Nikde nestála pohovka. Zmizela televize. Nebyly tam závěsy, koberec ani jediná polička. Jen stěny obnažené až na staré vrstvy, s cáry tapet, které se držely omítky jako špinavé hadry.
„Co to sakra…“ vydechl Pavel a pod podrážkou mu hlasitě zakřupal kus spadané omítky.
Vrazil do obýváku, odtud se hned otočil ke kuchyni. Světlo z telefonu se trhavě míhalo po prostoru, ale pokaždé objevilo jen prach, odtržené zbytky tapet, mastné šmouhy na stěnách a holé trubky vyčnívající z míst, kde ještě ráno něco fungovalo.
„Vykradli nás!“ vykřikla Marta a rozhodila rukama. „Pavlíčku, někdo nám to tu kompletně vybílil! Volej policii! Oni odmontovali i dřez! Podívej se na to, vždyť vzali i dřez, ti zmetci!“
Pavel stál uprostřed prázdné kuchyně. Telefon se mu v ruce třásl a kužel světla dopadl na parapet.
Ležel tam list papíru zatížený svazkem klíčů.
Pavel k němu skočil.
„Odvezla jsem jen to, co patří mně. Tvoje milované metry ti zůstaly, tak si je užij. Žádost o rozvod je podaná. Klíče nechávám tady. Pěkný večer.“
„Nevděčná mrcha…“ procedil skrz zuby a zmačkal papír v pěsti. „Mami, ona odvezla úplně všechno. Chápeš to? Všechno! Nábytek, spotřebiče, podlahu vyrvala taky!“
Marta se vyděšeně přitiskla k futrům. Prázdným bytem táhl ledový průvan.
„A z čeho si teď dáme čaj?“ zeptala se bezradně. „Pavlíčku, táhne to sem jako ze sklepa… a je tu hrozná zima. Já mám jen lodičky a ta podlaha je jako led.“
„Na tohle neměla právo!“ zařval Pavel tak silně, až se jeho hlas odrazil od holých stěn a rozběhl se prázdnými místnostmi. „Tohle je moje území! Můj byt! Podám na ni trestní oznámení. Dostanu ji za krádež!“
„To bych nedoporučoval.“
Klidný hlas zazněl ode dveří.
Pavel sebou škubl a prudce se otočil.
Ve vstupu stál Roman. Vešel pomalu, beze spěchu a bez klepání. Ruce měl zastrčené v kapsách a díval se na svého bývalého zetě takovým pohledem, že se Pavlovi okamžitě zpotily dlaně.
Za Romanem, o kousek dál, stála Dana. V náručí kolébala probuzeného Jakuba, který tiše fňukal a nespokojeně vrtěl hlavou.
„Romane…“ Pavel naprázdno polkl. „Co má tohle znamenat? Jaké divadlo tu hrajete? Okamžitě vraťte věci zpátky. Jsme rodina, majetek je společný, takhle to nepůjde. Dám to k soudu.“
„Společný?“ Roman sáhl do vnitřní kapsy bundy a vytáhl silnou složku. „Tady jsou účtenky, Pavle. Na každé dveřní obložení. Na každý balík tapet. Na kuchyňskou linku. Na podlahu. Na sanitu.“
Hodil složku Pavlovi k nohám přímo na zaprášený beton. Dopadla s tupým plácnutím a několik účtenek z ní vyklouzlo ven. Bílé papírky se rozsypaly po šedé podlaze.
„Všechno je psané na moje jméno a placené z mého firemního účtu,“ pokračoval Roman nezměněným tónem. „Nikdy jsem ti ty věci nedaroval. Jen jsem přijel a vzal si zpátky, co je moje. Máš k tomu nějaké otázky?“
Marta, která do té chvíle mlčela, náhle ožila.
„Ale to přece nejde!“ vyhrkla a znovu mávla rukama. „Nechali jste vlastního vnuka na holém betonu! Dítě má mít svůj pokojíček, svoje hračky! Kde teď bude bydlet?“
Dana udělala krok dopředu a podívala se tchyni přímo do očí.
„Můj syn má kde spát, Marto. V našem domě za městem má krásný dětský pokoj. S postýlkou, hračkami, teplou podlahou a tapetami s medvídky. Zato váš syn se může pohodlně zabydlet tady. Vždyť jsou to jeho metry. Jeho vzácné čtvereční metry. Ať si s nimi naloží, jak uzná za vhodné.“
Pak obrátila pohled k Pavlovi a dodala:
„Jo, a ještě něco, Pavle. V koupelně jsem odmontovala tu novou baterii. Vrátila jsem tam tu starou po tvojí babičce. Dost teče, takže si pod ni dej hadr, jinak vytopíš sousedy pod vámi.“
Teprve v tu chvíli Pavlovi začínalo docházet, jak hluboko se propadl.
