Jakub v síni nebyl. Zůstával doma s chůvou, aby ho tahle dusná místnost, cizí hlasy a napětí mezi dospělými zbytečně nevyděsily.
Pavel se posadil ke stolu žalovaného. Marta si našla místo na lavici pro veřejnost, zkřížila paže na prsou a tvářila se, jako by už pouhým pohledem dokázala Danu odsoudit. Její oči po ní střílely ostré, nenávistné šípy.
Soudní zapisovatelka oznámila zahájení jednání a přečetla složení soudu. Soudkyně, starší žena se stříbrnými vlasy pevně staženými do uhlazeného drdolu, usedla za stůl, narovnala si brýle a krátce přehlédla všechny přítomné.
„Soud projednává návrh Dany Bednářové proti Pavlu Bednářovi na rozvod manželství, určení péče a místa bydliště nezletilého syna Jakuba a stanovení výživného. Současně bude projednán i související návrh Romana Tichého na zaplacení dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce. Navrhovatelko, máte slovo.“
Dana vstala. Nemluvila hlasitě, ale každé slovo bylo srozumitelné a pevné. Přečetla svůj návrh bez zbytečných emocí. Uvedla, že manželství je nenávratně rozvrácené, společný život už není možný kvůli opakovanému ponižování, psychickému nátlaku a také fyzickému napadení ze strany manžela. Dodala, že dítě je silně fixované na matku, stále je na ní závislé i kvůli kojení a v bytě otce nejsou ani základní podmínky pro pobyt malého dítěte.
Pavel ji poslouchal a cítil, jak se v něm zvedá horká vlna vzteku. Jakmile soudkyně vyzvala jeho, vyskočil tak prudce, až židle za ním zaskřípala o podlahu.
„Paní soudkyně, tohle není pravda!“ vyhrkl příliš nahlas, skoro křičel. „Žádné násilí se nestalo! Byli jsme normální rodina. Jen se urazila kvůli obyčejné domácí hádce a rozhodla se mi pomstít. Odvezla z mého bytu veškerý nábytek, spotřebiče, dokonce i vybavení koupelny! Nechala mě úplně bez prostředků. A teď mě chce připravit o syna. Jenže já jsem jeho otec. Mám byt, mám majetek, mám kde bydlet a dokážu se o dítě postarat. Ona nemá nic, jen dům svého otce.“
Danina advokátka, přísně vyhlížející žena v brýlích, požádala soud o možnost položit žalovanému několik otázek. Když soudkyně přikývla, obrátila se přímo na Pavla.
„Pane Bednáři, můžete soudu sdělit, v jakém stavu se váš byt nachází v tuto chvíli?“
Pavel na okamžik znejistěl. Sevřel rty a pak neochotně odpověděl:
„Je prázdný. Protože ona všechno odvezla.“
„Rozumím. Takže v bytě není nábytek, domácí spotřebiče, podlahová krytina, vnitřní dveře, osvětlení ani funkční sanita?“
„Ano, protože to všechno ukradla!“ vybuchl Pavel. „To ona za to může!“
Advokátka se nenechala vyvést z míry. Vzala ze složky několik listů a podala je soudkyni.
„Navrhuji založit do spisu zprávu odborníka z bytové inspekce. Kontrola byla provedena na žádost orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Podle protokolu je byt žalovaného nevhodný pro pobyt nezletilého dítěte. Chybí zde funkční vytápění, přívod vody, část elektroinstalace je demontovaná, podlahy jsou rozebrané. Zpráva dále uvádí zvýšenou vlhkost a výskyt plísně.“
Marta už to nevydržela.
„No samozřejmě, vždyť to všechno zničila ona!“ vykřikla z lavice. „Copak to nevidíte? Udělala to schválně, aby mého syna před soudem zostudila!“
Soudkyně zvedla oči a ostře klepla tužkou do stolu.
„Paní v lavici pro veřejnost, upozorňuji vás. Ještě jednou promluvíte bez vyzvání a nechám vás vyvést ze soudní síně.“
Marta okamžitě zmlkla, ale její pohled zůstal přibitý k Daně. Byl plný zloby, výčitek a uražené mateřské pýchy.
