Tomáš vytáhl zpod postele oprýskaný hnědý kufr a prudce ho hodil na matraci. Péra v posteli bolestně zaskřípala. Zámek cvakl, víko se vyklopilo a Tomáš do útrob zavazadla začal bez ladu a skladu cpát košile, svetry i džíny, všechno zmačkané do jedné hromady.
Dával si záležet, aby dvířka skříně bouchala co nejhlasitěji. Zásuvky vytrhával tak prudce, jako by je chtěl vyrvat i s kolejničkami. Oblečení metedal přes celou ložnici směrem ke kufru, jenže většina kusů dopadala vedle.
Dana stála v kuchyni a vytrvale drhla plotýnky. Houbička opisovala pomalé kruhy, pravidelné a klidné, bez jediného zaváhání. Slyšela každý náraz, každé prásknutí i každé okázalé odfrknutí, které se z ložnice neslo bytem.
„Dano!“ zařval Tomáš z chodby. „Ty vůbec vnímáš, co se tu děje?“
Ani se neotočila. Opláchla houbičku, vyždímala ji a položila na okraj dřezu.
„Vnímám. A myslím, že sousedi taky.“
Tomáš se objevil ve dveřích kuchyně. Rukávy měl vyhrnuté, čelo lesklé potem a v očích mu hořel ten zvláštní výraz, který se u něj objevoval pokaždé, když čekal potlesk.
„Odcházím,“ pronesl těžce a každé slovo oddělil krátkou pauzou. „Odcházím z tohohle domu. Navždycky.“
„Dobře,“ řekla Dana a sáhla po čistém hadru.
„Dobře?“ Tomáš k ní udělal krok. „To je všechno, co ze sebe dostaneš? Dobře?“
„A co bys rád slyšel?“
Stál tam a čekal na slzy. Čekal, že se mu zavěsí na košili, sesune se na kolena a bude křičet, aby neodcházel. Čtrnáct let přece budoval tuhle rodinu. Celých čtrnáct let. A teď tu stál s kufrem v ruce, zatímco jeho žena utírala sporák.
„Tebe to vůbec nebolí?“ zeptal se a hlas stáhl do chraplavého šepotu. „Ani trochu?“
Dana se konečně obrátila. Podívala se mu přímo do očí, bez výzvy i bez prosby. Oči měla suché.
„Tomáši, já už jsem unavená z toho, jak jsem se tohohle dne bála. Teď přišel a mně se ulevilo. Jestli se tu dusíš, tak jdi.“
„Stala se z tebe součást vybavení, Dano. Utopila ses v domácnosti, v hrncích a hadrech. Přestala jsi být ženou. Vedle tebe nemůžu dýchat.“
„Hadry se samy nevyperou,“ odpověděla klidně. „A hrnce se samy nenaplní. Děti jedí třikrát denně, kdy sis toho za těch čtrnáct let možná mohl všimnout.“
Pohrdavě odfrkl, otočil se a vrátil se do ložnice. Zaklapl kufr. Oblékl si bundu. Potom se ještě jednou vrátil do kuchyně, aby měl poslední slovo.
„Až pochopíš, o co jsi přišla, bude pozdě.“
„Možná,“ přikývla Dana. „Klíč nech na poličce.“
Tomáš práskl dveřmi tak silně, až se z garnýže sesypal prach. Na chodbě před bytem ještě minutu postával a naslouchal. Žádné kroky. Žádný pláč. Za dveřmi panovalo naprosté, urážlivé ticho.
Sešel na dvůr, nasedl do auta a zavolal Andree.
„Jedu k tobě,“ oznámil jí. „Nastálo.“
„Opravdu? Tomášku, já se tak těšila! Hned připravím večeři!“
Tak. Přesně takhle měla žena reagovat. S nadšením, vřelostí a radostí. Ne s hadrem v ruce a prázdným „dobře“.
Nastartoval a odjel. Připadal si zároveň jako vítěz i jako někdo, komu právě ublížili. Byla to podivná, nervózní směs, ze které ho začínaly bolet spánky.
Uběhl měsíc. Dana nezavolala ani jednou. Nepřišla jediná zpráva, na displeji se neobjevil žádný zmeškaný hovor. Tomáš každý večer tajně kontroloval telefon, aby si toho Andrea nevšimla, a každý večer zůstávala obrazovka prázdná.
Marek se ozval v neděli, jako obvykle. Tomáš přijal hovor a snažil se znít vesele.
„Ahoj, synku. Jak se máš?“
„Normálně, tati. U nás je všechno v pohodě.“
„A… doma? Je tam všechno v pořádku?“
„Jo. S Natálií pomáháme s domácností. Pomalu se učím vařit.“
„Vařit?“ Tomáš svraštil obočí. „K čemu?“
„No, baví mě to. A stejně se to bude hodit.“
„A máma?“ zeptal se jakoby mimochodem, ledabyle.
„V pohodě. Má teď hodně práce, pomáhá babičce po operaci. Ale zvládá to. Víš, ona je dokonce nějak veselejší.“
Veselejší. Tomáš ukončil hovor a dlouho seděl u Andrey na balkoně, odkud zíral dolů na zaparkovaná auta. Veselejší. Bez něj byla veselejší.
To se nedalo snést. Ne proto, že by si přál, aby Dana trpěla. Spíš proto, že chtěl být nenahraditelný. Toužil po tom, aby jeho odchod znamenal pohromu, aby známí říkali: „Bez Tomáše se ta rodina rozpadá.“ Jenže ve skutečnosti se dělo něco opačného. Rodina se semkla, zesílila a místo po něm se zacelovalo jako stopa na hladině.
Andrea zatím prostřela k večeři. Svíčky, ubrousky, hezké talíře.
„Proč jsi tak smutný?“ zeptala se a přisunula se blíž.
„Nejsem smutný. Přemýšlím.“
„O čem?“
„O dětech. Měl bych je vídat častěji. Nakonec jsem jejich otec.“
„Samozřejmě, miláčku. Ať chodí, mně to nevadí.“
Tomáš si tedy začal brát Marka a Natálii na víkendy. První návštěvy byly křečovité. Děti mlčely, šťouraly se vidličkami v jídle a už kolem osmé prosily, jestli můžou domů. Tomáš cítil, že prohrává.
A tak změnil taktiku.
„Natálko, dáš si zmrzlinu?“ zeptal se další sobotu.
„Nemůžu, bolí mě v krku,“ odpověděla dcera a popotáhla nosem.
„Ale prosím tě, z jednoho kornoutu se nic nestane. Tady máš.“
Natálie si vzala oplatkový kornout s opatrností, ukousla si a oči se jí rozzářily.
„Marku, v kolik máš chodit spát?“
„V deset.“
„To je strašně brzo. Co kdybychom zůstali vzhůru do půlnoci a pustili si film?“
„Fakt?“ Marek se široce usmál. „To je super!“
Čepice v zimě nebyla nezbytná. Tablet mohl běžet bez omezení. A úkoly? Ty přece počkají.