Pavlovi to docházelo až příliš dobře. Jenže část jeho mysli se tomu pořád vzpírala, jako by stačilo zavřít oči a všechno se vrátí zpátky.
„Tomáši, tohle je osobní záležitost,“ vyhrkl. „Obyčejná rodinná hádka. Promluvím s ním. Nemůže přece takhle jednat.“
„Může si vybírat, s kým bude obchodovat,“ odsekl Tomáš už bez jakéhokoli soucitu. „A my si zase nemůžeme dovolit přijít o zásadního partnera kvůli jednomu zaměstnanci. Takže stručně, Pavle: zítra do práce nechoď. Vstupní karta je zablokovaná. Výpověď dohodou ti pošlu e-mailem, podepíšeš ji se včerejším datem. Jestli to neuděláš, rozvážu s tebou pracovní poměr kvůli porušení povinností a zmařenému kontraktu. Ber to tak, že u nás končíš.“
Ve sluchátku se ozvalo jen krátké, prázdné pípání.
Pavel pomalu spustil ruku s mobilem podél těla a obrátil se k matce. Marta stála ve dveřích jako přimražená, prsty křečovitě sevřené kolem ucha kabelky.
„Co říkal?“ zeptala se skoro šeptem.
„Vyhodili mě, mami,“ odpověděl dutě. „Prý dohodou. Od dneška.“
Marta nejdřív otevřela ústa, pak je zase zavřela. Chvíli vypadala, že se jí nedostává vzduchu. Potom jí obličej zrudl vztekem a vybuchla:
„To je její práce! Té mrchy a jejího otce! Rozhodli se nás zničit! Pavlíčku, nesmíš se vzdát. Musíme se bránit. Podáme žalobu na ni, na něj, na tu firmu, na všechny! Tohle je spiknutí!“
„Jakou žalobu, mami?“ Pavel se hořce zasmál. „Nemám ani na soudní poplatek. Nemám na advokáta. Nemám na benzín. Nemám vůbec nic.“
Zmlkl. A v tu chvíli si vzpomněl na auto. Splátka za něj se strhávala ze stejného účtu, kam mu chodila výplata. Poslední úhrada měla odejít automaticky, jenže po zablokování účtu už nic neproběhne. Rychle otevřel bankovní aplikaci, najel do sekce úvěrů a ztuhl. U půjčky svítilo upozornění: prodlení třicet dva dní. Poslední splátku zmeškal ještě před tím, než se všechno rozpadlo, protože byl pohlcený hádkami a chaosem kolem Dany. V kolonce stav zářil červený nápis: „Po splatnosti. Předáno oddělení vymáhání.“
„Mami,“ řekl najednou úplně změněným hlasem, „myslím, že nám teď vezmou auto.“
„Jak vezmou? Kdo by si to dovolil?“ rozhodila Marta rukama, ale její hlas už zdaleka nezněl tak bojovně jako před chvílí. Byla v něm jen panika.
Nestihli vymyslet vůbec nic. Na dveře dopadly tři tvrdé, jisté údery.
Pavel se podíval na matku, potom přešel ke dveřím a nahlédl kukátkem ven. Na chodbě stál muž v černé služební bundě, v ruce tablet. Vedle něj se držel druhý, oblečený stejně. Na rukávu měli nášivku s logem banky.
Pavel otevřel a ze všech sil se snažil působit klidně.
„Pavel Bednář?“
„Řekněme.“
„Oddělení vymáhání pohledávek. Vaše vozidlo Kia Optima černé barvy, registrační značka… stojí na parkovišti před domem. K úvěru evidujeme prodlení. Banka rozhodla o převzetí zajištěného majetku. Prosím, předejte klíče a doklady od vozidla. Pokud odmítnete, přivoláme odtahovou službu a náklady na odtah i následné uskladnění půjdou k vaší tíži.“
Marta vyskočila Pavlovi zpoza zad, jako by na místě zapomněla na zimu i na bolavá záda.
„Co si to dovolujete? To je auto mého syna! Celý rok ho poctivě splácel! Budeme si stěžovat! Máme jen dočasné potíže! Nemáte právo nám sem chodit a brát cizí majetek!“
Muž s tabletem ani nemrkl.
„Dovnitř nevstupujeme. Stojíme na prahu a předkládáme zákonný požadavek. Vozidlo zůstává až do úplného splacení úvěru zajištěným majetkem banky. Ve smlouvě o zajištění, kterou váš syn osobně podepsal, je ustanovení o možnosti mimosoudního převzetí vozidla při prodlení delším než třicet dní. Pane Bednáři, podepisoval jste tu smlouvu?“
Pavel beze slova kývl. Pamatoval si to. Podepisoval tehdy jeden papír za druhým, skoro bez čtení, protože měl slušný příjem a byl přesvědčený, že se jeho život nemůže sesypat.
