V předsíni se povaloval chuchvalec vlhkých ručníků a pohozeného prádla. Hned za dveřmi ležely tři páry cizích tenisek; málem jsem o ně zakopla, sotva jsem udělala druhý krok. Z obýváku se ozýval hlasitý televizor. Běžela nějaká ranní debatní show, přesně ten typ pořadu, který doma nikdy nepouštím.
Na lednici pořád visel žlutý lístek s úkoly, přichycený magnetem. Všechno na něm zůstalo netknuté. Ani jedna položka nebyla odškrtnutá. Ve dřezu se tyčila špinavá hradba talířů, hrnců a příborů, na kterých zasychaly zbytky pohanky, omáčky a kečupu. Na drahé dubové pracovní desce, kterou jsem kdysi vybírala týdny, se rozléval zaschlý lepkavý kruh po marmeládě.
Květoslava seděla u kuchyňského stolu zabalená v mém froté županu, jako by jí patřil odjakživa, a pomalu míchala cukr v hrnku. Václav měl před sebou telefon, palcem líně posouval obrazovku a druhou rukou dojídal sendvič. Když mě uviděli, nehnuli ani brvou. Žádné překvapení. Žádná otázka, jaká byla cesta. Nikdo se nezvedl, aby mi pomohl s taškou.
„No konečně ses uráčila,“ odsunul Václav prázdný hrnek. Z jeho hlasu odkapávala podrážděnost tak hustá, že by se dala krájet. „Víš vůbec, jak jsme to tady bez tebe měli těžký? Nechala jsi nás úplně bez peněz. Všechny svoje rezervy jsem utratil za jídlo pro mámu. Když už sis potřebovala odjet užívat, mohla jsi aspoň předem naplnit lednici.“
Květoslava sevřela rty a teatrálně si povzdechla. Celým tělem dávala najevo, jak hluboce mě odsuzuje.
„U nás se takhle rodina nechová, Simono,“ pronesla, aniž by se na mě podívala. „Opustit manžela a odjet si za zábavou… To není normální. Tereza tu chudák žije na polotovarech, bolí ji z toho žaludek. Mysleli jsme, že se vrátíš aspoň s omluvou.“
Tašku jsem postavila ke zdi. Pomalu jsem přejela pohledem zničenou pracovní desku, hromadu odpadků namačkanou kolem přeplněného koše, pohodlně rozvalenou tchyni i Václavův uražený výraz. Uvnitř se ve mně nepohnulo vůbec nic. Všechny emoce shořely už tam, v Poreči.
„Sbalte si věci. Máte přesně hodinu,“ řekla jsem tiše.
Můj hlas nebyl hlasitý, přesto zazněl tak pevně, že Václav ztuhl se zbytkem sendviče v ruce.
„Cože?“ Do kuchyně se přišourala rozespalá Tereza, zívající a mnoucí si oči. Na sobě měla moje domácí hedvábné tričko, na ramenou nepěkně vytahané, a v ruce držela mou limitovanou rtěnku, kterou jsem si schovávala jen pro výjimečné příležitosti. Naprosto klidně si ji nanášela na rty uprostřed mé kuchyně. „Václave, co to tady hned po ránu mele?“
Václav prudce odstrčil židli. Dřevěné nohy protivně zaskřípaly po laminátu.
„Co si to dovoluješ?“ vyštěkl na mě starým známým tónem, kterým mě dřív dokázal umlčet. Zase se mě pokoušel převálcovat křikem. „Tohle je náš domov! Jsme rodina, nebo jsi na to zapomněla? Vrátila ses, tak se chovej normálně a nehraj si tu na paní majitelku!“
Rozepnula jsem boční kapsu cestovní tašky a vytáhla pevné kožené pouzdro. Uvnitř byly originály dokumentů k bytu.
„Tenhle byt je napsaný výhradně na mě na základě darovací smlouvy,“ položila jsem výpis z katastru nemovitostí přímo na stůl, těsně vedle lepkavé skvrny od marmelády. „Podle občanského zákoníku majetek, který jeden z manželů získá darem, nepatří do společného jmění. Je to moje výlučné vlastnictví. Ty tu nemáš žádný podíl, Václave. Nikdy jsi ho neměl.“
Květoslava přestala míchat čaj. Lžička ostře cinkla o porcelánový okraj hrnku.
„A souhlas s vaším pobytem,“ pokračovala jsem klidně a dívala se Václavovi přímo do očí, „jsem zrušila už před třemi dny.“