Drahé auto na úvěr. Vybrakovaný, zničený byt. Hrozící ztráta práce, protože dobře věděl, že Roman dokáže jediným telefonátem promluvit s jeho šéfem. A k tomu matka, která zmateně přešlapovala v kuželu světla uprostřed prachu a zimy.
Pokusil se nasadit úsměv. Ten svůj osvědčený, uhlazený úsměv, díky němuž se už tolikrát vyvlékl z nepříjemností.
„Dani… no tak, proč se hned tak rozčiluješ?“ začal měkce. „Ráno jsem to přehnal, uznávám. V práci mám problémy, nevyspal jsem se. Víš přece, jaký jsem. Rychle vybouchnu, ale stejně rychle mě to přejde. Pojďme si normálně promluvit. Vrátíme všechno, jak bylo. Nač takové krajnosti…“
Udělil k ní krok a natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout jejího ramene.
Dana ustoupila a pevněji přitiskla Jakuba k sobě.
„Nepřibližuj se k nám, Pavle. Už nikdy. Nemáme si co říct.“
Otočila se k otci.
„Tati, pojďme. Tady už nemáme co dělat.“
Roman přikývl. Ještě jednou se na Pavla podíval, a v tom pohledu se mísilo opovržení s odporem. Potom vyšel za dcerou.
Pavel zůstal stát uprostřed betonové krabice.
Světlo z telefonu se mu chvělo v ruce a vytahovalo ze tmy prázdné kouty, utržené dráty tam, kde býval lustr, a starou baterii v koupelně, ze které už teď pravidelně a neúprosně odkapávala voda.
Kap.
Kap.
Kap.
Marta se sesunula na parapet a rozplakala se.
Noc v prázdném bytě se proměnila v nekonečné mučení.
Když za Danou a Romanem zapadly vstupní dveře, Pavel ještě dlouho stál na místě. V prstech drtil zmuchlaný vzkaz a světlo telefonu se třáslo po holých zdech. V té roztřesené záři bylo cosi ponižujícího, jako by se mu vysmíval i vlastní mobil. Nakonec ho strčil do kapsy džínů. Předsíň se okamžitě utopila ve tmě. Jen tenký proužek světla z chodby pronikal dovnitř kukátkem ve dveřích.
Marta seděla v kuchyni na studeném betonovém parapetu a třásla se zimou. Kabát si přitáhla těsněji k tělu. Plakat už přestala, ale dýchala těžce a k hrudi svírala kabelku, jako by to byla poslední věc, která jí zbyla.
„Pavlíčku,“ ozvala se rozechvěle, „rozsviť, prosím tě. Já se v té tmě bojím. A je mi strašná zima. Nezůstal tady někde aspoň přímotop?“
Pavel se hořce zasmál a znovu zapnul baterku v telefonu. Přejel paprskem po kuchyni, kde ještě ráno stála pohodlná čalouněná lavice.
„Přímotop si odvezla taky, mami. Stejně jako všechno ostatní. Vidíš? Některé zásuvky jsou dokonce vyrvané. Tady už chybí jen rozdělat táborák.“
„Nemluv hlouposti,“ okřikla ho Marta, sklouzla z parapetu a upravila si rozcuchané vlasy. „Musíme něco podniknout. Nemůžeme tady sedět jako hromádka neštěstí. Jsi chlap, nebo nejsi? Zavolej strážníka. Ať se to sepíše jako krádež.“
„Jakou krádež, mami?“ vyjel na ni Pavel a vzápětí ho zamrzelo, jak ostře to vyznělo. „Ona nic neukradla. Slyšela jsi Romana. Má doklady na všechno. Na každý šroubek. Policie se mi akorát vysměje.“
Marta sevřela rty a na chvíli zmlkla. Dlouho jí to ale nevydrželo. Po minutě se ozvala znovu, tentokrát tišším, podbízivějším hlasem:
„Dobře. Řekněme, že věci si vzala. Ale jíst přece musíme. A někde spát taky. Já na betonu ležet nemůžu, víš dobře, co mám se zády. Co kdybychom jeli ke mně? Není to daleko. Přespíme tam a ráno, až budeš mít čistou hlavu, začneš všechno řešit.“
Pavel neodpověděl. Zvažoval to. Jet k matce znamenalo přiznat naprostou porážku. Navíc měl před očima její maličkou garsonku, rozvrzaný gauč s propadlým středem a věčný pach naftalínu. Jenže jiná možnost mu nezbývala. Vytáhl telefon, otevřel aplikaci na taxi a pokusil se objednat auto. Aplikace se několik vteřin načítala a pak vyskočilo upozornění: „Nedostatek prostředků na kartě.“
Pavel zaklel. Úplně zapomněl, že na kartě připojené k aplikaci mu zbylo jen pár stovek korun. Přepnul se na účet, kam mu chodila výplata, a chtěl převést peníze. Jenže i tentokrát se objevila chyba: „Operace zamítnuta bankou.“
Po zádech mu přeběhl mráz.