„V tom případě prosím klíče,“ pokračoval muž. „Nebo za deset minut voláme odtah a policii. Za přítomnosti policie bude sepsán protokol. Opravdu to chcete takhle komplikovat?“
Pavel se zlomil. Pomalu, jako by se díval na někoho jiného, vytáhl z kapsy svazek klíčů, odepnul ten od auta a podal ho pracovníkovi banky. Ten jej převzal, zkontroloval číslo a zasunul si ho do kapsy.
„Technický průkaz a ostatní doklady k vozidlu.“
Pavel se přehrabal v nepořádku na chodbě, našel plastové pouzdro, které tam kdysi vytáhl z přihrádky auta, a podal mu doklady. Muž porovnal údaje v tabletu, spokojeně přikývl a složku zavřel.
„Děkujeme za součinnost. Do deseti dnů vám bude doručeno oznámení o prodeji vozidla. Zbývající dluh bude po realizaci přepočítán. Na shledanou.“
Odešli.
Pavel zůstal stát ve dveřích a hleděl na prázdné schodiště. Vybavil si, jak ještě předchozí večer zaparkoval dole před domem a v hlavě měl obyčejný plán: ráno autem do kanceláře, večer možná na chvíli za známými do baru. Teď se mu ty představy zdály jako útržky z filmu o někom úplně cizím.
Zavřel dveře a vrátil se do kuchyně.
Marta seděla znovu na parapetu a tupě zírala před sebe. Rty se jí chvěly. Dlouho to ale nevydrželo. Brzy se narovnala, jako by v sobě znovu zažehla starý vztek, a promluvila tiše, skoro jedovatě:
„Tohle jim neprojde. Obleč se. Jedeme k nim. Hned. Vezmeme Jakuba. Je to náš vnuk. Nemají právo ho před tebou schovávat. Zavolám sociálku a řeknu, že dítě drží v domě s cizími lidmi. Budeme požadovat, aby ho vrátili otci. Ty jsi jeho táta. Máš kde bydlet. Máš vlastní byt. Nemůžou ti ho jen tak odmítnout dát.“
„Mami, jaký byt?“ Pavel mávl rukou kolem sebe. „Podívej se na to. Tohle není byt, ale holá kůlna. Soud mi dítě nesvěří.“
„Já říkám, že svěří!“ Marta udeřila pěstí do parapetu. „Řekneme, že utekla a okradla nás. Uděláme z tebe oběť. Nejsi vyhozený, jsi poškozený! Přestaň se hroutit. Zavolej taxi. Ať nás vezmou klidně na dluh, potom se nějak vyrovnáme.“
Pavel poslušně přikývl. Hádání s matkou v takovém stavu nemělo smysl. Přes aplikaci objednal vůz, v její kabelce se zázrakem našlo pár bankovek, které si schovávala „pro nejhorší případ“, a za půl hodiny už oba seděli ve starším sedanu, který drkotal směrem k Romanovu domu za městem.
Cesta trvala přibližně hodinu. Řidič po nich občas pokukoval ve zpětném zrcátku, ale neptal se. Pavel mlčky sledoval za oknem míjející rodinné domy a nové vilky za ploty. Uvnitř se mu vařila směs vzteku, hanby a beznaděje. Zkoušel si představit, co Daně řekne, až ji uvidí, jenže místo souvislých vět se mu v hlavě rojily jen útržky obvinění a prudká touha začít křičet.
Když taxi zastavilo u vysoké cihlové zdi, zaplatil a s matkou vystoupil. Nad bránou svítila lampa, vedle ní byla kamera. Pavel zmáčkl tlačítko domofonu.
„Kdo je?“ ozval se chraplavý hlas ostrahy.
„Pavel Bednář. Otevřete. Potřebuju vidět manželku a syna.“
„Paní vás nečeká. Odjeďte.“
„Nikam nepojedu!“ zvýšil Pavel hlas. „Jsem otec toho dítěte. Nemáte právo mě nepustit dovnitř!“
Domofon umlkl. Za plotem se po chvíli ozvaly kroky a těžká branka se pootevřela. Ven vyšel Roman v teplé domácí bundě. Zastavil se přesně v průchodu, jako by ho vlastním tělem zatarasil, a zadíval se na Pavla s naprostým klidem.
„Pavle, proč tady vyvádíš? Dítě spí. Dana také odpočívá. Vrať se domů, dokud jsem opravdu nezavolal ochranku.“
„Domů?“ Pavel se prudce pohnul vpřed, ale muž z ostrahy, který se objevil za Romanovými zády, ho bez větší námahy odstrčil stranou. „Vy jste mi zničil život! Připravil jste mě o peníze, o práci, teď přede mnou ještě schováváte dítě! To je únos!“
Romanovi se nepohnulo ani obočí.
„Nikdo nikoho neunesl. Matka s dítětem odjela z bytu, kde jí vyhrožovali a kroutili rukama. Existují svědci, modřiny i nahrávka rozhovoru, jestli jsi na to náhodou zapomněl. Dana má plné právo být tady, v domě svého otce. A ty by ses, Pavle, měl spíš začít starat o vlastní potíže. Pokud tomu správně rozumím, od včerejška se ti jich pár přidalo.“
„Podám stížnost! Půjdu k soudu!“ zařval Pavel skoro nepříčetně.
