„Ty vůbec netušíš, co znamená starat se o rodinu!“ vyštěkl a postoupil ke mně blíž. Zase zkoušel svůj oblíbený trik — zabrat prostor, převýšit mě, donutit mě ustoupit už jen tím, že se nade mnou tyčil. „Já snad chodím do práce! Kdo má vařit? Kdo má uklízet?“
„Tvoje maminka vaří výborně, sám to pořád říkáš,“ odpověděla jsem bez zvýšení hlasu. Prošla jsem kolem něj, ramenem zavadila o zárubeň a sáhla po klice vchodových dveří. „Tak se tu mějte. Povlečení je ve skříni.“
V taxíku, právě když jsme najížděli na pražský okruh, jsem vypnula všechna oznámení od Václava. A za celý poslední rok jsem snad neudělala nic rozumnějšího.
Deset dnů u moře uběhlo v tichu tak dokonalém, až mi zpočátku připadalo skoro nepatřičné. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mě nebudil, nikdo mi nedával najevo, že jsem něco opomněla. Ráno jsem vstávala bez budíku, s kávou sedávala na balkoně a pozorovala, jak se nad hladinu zvedá slunce. Jen jednou za pár dní jsem otevřela messenger, abych si ověřila, jak daleko doma postoupila katastrofa.
Václavovy zprávy se proměňovaly jako špatně napsané divadlo — od rozhořčené spravedlnosti až po laciné citové vydírání. Druhý den mi napsal: „Máma je v šoku, že jsou police prázdné. U nás v rodině není zvykem, aby manželka nechala muže samotného s příbuznými. Pošli deset tisíc, objednali jsme si jídlo a já mám do výplaty úplně vybráno.“
Čtvrtý den dorazila hlasová zpráva z neznámého čísla. Ozvala se Květoslava: „Simonko, ty tvoje orchideje jsme přenesli z parapetu na chodbu, na Terezku od okna táhlo. A pošli Václavovi nějaké peníze, dost ho stálo taxi kvůli nám. Pohostinnost taky není zadarmo.“
Pátý den se znovu připomněl můj manžel: „Tereza ti omylem propálila žehličkou tu hedvábnou halenku. Nedělej z toho drama, věci jsou jen hadry. Jestli kvůli tomu spustíš scénu, budeš za sobce.“
Pouštěla jsem si ty nahrávky, zatímco se za nimi mísil šum příboje, a najednou mi došlo něco až směšně prostého. Moje manželství už dávno nebyl vztah dvou lidí. Byla to jednosměrná ulice. Já v ní představovala pohodlný, univerzální a bezplatný doplněk k Václavovu životu. Pro něj i jeho rodinu jsem byla bankomat, úklidová firma a recepční v hotelu v jedné osobě.
Právě tam, v proutěném lehátku pod ostrým chorvatským sluncem, jsem otevřela bankovní aplikaci a převedla zbytek svých úspor na uzavřený spořicí účet. Potom jsem se přihlásila na Portál občana.
Před rokem si Václav donekonečna stěžoval, že bez místní adresy nemůže pořádně řešit zubaře. Já, jako jediná vlastnice bytu, jsem mu tehdy vyřídila dočasný pobyt. Stačilo několik jistých klepnutí na displej telefonu a žádost o jeho předčasné zrušení odešla na úřad. Zákon dává majiteli bytu právo udělat to jednostranně. Oficiální důvod, proč se Václav směl zdržovat v mém bytě, tím přestal existovat.
Středa, pátého srpna 2026. Praha mě přivítala hustou ranní dopravou, drobným deštěm a nízkou šedou oblohou. Cestou z letiště Václava Havla jsem na zadním sedadle taxíku rovnou objednala zámečníka na výměnu zámků.
Klíč jsem do dveří svého bytu zasunula krátce po desáté dopoledne. Zámek se otočil ztěžka, jako by se i dveře bránily tomu, co najdu uvnitř. Sotva jsem překročila práh, narazil do mě pach — hutná, vydýchaná směs špinavého nádobí a levného nasládlého parfému Terezy.