„Hlavně ve chvílích, kdy jsi ho opravdu potřebovala. Věděl jsem, že tě tím doháním k šílenství. A stejně jsem to dělal dál. Protože mi to dávalo pocit… sám nevím… důležitosti? Jako bych do téhle rodiny taky něčím přispěl.“
„Přispěl,“ řekla Martina tiše. „Ale zároveň jsi mi něco bral. Bral jsi mi důstojnost, Tomáši. Pokaždé, když jsi řekl moje auto, znělo to jako: ty tady nic neznamenáš. Jsi tu jen trpěná. Používáš něco, co patří mně.“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Jenže já jsem to tak cítila.“
Zmlkl. Šimon se natáhl k otci a Tomáš si ho vzal na klín. Chlapec ho objal kolem krku a rozesmál se, jako by v kuchyni neležel mezi dospělými žádný těžký stín.
„Včera jsem seděl před hotelem v autě,“ promluvil Tomáš po chvíli. „Teta Dagmar šla nahoru na pokoj a já zůstal dole. Jen jsem seděl a přemýšlel. Víš, co mi řekla těsně předtím, než vystoupila?“
„Co?“
„Že moje žena je divoška. A že takové ženské se musejí převychovat.“ Polkl. „A mně najednou došlo, že přesně v tu chvíli jsem se tě měl zastat. Ne až doma u stolu. Ne někdy během týdne. Ale právě tehdy, když to vypustila z pusy. A já jsem to udělal.“
Martina na něj pohlédla opatrně.
„Zastal ses mě?“
„Ano. Řekl jsem jí, že moje žena je jediný člověk v tomhle domě, který měl odvahu říct nahlas pravdu. A že já jsem zbabělec, co se celou dobu schovával za slušné vychování.“ Hořce se pousmál. „Práskla dveřmi tak, že se otočil i recepční.“
Martina sklopila oči.
„Tomáši, já ji nechtěla uhodit.“
„Já vím.“
„Ale nazvala mě nestydatou. U mě doma. Před mým vlastním mužem. A můj muž neřekl ani slovo.“
„Už mlčet nebudu.“ Mluvil pomalu, jako by si každé slovo nejdřív musel odpracovat. „Nemůžu ti slíbit, že se přes noc změním v někoho jiného. Ale slibuju, že slovo moje už proti tobě nikdy nepoužiju jako zbraň.“
„A auto?“
„Auto je naše. Stejně jako všechno ostatní.“
Martina mlčela. Pak vstala, přešla k oknu a zatáhla závěs, protože slunce svítilo Šimonovi přímo do očí.
„Dneska s ním musím k lékaři. A potom nakoupit, doma už skoro nic není.“
„Odvezu vás. Pak vás vyzvednu. Jestli bude potřeba, počkám v autě. A cestou se můžeme zastavit u tvých. Dlouho jsme tam nebyli.“
„U koho?“
„U tvé rodiny. Šimonova babička ho neviděla už měsíc.“
Martina se k němu otočila. Tomáš seděl se synem v náručí a poprvé po dlouhé době v jeho očích neviděla vzdor, křivdu ani tu známou zeď, za kterou se vždycky schovával.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Tak pojedeme.“
Z domu vyšli všichni tři. Tomáš nesl Šimona, Martina tašku. U auta jí otevřel dveře. Poprvé od doby, kdy spolu začali chodit.
„Tomáši,“ zastavila se. „Víš, že tímhle náš rozhovor nekončí, že ano?“
„Vím.“
„A víš taky, že na to nezapomenu.“
„Já taky ne.“ Podíval se na ni. „Ale třeba se můžeme pokusit, aby nás to už nežralo každý den.“
Šimon se zasmál a plácl otce dlaní po tváři. Ne silně, jen dětsky, měkce. Tomáš se zašklebil a Martina se proti své vůli usmála.
„Vidíš,“ poznamenala. „Dokonce i tvůj syn chápe, kdo si tu zasloužil facku.“
„Beru na vědomí,“ odvětil Tomáš s nepatrným úsměvem. „Dostal jsem ji spravedlivě. Od vás obou.“
Nasedli. Tomáš otočil klíčkem a motor se rozběhl. Martina připoutala Šimona do sedačky a posadila se vedle něj.
Jejich manželství tím samozřejmě nebylo zachráněné. Praskliny se nezacelí za jedno dopoledne a křivda není kabát, který člověk prostě sundá a pověsí na věšák. Přesto si oba zvolili tu křehkou a nejistou cestu dál. Ne proto, že by je náhle zaplavila velká láska, ale protože pochopili, že na druhé straně čeká jen prázdno a samota.
O týden později se však Martina dozvěděla něco, co všechno převrátilo znovu. Večer jí zavolala Lenka. V hlase měla zvláštní směs vzteku a vítězného zadostiučinění.
„Marti, radši si sedni.“
„Sedím. Co se stalo?“
„Pamatuješ, jak Dagmar Moudrýová tvrdila, že přijela kvůli vyšetřením? Že bude chodit po doktorech?“
„Ano.“
„Tak poslouchej. Kamarádka mojí sousedky pracuje v tom hotelu, kam ji Tomáš ubytoval. Dagmar Moudrýová nebyla u žádného lékaře. Ani jednou. Každý den objížděla obchody s nábytkem a bytová studia. Vybírala záclony, koberce, nádobí. Víš proč?“
Martina sevřela telefon pevněji.
„Proč?“
„Protože se k vám chtěla nastěhovat natrvalo. U sebe doma prodala pokoj. Věci má zabalené a uložené v úschovně. Nepřijela se léčit, Marti. Přijela zabrat místo. Navždycky. A Tomáš o tom věděl.“
Martina pomalu položila telefon na stůl. Zadívala se do pokoje, kde Tomáš seděl na zemi a předčítal Šimonovi knížku. Zachytil její pohled a usmál se. Měkce. Provinile.
„Tomáši,“ zavolala klidným hlasem. „Pojď sem.“
Přišel. Jakmile spatřil její tvář, úsměv mu zmizel.
„Tys věděl, že nepřijela na vyšetření?“
Nastalo ticho. Dlouhé a studené jako most přes řeku v zimě.
„Věděl,“ řekl nakonec.
„A kdy jsi mi to chtěl oznámit?“
„Já… nechtěl.“
Martina vstala. Přistoupila až k němu. Zvedla ruku a on sebou škubl dozadu. Jenže ona ho neuhodila. Místo toho mu rychlým, přesným pohybem stáhla z prstu snubní prsten, jako kouzelník, který z prázdné klece vytáhne šátek.
„Můj byt,“ pronesla. „Tvoje auto. Jeď.“
Tomáš zůstal stát s prázdnou rukou a pootevřenými ústy. A někde v hotelovém pokoji Dagmar Moudrýová znovu a znovu vytáčela jeho číslo. On to ale nezvedal. Už totiž nebylo komu odpovídat. Rodina, kterou tři roky rozděloval na moje a tvoje, se nakonec rozdělila doopravdy. A nejhorší na tom bylo, že dostal přesně to, co si sám vybral.