Advokátka mezitím pokračovala.
„Dále, paní soudkyně, máme k dispozici zvukový záznam pořízený navrhovatelkou ráno v den, kdy se rozhodla domácnost opustit. Záznam byl pořízen mobilním telefonem za účelem zachycení výhrůžek a nátlakového jednání. Žádám, aby byl přehrán.“
V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Advokátka zapnula malý přenosný reproduktor. Po chvíli se ozval Pavlův hlas. Nahrávka ho mírně zkreslovala, přesto ho nebylo možné zaměnit.
„Ty jsi v tom svém mateřském mozku úplně ohluchla? Komu říkám, abys to sundala z plotny? Je mi jedno, že nestíháš. Já do tohohle domu nosím peníze. Já vás živím. Tak laskavě dělej, co máš. A netvař se tak. Moje metry, moje pravidla. Jestli se ti to nelíbí, sbal si krámy a běž za tatínkem.“
Poslední věta se rozlila po soudní síni jako studená voda. Pavel ztuhl. Poznal svůj hlas, přesně tu podrážděnou intonaci, ten hrubý tón, který tehdy považoval za oprávněný. Vzpomínal si na ten rozhovor. Jen ho nikdy nenapadlo, že si Dana troufne ho nahrát.
„To je provokace!“ vyhrkl okamžitě. „Schválně mě vytočila! Já jsem jí nevyhrožoval, byl jsem jen podrážděný!“
Soudkyně se na něj podívala přes horní okraj brýlí.
„Žalovaný, uklidněte se. Soud záznam vyslechl. Pokračujte, paní zástupkyně.“
Advokátka přikývla.
„Kromě toho jsou ve spise výpovědi sousedů z protějšího bytu. Potvrzují, že onoho rána slyšeli hlasitý křik a pláč dítěte. Dále předkládáme lékařskou zprávu z pohotovosti, kam se navrhovatelka dostavila dva dny po incidentu. Byly u ní zdokumentovány krevní podlitiny na levém rameni.“
Pavel otevřel ústa, ale žádná slova z něj nevyšla. Najednou si vybavil, jak ji popadl za rameno. Jak se mu prsty zaťaly do její kůže. Ten okamžik si do té doby omlouval jako drobnost, jako nic. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že Dana půjde k lékaři a nechá si zranění potvrdit.
Marta se znovu prudce nadechla, jako by se chtěla postavit, jenže soudkyně jen pozvedla dlaň. Stačilo to. Marta se znovu sesunula na lavici a mlčela.
„Pane Bednáři,“ obrátila se soudkyně přímo na Pavla, „máte v současnosti stálý příjem?“
„Já… momentálně nepracuji,“ zamumlal. „Ale práci si hledám.“
„Z jakých prostředků tedy chcete nezletilého syna živit?“
„Prodám byt!“ vykřikl Pavel, jako by právě předložil neprůstřelný argument. „Mám přece nemovitost!“
„Byt, který byl označen za nevhodný k bydlení,“ poznamenala tiše Danina advokátka.
Soudkyně si udělala několik poznámek. Poté jednání na krátkou dobu přerušila a odešla do poradní místnosti. Čtvrt hodiny se táhla nekonečně dlouho. Pavel seděl s napjatými rameny, Marta vedle něj šeptala něco o nespravedlnosti a Dana mlčky hleděla před sebe.
Když se soudkyně vrátila, všichni povstali.
Rozhodnutí četla klidným, úředním hlasem.
Manželství Pavla Bednáře a Dany Bednářové se rozvádí. Místo bydliště nezletilého Jakuba Bednáře se určuje u matky. Pavel Bednář je povinen platit výživné ve výši jedenapůlnásobku životního minima dítěte měsíčně, a to od data podání návrhu. Současně se vyhovuje návrhu Romana Tichého na zaplacení dluhu ze smlouvy o půjčce, včetně úroků a nákladů řízení, v celkové výši 130 000 Kč.
Pavel seděl, prsty křečovitě zaháknuté za hranu stolu. Výživné každý měsíc. Dluh, který se najednou změnil v rozsudek. Neměl práci, auto už bylo pryč, peníze neměl žádné. Zůstala mu jen holá betonová schránka s kapajícím kohoutkem.
