Na kraji pohovky, s očima zarudlýma od horečky i ponížení, se jí po tváři tiše rozběhly slzy. Marek ji okamžitě objal kolem ramen a probodl Andreu pohledem, v němž se mísila zlost s dětskou bezmocí.
„Půjdeme pryč,“ procedil. „Nemusíte se bát.“
„Nikam nepůjdete,“ vyhrkl Tomáš a začal zmateně přecházet po bytě. „Zůstaňte sedět. Nějak to vyřeším.“
Andrea beze slova zmizela v ložnici a práskla za sebou dveřmi tak, až se skleničky v kuchyňské lince lehce zachvěly. Za čtvrt hodiny se objevila znovu. Už byla převlečená, nalíčená, přes rameno kabelku.
„Kam jdeš?“ zeptal se Tomáš nevěřícně.
„Ke kamarádce,“ odpověděla chladně. „Chvíli budu u Blanky. Až děti odjedou, zavolej.“
„Andreo!“
Neotočila se. Jen za ní klaply dveře a v bytě zůstalo ticho, přerušované Natáliiným kašlem. Tomáš stál uprostřed předsíně s Marekovým zachmuřeným výrazem za zády, plačící dcerou na gauči a lékárničkou, ve které nebylo skoro nic použitelného.
Nakonec si sedl na kuchyňskou stoličku, dlouho zíral na telefon a potom vytočil číslo své matky.
„Mami,“ řekl hlasem, který i jemu samotnému zněl uboze. „Potřebuju pomoct.“
Marie Tesařová ho nechala domluvit bez jediného přerušení. Teprve potom pronesla krátce:
„Nadiktuj mi adresu.“
Dorazila za necelou hodinu s velkou taškou. Měla v ní léky, sklenici medu, termosku s teplým mlékem a několik suchých vlněných šátků. Bez zbytečných otázek prošla do obýváku, změřila dětem teplotu, podala jim lék na horečku a Natálii pečlivě omotala krk šálou.
Až potom se vrátila do kuchyně, kde Tomáš seděl jako člověk, kterému se právě zhroutil celý jeho pohodlný svět. Zavřela za sebou dveře.
„Tak,“ řekla Marie Tesařová. „Teď mi povíš všechno.“
„Co všechno?“
„Všechno. Proč jsi odešel od ženy. Proč jsi přetahoval děti na svou stranu. A proč jsi Danu dohnal až k tomu, že ti přivezla nemocné děti sem. K téhle… k té tvojí milence.“
„Mami, ty tomu nerozumíš…“
„Rozumím tomu až moc dobře,“ usekla ho. „Chtěl ses předvést jako báječný tatínek. Dovoloval jsi jim všechno, viď? Zmrzlinu, ponocování, tablet, dokud jim nezmodraly oči?“
Tomáš mlčel.
„A Dana mezitím táhla sama dvě děti, nemocnou matku a celou domácnost. A mimochodem, bez jediné koruny od tebe. Poslal jsi jí za ten měsíc aspoň něco na děti?“
„Kupoval jsem jim věci…“
„Věci?“ Marie Tesařová udeřila dlaní do stolu, až Tomáš sebou trhl. „Hračky a sladkosti nejsou výživné. To je podplácení. Ty sis svoje vlastní děti kupoval, jen aby začaly nenávidět matku. Dochází ti vůbec, co jsi provedl?“
„Chtěl jsem, aby mě měly rády!“
„Rády?“ přistoupila k němu blíž. „Láska není pytlík bonbonů a volný večer u obrazovky. Láska je vstát v šest ráno a uvařit kaši. Sedět nad úkoly, i když se ti nechce. Držet dítě za ruku, když má horečku a nemůže usnout. Říct ne, protože ti na něm záleží. Ty jsi říkal ano, protože ses nechtěl namáhat. Kupoval jsi si jejich úsměvy jako levné cetky na trhu.“
Tomáš zrudl až ke kořenům vlasů.