„Když už mluvíš o soudu,“ řekl Roman klidně a sáhl do vnitřní kapsy bundy pro větší obálku, „stejně jsem ti to chtěl předat. Tady máš předvolání. Jednání o rozvodu a o určení péče o dítě je nařízené na pozítří. A přiložená je kopie žaloby na zaplacení dluhu ze smlouvy o půjčce.“
„Jaké půjčky?“ Pavel mu obálku vytrhl z ruky, ale neotevřel ji. Prsty se mu třásly. „Od vás jsem si nic nepůjčil!“
„Půjčil, Pavle. Před třemi lety, když jste opravovali byt po tvojí babičce, jsem ti na účet poslal osmdesát sedm tisíc pět set korun. Prosil jsi, že potřebuješ na materiál a řemeslníky. Poslal jsem ti je. Nebyl to dar. Sice nemám podepsanou dlužní úpis, ale existuje bankovní výpis, tvoje zprávy, kde děkuješ, a další zprávy, v nichž žádáš o doplatek. Soud to jako půjčku posoudí. Včetně úroků. S ohledem na dosavadní vývoj se částka v žalobě dostala na něco přes sto třicet tisíc korun.“
Marta vydechla, jako by ji někdo udeřil, a chytila se za hrudník.
„To je loupež! Všechno jste si nachystal! Vy nejste podnikatel, vy jste vyděrač!“
Roman na ni obrátil oči. Nebyla v nich ani stopa shovívavosti.
„Marto, pouze si beru zpátky to, co mi patří. Vy jste přece syna učila, že metry čtvereční jsou ze všeho nejdůležitější. Tak si na těch jeho metrech čtverečních žijte. Já jdu dovnitř. Je zima.“
Kývl na člena ostrahy a zmizel za brankou. Zámek suše cvakl.
Pavel zůstal stát s obálkou v ruce. Uvnitř ležel úřední papír s razítkem a řádkem: „Žalovaná částka: 130 000 Kč.“ Zastrčil obálku do kapsy a bez jediného pohledu na matku vykročil pryč od brány. Marta za ním cupitala a cosi naříkala o bezcharakterních lidech, o právníkovi a o tom, že tohle se nesmí nechat být.
Pavel ji nevnímal.
V kapse mu zavibroval telefon. Oznámení z banky: „Zítra je poslední den splatnosti kreditní karty. Dlužná částka: 14 500 Kč.“
Vypnul displej a strčil mobil co nejhlouběji do kapsy.
Šli tmavou příměstskou cestou směrem k autobusové zastávce a studený vítr jim foukal do zad. Marta zakopla o obrubník a bolestně vykřikla, ale Pavel se ani neohlédl.
V hlavě mu pulzovala jediná myšlenka: Tohle ještě není konec. Tohle je teprve začátek.
Dva dny do soudního jednání se táhly jako těžká, lepkavá mlha.
Pavel téměř nespal. Noci trávil v prázdné betonové skořápce bytu, seděl na staré dece, kterou mu matka přivezla ze svého domova, a díval se do tmy. Marta se vrátila k sobě, ale každý večer mu volala a dožadovala se hlášení: jestli už sehnal advokáta, jestli sepsal protižalobu, jestli připravil důkazy, že Dana je „zlodějka a hysterka“.
Advokáta nesehnal. Všichni, na které se obrátil, byli ze začátku zdvořilí. Jakmile ale zjistili, že proti němu stojí právní kancelář doporučená Romanem, jeden po druhém odmítali. Jeden mladý právník nejdřív souhlasil, že ho zastoupí za poměrně nízkou odměnu. Jenže po prostudování žaloby mu peníze vrátil a poradil mu, aby neplýtval silami a raději nároky uznal. Pavel mu položil telefon dřív, než domluvil, a od té chvíle už nikomu dalšímu nevolal.
V den jednání si oblékl jediný oblek, který ještě zůstal ve skříni u matky, a uvázal si kravatu. Marta dorazila v černých šatech s tak pohřebním výrazem, jako by nešla k soudu, ale na smuteční obřad.
„Musíš působit jistě,“ poučovala syna před vchodem do budovy soudu. „Jsi otec. Máš na dítě právo. Nenech se zastrašit tou poběhlicí ani jejím tatínkem. Pamatuj si: máš vlastní majetek, byt a trvalé bydliště. Oni mají jen peníze, ale soud přece musí chránit krevní pouta.“
Pavel přikývl a upravil si uzel kravaty. Navenek se snažil vypadat vyrovnaně, i když se mu uvnitř všechno chvělo.
Jednací síň byla malá a vydýchaná. Dana už seděla u stolu žalobkyně. Vedle ní měla místo přísně působící žena s brýlemi a složkou plnou dokumentů. Dana sama vypadala úplně jinak než tehdy ráno, kdy ji Pavel naposledy viděl v kuchyni. Zhubla, ale její tvář byla klidná, skoro smířená. Tmavé kruhy pod očima byly pryč.