„To je zvůle,“ zašeptala Marta, ale její hlas už neměl dřívější sílu.
Když vycházeli ze síně, Dana se na okamžik zastavila vedle Pavla. Podívala se na něj klidně. Nebylo v tom vítězství ani výsměch, spíš únava a konečné odloučení.
„Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle,“ řekla potichu. „Ale dohnal ses k tomu sám.“
Pavel neodpověděl. Díval se do zdi a mlčel.
Za dva týdny dal byt k prodeji.
Realitní makléřka, která přišla nemovitost nafotit a ocenit, prošla prázdnými místnostmi, zastavila se v koupelně a jen bezradně zavrtěla hlavou. Řekla mu rovnou, že za běžnou tržní cenu se takový byt prodat nedá. Lidé, kteří přicházeli na prohlídky, couvali už po prvních krocích. Odrazovaly je obnažené zdi, vytrhané kabely, díry po dveřních zárubních a nepříjemný pach vlhka, který se držel ve vzduchu.
Jeden zájemce nakoukl do koupelny, zamračil se a ukázal ke stěně.
„Odkud tady vlastně teče voda? Vždyť potrubí snad ani není pořádně zapojené.“
Pavel mu nic nevysvětloval. Už neměl sílu. Chtěl se toho místa jen zbavit, jako by se prodejem bytu dal odstranit i celý jeho předchozí život.
Nakonec se našla parta řemeslníků, která vykupovala zničené byty určené k hrubé rekonstrukci. Nabídli částku třikrát a půl nižší, než za kolik by se podobný byt prodal v normálním stavu. Pavel smlouvu podepsal. Neměl z čeho vybírat.
Když zaplatil dluh Romanu Tichému, zůstalo mu něco málo přes 25 000 Kč. Stačilo to na první nájem miniaturní garsonky na okraji města a na pár nejlevnějších skládacích lehátek.
Marta se nastěhovala k němu. Garsonka byla tak malá, že v ní nešlo udělat ani krok, aniž by člověk o něco nezavadil. Spali v jediné místnosti, oddělení jen úzkým pruhem tmy mezi lehátky. Po večerech Marta bručela, že kvůli nějaké holce přišla o vnuka a že teď nemá ani důstojné stáří, protože všechno spolyká nájem a výživné.
Pavel si našel práci jako prodejce v autobazaru. Výdělek závisel na provizích a ty nebyly jisté. Z toho mála, co dostal, se hned strhávalo výživné. Žil od výplaty k výplatě, počítal každou korunu a večer co večer ležel na úzkém lehátku s očima otevřenýma do tmy. Přemýšlel, jak rychle se všechno dokázalo sesypat.
Uplynul měsíc.
Jednoho večera seděl u malého kuchyňského stolku v garsonce a pil čaj z hrnku s prasklinou u ucha. V místnosti bylo šero, za tenkou stěnou někdo hlasitě pouštěl televizi. Vtom mu na telefonu blikla zpráva.
Byla od Dany.
Pavel chvíli váhal. Pak zprávu otevřel. Nebyl v ní text, jen krátké video.
Na obrazovce se objevila světlá dětská místnost. Vypadala útulně, čistě a teple. Na stěnách byly tapety s drobnými medvídky, na podlaze měkký koberec. Uprostřed seděl Jakub. Měl baculaté nožičky v legračních dupačkách a světlé vlásky rozcuchané na všechny strany. Držel se kraje postýlky, několikrát se zakymácel a pak najednou pustil ruce. Udělal jeden nejistý krok. Pak druhý. Třetí. A vzápětí žuchl na zadeček a rozesmál se tak radostně, až se Pavlovi sevřelo hrdlo.
Zpoza kamery zazněl Danin hlas. Klidný, měkký a šťastný.
„Podívej, broučku. Ty už chodíš. A tvůj táta si myslel, že prázdné metry jsou v životě to nejdůležitější.“
Video skončilo.
