko, tam byl naprostý nepořádek. Udělala jsem v tom systém. Prostěradla k prostěradlům, povlaky k povlakům. Tak to dělá každá pořádná hospodyně.“
„Hospodyně jsem tady já. V tomhle bytě. A mně vyhovovalo, jak to bylo předtím.“
„Jestli ti vyhovuje chaos, prosím. Já myslela, že budeš ráda.“
„Ráda budu ve chvíli, kdy se mě nejdřív zeptáte, než sáhnete na moje věci.“
Dagmar Moudrýová znovu našpulila rty a bez odpovědi odešla do pokoje. Večer Martina zjistila, že z lednice zmizely magnetky. Všechny do jedné. Ty malé drobnosti z jejich společných cest, dárky od blízkých, vzpomínky na konkrétní chvíle. Keramický domeček, kterého se Šimon vždycky chtěl dotýkat. Skleněná rybka z Pesara. Dřevěná sova od Lenky.
„Tomáši,“ promluvila Martina potichu, aby nevzbudila syna. „Sundala z lednice magnetky. Úplně všechny.“
„No a? Říkala, že po nich zůstávají škrábance na smaltu.“
„Byly to dárky. Věci, které pro mě něco znamenají. Některé jsem dostala od svých nejbližších.“
„Tak je tam zase dej. Kde je problém?“
„Problém je v tom, že cizí člověk se chová v mém bytě jako doma a můj muž předstírá, že je to úplně v pořádku.“
„Martino, je to starší žena. Není jí dobře, obchází lékaře a potřebuje ohleduplnost.“
„A já? Já ohleduplnost nepotřebuju?“
„Ty potřebuješ trpělivost.“
Martina se na něj dlouze zadívala. Tomáš už měl zase oči zapíchnuté do telefonu.
„Víš, Tomáši,“ řekla tiše, „trpělivost neznamená, že po tobě někdo šlape a ty mlčíš. Trpělivost znamená, že člověku dáš šanci. Já jí dala. Dokonce víckrát. A teď uvidíme.“
„Co tím myslíš, uvidíme?“
„Prostě uvidíme.“
Vyvrcholení přišlo v pátek večer. Martina uvařila večeři: kuře se zeleninou a otevřenou masovou roládu. Šimona uložila dřív než obvykle, protože mu rostly zoubky, celý den plakal a každá maličkost ho rozčilovala. Stůl připravila pečlivě, postavila na něj tři talíře a vedle nich srovnala příbory.
Dagmar Moudrýová přišla ke stolu jako poslední. Přelétla jídlo pohledem, neřekla jediné slovo a posadila se. Tomáš už jedl a vidličkou si nabíral kousky kuřete.
„Je to dobré, Marti,“ utrousil mezi sousty.
„Děkuju,“ přikývla.
Dagmar Moudrýová si nejprve nabrala porci a potom se natáhla k formě s roládou.