Vzali se velmi mladí — Michalovi bylo třiadvacet, Simoně teprve jednadvacet. Na vesnici se to tak bralo odjakživa: muž má za sebou vojnu, a tak je načase postavit se na vlastní nohy a založit rodinu. Michal měl kde bydlet. Po rodičích mu zůstal pevný dům na vysoké podezdívce, poctivě vystavěný, s vyřezávanými rámy kolem oken. Pracoval na pile a vydělával slušně. Simona nastoupila na obecní úřad, kde třídila spisy, vyplňovala potvrzení a starala se o běžné papírování.
Žili spolu pokojně, bez hádek a velkých výstupů. Večer sedávali na zápraží, dívali se, jak slunce klesá za řeku, a mluvili o budoucnosti. Největší místo v jejich plánech měly děti. Dvě, možná raději tři. Chlapec a holčička. Nebo dva kluci a k nim děvčátko. Když si Michal o svátcích trochu přihnul, rád opakoval:
„Rodina bez dětí není opravdová rodina. Je to jako dům bez oken. K čemu by takový dům byl?“
Simona ho poslouchala a jen se usmívala. Toužila po tom stejně. Po malém teplém uzlíčku, po růžových patičkách, po vůni miminka. V duchu už vybírala jména — Patrik nebo Anežka. V obchodě si prohlížela plenky, košilky i dětskou postýlku.
Jenže měsíce plynuly a nic se nedělo.
Zpočátku si říkali, že není důvod k panice. Ne každému se to podaří hned. Pak se do nich začal pomalu vkrádat neklid. Nakonec Simona odjela do Prahy za lékaři. Prošla všemi možnými vyšetřeními — krevními testy, ultrazvukem i dalšími procedurami, kterým sotva rozuměla. Potom si ji zavolala lékařka, žena středního věku s brýlemi, a klidným hlasem, jako by oznamovala předpověď počasí, řekla:
„Simono, je mi líto. Jde o neplodnost. Primární. Vrozená porucha. V tomto případě už s tím nedokážeme nic udělat.“
Simona si navždy zapamatovala, jak potom seděla na nemocniční chodbě a zírala před sebe. Stěna naproti ní byla natřená olejovou barvou, zelenou a na okrajích oprýskanou. Dívala se na ni a hlavou jí problesklo: Teď ta zeď praskne a všechno se zřítí. Zeď nepraskla. Ale její život se zřítil stejně.
Domů se vrátila jako někdo cizí. Michal jí vyšel naproti až na práh a hned jí hleděl do tváře.
„Tak co? Co ti řekli?“
Pověděla mu všechno. Posadil se na stoličku a dlouho nevydal ani slovo. Pak vstal a odešel na dvůr. Stál tam, zapaloval jednu cigaretu od druhé a mlčky kouřil. Když se vrátil, měl obličej tvrdý jako kámen.
„Uděláme to takhle,“ prohlásil. „Budeme to léčit. Peníze nějak seženu. Najdeme jiné doktory.“
A opravdu zkoušeli všechno. Jezdili za starými ženami, o nichž lidé tvrdili, že umějí pomoci tam, kde medicína selže. Pili bylinné odvary, obcházeli kostely, zapalovali svíčky. Simona se modlila úpěnlivě, až ji bolela kolena. Jenže výsledek nepřicházel žádný.
Po roce se Michal změnil. Uzavřel se do sebe, byl podrážděný a málomluvný. U večeře hleděl do talíře. Na otázky odpovídal krátce, jako by ho každé slovo stálo námahu. V noci se převaloval a nemohl spát. A jednoho rána si sedl naproti Simoně a řekl:
„Simi, já už takhle dál nemůžu.“
„Co nemůžeš?“
„Takhle žít. Bez dětí. Pochop mě… potřebuju pokračování rodu. Svoje jméno. Někoho, komu jednou nechám dům. Jinak k čemu to všechno je? Pro koho se na té pile dřu?“
Dívala se na něj a mlčela. V krku ji pálil těžký knedlík, ale neplakala.
„Ty za to nemůžeš,“ dodal a uhnul pohledem. „Já to vím. Je to nemoc. Jenže já to nedokážu. Odpusť mi.“
„Chceš se rozvést?“ zeptala se tiše.
Přikývl. Beze slova, s očima sklopenýma k podlaze.
A ona odešla.
Tašku si sbalila během půl hodiny. Bez křiku, bez výčitek, bez slz. Poskládala do ní šaty, boty a matčinu šperkovnici, v níž měla náušnice, prstýnek a brož. Michal stál u okna a neotočil se. Až když už držela kliku od dveří, promluvil:
„Nezlob se na mě. Já opravdu jinak nemůžu.“
Neodpověděla.
Nastoupila do autobusu do okresního města a odtud pokračovala vlakem do Prahy. Za oknem ubíhaly lesy, osamělé vesničky a šedivé nebe. Uvnitř necítila bolest. Spíš prázdno. Takové, jaké zůstane v domě, z něhož někdo vynesl veškerý nábytek.
V Praze neměla nikoho. Přesto se nějak uchytila. Nejdřív bydlela na ubytovně, později si pronajala pokoj u staré paní. Šla do práce. Zpočátku dělala sanitářku v nemocnici. Potom nastoupila jako pečovatelka do dětského domova. Časem si dálkově doplnila vzdělání na vychovatelku a u dětí už zůstala natrvalo.
Dětský domov sídlil ve starší budově z dob Československa, ale uvnitř působil překvapivě teple a domácky. Byly tam různé děti: miminka, kterých se rodiče vzdali, sirotci i děti odebrané z rodin, kde se nedalo bezpečně žít. Některé byly tiché a ustrašené, jiné divoké a vzpurné, jako by bojovaly s celým světem. Ve skutečnosti však všechny toužily po jediném — aby je měl někdo rád. A Simona je milovala. Nešetřila se ani při dlouhých nočních službách.