Pavel sevřel hrnek tak silně, až praskl na dvě části. Horký čaj se rozlil po stole, stékal k jeho rukávu a kapal na podlahu, ale on si toho téměř nevšiml. Chtěl se rozzlobit. Chtěl jí napsat něco jedovatého, krutého, cokoliv, aby ji zasáhl. Jenže v tu chvíli ucítil, jak mu po tváři stéká něco horkého a mokrého.
Propásl to.
Ten nejdůležitější okamžik. První kroky svého syna.
Položil telefon na stůl a dlouho seděl bez hnutí. Díval se do prázdna, jako by se před ním najednou otevřela propast, kterou už nikdy nepřekročí.
Pak někdo zaklepal na dveře.
Tvrdě. Naléhavě. Netrpělivě.
Marta, která podřimovala na lehátku v rohu místnosti, sebou trhla.
„Kdo se sem žene v tuhle hodinu?“ zabručela.
Pavel vstal. Nohy měl jako z vaty. Došel ke dveřím a otevřel.
Na chodbě stál promočený muž ve staré teplákové soupravě. Vypadal rozzuřeně. V jedné ruce držel zmáčený papír, z jehož okraje odkapávala voda.
„Vy jste Bednář?“ vyštěkl. „Bývalý majitel toho bytu po staré paní v pátém patře?“
„Ano,“ odpověděl Pavel opatrně. „O co jde?“
„O co jde?“ Muž zatřásl papírem tak prudce, až z něj odstříkla voda. „Spadl mi strop v ložnici! Přímo na postel. Sádrokarton nasákl, rozmočil se a zřítil. A víte proč? Protože z vašeho bývalého bytu tekla voda skoro měsíc! Nějaká stará baterie tam kapala a kapala, dokud noví majitelé nezavřeli stoupačku. Měl jsem tam odhadce. Škoda je vyčíslená na 95 000 Kč. Tady je rozpočet, tady posudek. Zaplatíte mi opravu a taky újmu, kterou jste mi způsobil. Jinak jdu k soudu.“
Pavel stál mezi dveřmi a poslouchal ho, ale nedokázal ze sebe dostat ani slabiku.
Baterie.
Ten prokletý kapající kohoutek, na který ho Dana upozorňovala hned první večer. Vybavilo se mu, jak tehdy řekla: „Dej pod to aspoň hadr, jinak vytopíš sousedy.“ On nic nepodložil. Nechtělo se mu. Měl přece důležitější starosti. Voda zatím kapala dál, den za dnem, noc za nocí. Prosakovala stropem, rozlézala se konstrukcí a pomalu ničila cizí byt.
Marta se objevila za Pavlovými zády a okamžitě se pokusila převzít slovo.
„To nejsme my!“ vyhrkla. „My už tam nebydlíme. Jděte za novými majiteli, ti za to můžou!“
Muž se na ni ani pořádně nepodíval.
„Noví majitelé koupili byt až potom, co už škoda vznikla,“ odsekl. „Zjišťoval jsem si to. Voda začala téct ještě za vás. Mám svědky, kteří viděli, jak jste se stěhovali, a slyšeli, že tam uvnitř pořád něco teče. Takže, Bednáři, připravte si peníze. Devadesát pět tisíc.“
Vrazil Pavlovi mokrý rozpočet do ruky, otočil se a rázným krokem zmizel po chodbě.
Pavel zavřel dveře. Chvíli stál, jako by nevěděl, kde je. Pak se pomalu sesunul do dřepu. Promočený papír mu vyklouzl z prstů a přistál na linoleu.
„Pavlíku,“ spustila Marta plačtivě, „tohle přece nemůžeme zaplatit. My tolik peněz nemáme. Nemáme vůbec nic. To ona, já to vím. To byl určitě její plán.“
Pavel mlčel.
Díval se na zhaslý displej telefonu, na němž ještě před chvílí jeho syn udělal první samostatné kroky. A najednou mu bylo jasné, že přišel o všechno. O ženu. O dítě. O domov. O práci, kterou kdysi měl, o auto, o peníze, o důstojnost. A teď bude platit ještě za cizí zničený strop kvůli těm samým metrům čtverečním, které kdysi považoval za svou pevnost.
Z okraje promáčeného papíru se uvolnila kapka vody a dopadla na linoleum.
Kap.
Úplně stejně jako tehdy v prázdném bytě.