vybrala jeden z nejmenších kousků a položila ho Martině na talíř.
„Tady máš, děvenko. Hlavně si toho nenakládej moc. Tobě by neuškodilo něco shodit, postava už není, co bývala. Po porodu samozřejmě přibere každá, ale člověk se o sebe musí starat. Jinak se manžel začne rozhlížet jinde.“
Tomáš sklopil oči k talíři, ale Martině neuniklo, jak mu zacukaly koutky. Dusil v sobě pobavení. Nezastal se jí. Neokřikl ji. Mlčel a málem se tomu zasmál.
Martina chvíli hleděla na plátek rolády před sebou. Pak zvedla oči k Dagmar Moudrýové. A nakonec se podívala na svého muže.
Pomalu odložila vidličku. Narovnala se, vstala a opatrně odsunula židli, bez jediného prudkého pohybu.
„Paní Moudrýová,“ pronesla klidně. V jejím hlase však zaznělo něco, kvůli čemu i Tomáš přestal přežvykovat. „Zítra ráno si sbalíte věci a odejdete z mého bytu.“
„Prosím?“ Dagmar Moudrýová povytáhla obočí. „O čem to mluvíš?“
„O tom, že jste zašla příliš daleko. Vyhazovala jste moje ručníky. Přerovnávala jste mi prádlo. Sundala jste věci z mojí lednice. A teď mi u mého vlastního stolu určujete, kolik smím sníst. Jste tu na návštěvě. Jenže se chováte, jako by vám to tady patřilo.“
„Tomáši!“ obrátila se Dagmar Moudrýová na synovce. „Slyšíš, co mi říká?“
Tomáš se opřel zády o židli.
„Marti, nech toho. Teta to tak nemyslela. Dělá si starosti.“
„Starosti?“ Martina se krátce, bez radosti pousmála. „Starost vypadá tak, že se člověk zeptá. Ne že druhého poníží.“
„Nikdo tě neponižuje,“ zvýšil Tomáš hlas. „Zase z komára děláš velblouda. Jako vždycky.“
„Jako vždycky?“ Martina k němu udělala krok. „A co když je ‚jako vždycky‘ spíš to, že ses mě za celý týden ani jednou nezastal? Že ti přišlo směšné, když mi doporučila hubnout? Že je pro tebe pohodlnější být synovec než manžel?“
„Tak dost!“ Tomáš prudce vstal. „Je to moje rodina! A zůstane tady!“
„Ne.“
„Co ne?“
„Nezůstane. Tohle je můj domov. Můj byt. Dva roky jsi mi připomínal svoje auto, tak teď já připomenu tobě svůj byt. Není to příjemné? Vítej v mém světě.“
Dagmar Moudrýová se zvedla od stolu.
„Tak poslouchej, holčičko,“ ukázala na Martinu prstem, „takových jako ty už jsem v životě viděla dost. Nestydatých, drzých, nevděčných…“
Martina se k ní otočila. Udělala krok dopředu. Dagmar Moudrýová už větu nedokončila. Vzduchem ostře práskla facka. Nebyla silná, ale byla přesná. Taková, po které tvář ani tolik nebolí, jako pálí studem.
Teta strnula. Oči se jí rozšířily, ústa zůstala pootevřená. Přitiskla si dlaň na tvář a o krok couvla.
„Ty…“ zašeptala. „Ty jsi mě udeřila?“
„Ano,“ odpověděla Martina a neuhnula pohledem. „A udělám to znovu, jestli mě v mém bytě ještě jednou nazvete nestydatou. Sbalíte si věci. Ráno.“
Tomáš stál bez hnutí, jako by ho někdo přibil k podlaze. Otevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Poprvé za celou dobu jeho žena udělala něco, s čím nepočítal. Nerozplakala se, neutekla do pokoje, nevolala kamarádce. Odpověděla. Přímo. Tělem. Bez zaváhání.
„Martino, ty ses zbláznila,“ vypravil ze sebe nakonec.
„Ne, Tomáši. Já jsem se konečně probrala. Poprvé po dvou letech. Vezmi si tetu a odejděte. Hned. Nechci ji už tady vidět.“
„A kam máme asi jít?!“
„To je tvoje starost. Ty jsi ji sem přivedl, tak to vyřeš.“
Ještě několik vteřin stál na místě. Podíval se na tetu, která si pořád držela dlaň na zarudlé tváři. Pak na Martinu, klidnou, pevnou, s očima, v nichž hořelo něco, co u ní dávno neviděl. Nakonec beze slova vzal klíče, pomohl Dagmar Moudrýové naházet věci do tašky a odvedl ji z bytu.
Dveře zapadly.
Martina zůstala sama. Vešla do Šimonova pokoje, sklonila se nad postýlkou a políbila synka na teplé čelo. Chlapeček ze spaní mlaskl a přetočil se na bok.
Potom se vrátila do kuchyně. Sklidila talíře, umyla nádobí a utřela linku. Nakonec otevřela zásuvku, vytáhla všechny magnetky do jedné a mlčky je začala vracet na lednici. Domeček. Rybičku. Sovu. Malý maják z Komiži.
Když si lehla, ukazovaly hodiny půlnoc. Spánek ale nepřicházel. Ležela potmě a naslouchala tichu. Nebylo prázdné. Bylo její. Patřilo jí stejně jako tenhle byt. Stejně jako život, který si už nechtěla nechat brát.
Telefon se rozezněl ve dvě ráno. Lenka.
„Vím, že nespíš. Tomáš psal Davidovi, David svojí holce a ta mně. Ty jsi mu fakt dala tetě facku?“
„Dala.“
„Martino…“ Na druhém konci nastala krátká pauza. „Jsem na tebe pyšná.“
„Nebuď. Já se bojím, Leni. Netuším, co bude zítra.“
„Zítra to bude lepší. Protože dneska jsi konečně přestala být pohodlná.“
Ráno se Tomáš vrátil. Sám. Bez tety. Vešel tiše, v předsíni se zul a zamířil do kuchyně. Martina právě krmila Šimona.
„Ahoj,“ řekl zastřeným hlasem.
„Ahoj.“
„Je v hotelu. Zaplatil jsem jí deset dní. Řekla, že k nám už nikdy nepřijede.“
„Dobře.“
Tomáš se posadil naproti ní. Třel si dlaně o sebe a díval se do desky stolu.
„Marti…“
„Ano?“
„Nebudu se vymlouvat. Nebudu tvrdit, že jsi neměla pravdu. Protože jsi ji měla. Ne ve všem, ale v tom nejdůležitějším ano.“
Martina na něj mlčky hleděla. Šimon začal ťukat lžičkou do stolu, a tak mu jemně zachytila ruku.
„Tři roky jsem ti předhazoval auto,“ pokračoval Tomáš tiše. „Zmiňoval jsem ho pokaždé, když na něj přišla řeč.“