„Co je zase?“ zpozorněla Marta.
„Něco je s kartou,“ zamumlal Pavel, zavřel aplikaci a vytočil číslo banky. „Hned to zjistím.“
Automat ho provedl několika volbami a po chvíli se ve sluchátku ozval zdvořilý ženský hlas.
„Dobrý večer, pane Pavle. Jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý večer. Mám zablokovanou kartu. Nemůžu poslat peníze ani zaplatit taxi. Co se děje?“
„Moment prosím, ověřím údaje… Pane Pavle, váš mzdový účet spojený s kartou byl včera večer uzavřen na základě žádosti vaší manželky. Měla notářsky ověřenou plnou moc ke správě tohoto účtu. Zůstatek byl převeden na nový účet vedený na její jméno. Vaše osobní debetní karta blokovaná není, ale zůstatek je nulový.“
Pavlovi se zatočila hlava. Měl pocit, jako by se mu pod nohama rozestoupila podlaha.
„Jak uzavřen?“ zopakoval a hlas mu přeskočil do chrapotu. „To je můj výplatní účet! Byla tam moje výplata za minulý měsíc! Ona na to neměla právo!“
„Pane Pavle, smluvní podmínky umožňují správu účtu zmocněnou osobou, pokud je předložena notářsky ověřená plná moc. Vaše manželka byla uvedena mezi oprávněnými osobami včetně práva účet zrušit. Chápu, že je to pro vás nepříjemné, ale z pohledu banky proběhla operace v souladu s pravidly.“
Pavel neřekl už nic. Hovor ukončil.
Uvnitř se celý proměnil v led. Vybavil si, jak před rokem při vyřizování úvěru na auto sám Danu požádal, aby si tu plnou moc zařídila. Chtěl, aby mohla platit účty, když bude on v práci. Tehdy mu to připadalo praktické. Teď se z té pohodlnosti stala past.
Marta ho pozorovala s rostoucí hrůzou. Přistoupila k němu a dotkla se jeho ramene.
„Pavlíku, co se stalo? Jsi bílý jako stěna.“
„Vzala všechny peníze, mami.“ Strčil telefon do kapsy a klesl do dřepu zády ke studené zdi. „Do poslední koruny. Nemáme ani na MHD.“
Kuchyní se rozlilo těžké ticho. Přerušovalo ho jen pravidelné kapání z koupelny. Kap, kap, kap. Ten zvuk se mu začínal zařezávat do mozku. Marta si přitiskla dlaň na ústa a chvíli nedokázala promluvit. Pak se ale vzpamatovala.
„Tak. Žádnou paniku. Máš přece kamarády. Někomu zavolej. Půjčíš si do výplaty. A zavolej svému šéfovi. Vysvětli mu, co se stalo. Určitě to pochopí. Jsi pro ně důležitý člověk.“
Pavel zvedl hlavu a podíval se na matku. V jejích očích pořád hořela jistota, že každá situace se dá vyřešit, když člověk zatlačí na správném místě. Povzdechl si a vytočil číslo Tomáše, svého přímého nadřízeného.
Jedno zazvonění. Druhé. Třetí. Při čtvrtém to cvaklo.
„Pavle,“ ozval se suchý, napjatý hlas. „Proč mi voláš takhle pozdě?“
„Tomáši, omlouvám se, vážně se omlouvám. Mám mimořádnou situaci. Rodinné věci. Zítra se opozdím, možná o půl dne. A potřeboval bych zálohu. Nutně. Stačí menší částka. Všechno odpracuju, slibuju.“
Ve sluchátku nastalo ticho. Bylo tak dlouhé, že Pavel slyšel, jak si Marta nervózně pohrává s uchem kabelky.
„Pavle,“ promluvil nakonec šéf znovu a tentokrát už jeho hlas nebyl jen strohý, ale vyloženě kovový, „ty vůbec víš, co jsi způsobil? Výběrové řízení, které jsi poslední měsíc vedl, je v háji. Klient dnes poslal oficiální odstoupení. Napsal, že jsi dodal chybný rozpočet a v rozhodující chvíli jsi nebyl k zastižení. Přišli jsme o zakázku za sedm set padesát tisíc korun.“
Pavel ještě víc zbledl. Přitiskl si telefon k uchu tak silně, až ho to zabolelo.
„Tomáši, napravím to. Dejte mi dva dny. Předělám rozpočet, zajedu za klientem, vyřeším to osobně. Je to moje chyba, já vím, ale dám to do pořádku.“
„Nedáš,“ utnul ho Tomáš. „Ten klient je partnerská firma tvého tchána. Roman už včera večer osobně volal našemu řediteli a oznámil mu, že jeho společnost ruší veškeré dohody, dokud budeš u nás v zaměstnaneckém stavu. Doufám, že ti dochází, co to znamená.“