„Na žádnou dovolenou nepojedeš, máme rodinné setkání!“ oznámil Václav a rozkročil se ve dveřích ložnice s rukama zapřenýma v pase. Jeho mohutná postava téměř beze zbytku zatarasila průchod na chodbu. „Máma s Terezou už jsou na cestě. Budou u nás celý týden.“
Pečlivě jsem přeložila lněné šaty a uložila je na dno tmavě modré cestovní tašky. Kovový jezdec zipu v nastalém tichu cinkl tak hlasitě, až to působilo nepatřičně. Pobyt v Poreči jsem měla zaplacený už od dubna, hned druhý den poté, co mi na účet přišla vysoká pololetní prémie. Václav moc dobře věděl, kdy odlétám. Vytištěné letenky ležely několik dní na nočním stolku. Přesto si právě teď, tři hodiny před příjezdem taxi na letiště Václava Havla, usmyslel, že moje plány nemají žádnou váhu.
„Jsme přece rodina!“ zvýšil hlas, jakmile pochopil, že se nehodlám začít zmateně omlouvat a vybalovat kufr. „Normální manželky vítají hosty, chystají pohoštění a starají se o příbuzné. Takhle to dělají všichni. Jen ty musíš vyvádět kvůli nějakému moři. Moje matka jede pět set kilometrů, aby nás viděla, a ty místo toho utíkáš z domu.“
Zvedla jsem k němu oči a opravdu se na něj zadívala. Soustředěně, skoro jako bych ho spatřila poprvé v životě. On tomu totiž věřil. Upřímně byl přesvědčený, že odpočinek, který jsem si sama vydělala a plánovala půl roku dopředu, lze škrtnout jediným panovačným tónem. Za tři roky manželství jsem si zvykla uhlazovat napětí dřív, než se z něj stal konflikt. Ustupovala jsem v maličkostech, organizovala jeho pohodlí, mlčela, když si jeho sestra Tereza při návštěvách bez dovolení brala mou drahou kosmetiku. Tentokrát se však uvnitř neozvala ani známá křivda, ani potřeba pustit se do nekonečné hádky u kuchyňského stolu. Zůstala jen chladná, dokonale průzračná jistota.
Nešlo jen o dovolenou. Šlo o hranice. Byt, v němž jsme žili, patřil mně. Babička mi ho darovala ještě před svatbou a všechno bylo řádně zapsané na moje jméno. Václav do oprav nevložil nic. Nekoupil sem nábytek, nezaplatil výměnu elektroinstalace a dokonce i složenky za služby nechával pokaždé ležet na kuchyňském stole, abych je uhradila já. Za tři roky si natolik přivykl, že domácnost držím nad vodou já a účty mizí z mého účtu, až si zřejmě začal myslet, že razítko v oddacím listu mu automaticky přidělilo pevné a nezpochybnitelné právo na moje metry čtvereční. Právě proto s bytem tak rád nakládal po svém. Pravidelně sem zval své příbuzné „na týden nebo dva“, protože v Praze prý vždycky potřebovali jednou na procházky, podruhé na vyšetření a jindy prostě jen změnit prostředí.
„Seznam úkolů je na lednici,“ pronesla jsem klidně a uchopila tašku za kožená ucha. „Máš tam přesně napsané, co je potřeba zařídit před příjezdem tvojí maminky. A zaplatíš to ze svého, Václave. Moje výplata padla na dovolenou.“
Nechápavě stočil pohled ke kuchyni. Na dveřích lednice držel žlutý lepicí lístek. Byly na něm jen tři body, sepsané mým pevným, úhledným písmem. Za prvé: vydrhnout koupelnu pro hosty, kde Václav už před měsícem slíbil opravit kapající kohoutek. Za druhé: nakoupit jídlo na celý týden pro tři dospělé osoby. Za třetí: povléct rozkládací pohovku v obýváku čistým ložním prádlem, uloženým v horní zásuvce komody.
Václav na lístek několik vteřin mlčky zíral, jako by se mu ta tři obyčejná zadání odmítala poskládat v hlavě do srozumitelného významu.