Se zeleninou to bylo stejné: nechceš ji, tak ji prostě nejez. Tomáš rozdával svolení s lehkostí kouzelníka, který vytahuje jednu kartu za druhou z rukávu. Každé jeho „ano“ jako by gumovalo jedno z Daniných „ne“.
Po třech týdnech takového volného režimu Marek zavolal otci a zeptal se:
„Tati, mohli bychom u tebe zůstat delší dobu? Tady se smí skoro všechno a doma jsou pořád jen samá pravidla.“
Tomáš se spokojeně pousmál. Přesně na to čekal. Zabíralo to.
„Jasně, synku. U mě můžete vždycky.“
Natálie pak jednou při večeři u matky prohlásila:
„Ty nám všechno zakazuješ. Táta říká, že jsi moc přísná. U něj je to zábavnější.“
Dana beze slova položila před dceru talíř polévky. Prsty se jí nepatrně zachvěly, ale hlas udržela klidný.
„Jez. Vystydne ti to.“
Dana seděla v předsíni na malé lavici a po směně se přezouvala. Dveře do dětského pokoje zůstaly pootevřené a zevnitř se nesl tlumený rozhovor.
„Já bych chtěla bydlet u táty,“ řekla Natálie. „Tam nemusíme vstávat brzy. A nikdo nás nenutí mýt nádobí.“
„Já taky,“ přidal se Marek. „U něj je to v pohodě. Tady pořád jen slyšíme: udělej si úkoly, ukliď si pokoj, běž spát. Už mě to fakt nebaví.“
„Táta říká, že dětství má být šťastné, ne nalinkované podle minut.“
„Přesně. On je prostě skvělý. Škoda, že se s mámou pohádali.“
Dana zůstala stát s botou v ruce. Tušila, že to přijde. Věděla, že Tomášova slova jednou v dětech zapustí kořeny. Jenže vědět něco předem a slyšet to na vlastní uši, to byly dvě úplně rozdílné věci.
Potichu vešla do pokoje. Marek i Natálie okamžitě zmlkli a provinile na ni pohlédli.
„Takže chcete k otci?“ zeptala se.
Marek nejistě přešlápl.
„No… ne napořád. Ale je tam fakt líp, mami.“
„Líp znamená, že si člověk nemusí čistit zuby a může snídat chipsy?“
„Už zase!“ Natálie dupnula nohou. „Táta má pravdu, ty jenom nadáváš!“
Dana se podívala nejdřív na dceru, potom na syna. Nakonec si sedla na okraj postele a až znepokojivě klidně pronesla:
„Dobře. Sbalte se.“
„Kam?“ nechápal Marek.
„K otci. Hned.“
„Cože?“ Natálie znejistěla. „Jako teď?“
„Ano. Teď. Vezměte si věci na týden. Když je tam tak dobře, budete tam. Já vás držet nebudu.“
Marek si vyměnil pohled se sestrou. Tohle nečekali. Počítali se zákazem, křikem, trestem, zkrátka s obvyklou sadou věcí, proti nimž se dalo vzdorovat. Jenže místo toho dostali volnou cestu.
„Ale mami, my jsme jenom…“
„Marku,“ zvedla Dana ruku a zarazila ho uprostřed věty. „Dva týdny poslouchám, jak je u otce báječně. Slyším to každý den. Tak proč se trápit? Jděte tam, kde je vám líp. Skládejte věci, zavolám taxi.“
Za čtyřicet minut zastavilo auto před domem, kde bydlela Andrea. Obě děti měly zvýšenou teplotu kolem sedmatřiceti tří, Natálii pálilo v zarudlém krku a Marek kašlal. Dana by je nemocné nikdy nikam neposlala, kdyby si nebyla naprosto jistá jednou věcí: Tomáš musí na vlastní kůži zjistit, jaký je rozdíl mezi „hodným víkendovým tatínkem“ a otcem, který má děti na starosti každý den.
Vystoupila z taxi, dovedla děti ke zvonkům a vyťukala číslo bytu.
„Ano?“ ozval se Andrein hlas.
„Tady Dana. Otevřete, prosím. Přivezla jsem děti.“
Nastalo ticho.
„Jaké děti?“
„Marka a Natálii. Tomášovy děti. Chtějí bydlet u otce. Otevřete.“
Zámek bzučivě povolil.
Dana s dětmi vyšla do čtvrtého patra. Tomáš stál ve dveřích v domácích teplácích a tričku s flekem od kečupu. Za jeho zády se objevila Andrea v hedvábném županu, vlasy natočené na natáčkách.
„Co se děje?“ vyhrkl Tomáš a vytřeštěně zíral na malý kufřík v Markově ruce.
„Děti chtějí bydlet u tebe. O to ses přece snažil, ne?“ Dana mluvila tiše, bez zloby a bez zvýšeného hlasu. „Tak si je vezmi. Oba mají angínu. Natálie má sedmatřicet pět, Marek sedmatřicet tři. Potřebují léky na teplotu, kloktání, klid na lůžku. Zvládneš to?“
„Počkej,“ Tomáš couvl. „Ty to myslíš vážně?“
„Úplně vážně.“
„Dano, tohle je šílené! Nemůžeš sem jen tak přivézt nemocné děti a zmizet!“
Přistoupila k němu tak blízko, že musel zvednout bradu. Tomáš byl o hlavu vyšší, ale v té chvíli se přitiskl k zárubni jako zahnaný člověk.
„Čtrnáct let,“ řekla Dana pomalu. „Čtrnáct let jsem je léčila z angín, zánětů uší i bronchitid. Seděla jsem u nich po nocích. Měřila jim teplotu každé dvě hodiny. A ty jsi jim v mrazu dovoloval zmrzlinu a připadal sis jako hrdina. Teď je řada na tobě.“
Otočila se a zamířila k výtahu. Natálie tiše vzlykla.
„Maminko…“
Dana se zastavila. Ohlédla se. Poprvé za celý večer se jí zachvěl hlas.
„Miluju vás. Oba. Ale musíte pochopit rozdíl mezi člověkem, který se o vás stará, a člověkem, který vás jen baví. Až to pochopíte, budu nablízku.“
Dveře výtahu se zavřely.
Tomáš zůstal stát uprostřed Andreina bytu se dvěma nemocnými dětmi a vůbec netušil, co si počít.
„Máš doma lékárničku?“ zeptal se Andrey a začal se prohrabovat kuchyňskými zásuvkami.
„Jakou lékárničku? Mám tu náplast a krém na ruce.“
„Teploměr?“
„Ne. K čemu by mi byl teploměr? Já jsem zdravá.“
„Andreo, děti mají horečku!“
„Tomáši,“ Andrea se zastavila uprostřed kuchyně, nohy překřížené v chlupatých pantoflích. „Já měla na dnešek plán. Slíbil jsi mi restauraci. A místo toho mám nemocné děti v bytě.“
„Nejsou to nějaké cizí děti v bytě, jsou to moje děti!“ vyštěkl Tomáš.
„Právě. Tvoje. Ne moje. Já se k ničemu takovému nezavázala.“
„Říkala jsi, že ti nevadí, když přijdou!“
„Na pár hodin! Aby si pohrály, vypily džus a zase odjely! Ne aby tu týden kašlaly a nakazily všechno kolem!“
Natálie seděla opodál.