„Mami, dost…“
„Ne. Teď ještě dost nebude,“ řekla tvrdě. „Stydím se. Opravdu se za tebe stydím. Vychovala jsem syna, který zradil ženu, jež mu porodila dvě děti. Odešel za holkou, která prchla při prvním dětském zakašlání. A ještě máš tu drzost tvářit se jako oběť.“
Tomáš prudce vstal a zamířil ke dveřím, ale Marie Tesařová ho chytila za rukáv. Silou, kterou by u ní nečekal, mu vlepila facku. Suchou, hlasitou, přesnou. Tomáš zůstal stát s dlaní přitisknutou na tvář a zíral na ni vytřeštěnýma očima.
„Sednout,“ poručila mu.
Poslechl.
„A teď budeš poslouchat. Děti odvezeš ke mně. Postarám se o ně, dokud se nedají dohromady. A zatímco budou u mě, promluvím si s nimi. Normálně, lidsky. Vysvětlím jim, že máma nezakazuje proto, že je zlá, ale proto, že je miluje. A že táta nepovoluje proto, že je hodný. Povoluje proto, že je nezodpovědný zbabělec, pro kterého je snazší být oblíbený než opravdu potřebný.“
Tomáš seděl na židli a pořád si držel rozpálenou tvář. Bylo mu osmatřicet let, právě dostal facku od vlastní matky a poprvé po dlouhé době nedokázal najít ani jednu větu na svou obranu.
„A ještě něco,“ dodala Marie Tesařová tišším, ale o to nebezpečnějším hlasem. „Jestli se ještě jednou pokusíš poštvat děti proti Daně, přepíšu na ni byt. I chalupu. A všechno, co zůstalo po tvém otci. Znáš mě, Tomáši. Já planě nevyhrožuju.“
Znal ji. A věděl, že mluví smrtelně vážně.
Druhý den ráno seděla Marie Tesařová se svými vnoučaty u sebe v kuchyni. Natálie byla zabalená do deky a po doušcích pila teplé mléko s medem. Marek mlčky rýpal lžící do krupicové kaše.
„Babi,“ ozvala se Natálie chraplavě, „proč jsme vlastně onemocněli?“
„Protože jste v listopadu chodili venku bez čepic a jedli zmrzlinu na ulici. Je to tak?“
„No… jo,“ špitla Natálie. „Táta nám to dovolil.“
„A víte, proč vám to maminka nedovolovala?“
„Protože je přísná,“ zamumlal Marek.
„Ne,“ zavrtěla hlavou babička. „Protože přesně věděla, jak to dopadne. Horečka, bolavý krk, kašel, probdělé noci. S vámi si tím prošla mockrát. Váš otec ani jednou. Nikdy neseděl celou noc u postele a nepočítal kapky léku. Proto se mu tak snadno říká: můžeš. Následky totiž za něj vždycky řešil někdo jiný.“
Natálie sklopila pohled do hrnku.
„Vaše máma vás miluje víc než kohokoli na světě,“ pokračovala Marie Tesařová klidněji. „Každé její ‚nesmíš‘ není trest. Je to ochrana. A každé tátovo ‚můžeš‘ není velkorysost. Často je to jen pohodlnost a zbabělost.“
Marek pomalu zvedl hlavu.
„Babičko… udělali jsme něco špatného, viď?“
„Udělali jste hloupost,“ odpověděla. „Ale jste děti. Vám se dá odpustit. Váš otec je dospělý muž. U něj to tak jednoduché nebude.“
Ve středu večer přivezla Marie Tesařová děti domů. Dana otevřela dveře a zůstala stát na prahu. Dívala se na syna a dceru, kteří už vypadali zdravěji, ale byli nezvykle ztichlí a v obličejích měli vepsanou vinu.
Natálie se k ní rozběhla jako první. Objala ji kolem pasu, přitiskla tvář k jejímu břichu a tiše, přidušeně zašeptala: