bděla u postýlek těch, které skolila horečka, tiše s nimi mluvila, když je trápil strach, v neděli pekla buchty a večer jim zpívala, dokud neusnuli. Vlastní dítě jí život nedopřál, jenže kolem ní jich nakonec vyrostly desítky. A ona je brala za své.
Každé znala jménem. Pamatovala si jejich narozeniny i drobné zvláštnosti. Věděla, kdo nesnáší krupicovou kaši, kdo se bojí bouřky, kdo se v noci budí s pláčem a komu stačí pohladit vlasy, aby se uklidnil. Zašívala jim límečky, utírala nosy, roztrhávala od sebe malé rváče, chodila na třídní schůzky — a těch měla někdy i dvacet za rok. Stala se mámou pro ty, kterým máma chyběla. A nikdy, ani na okamžik, toho nelitovala.
Michal se znovu oženil půl roku po rozvodu.
Jeho nová žena se jmenovala Jana. Byla mladá, pevná v těle, hlasitě se smála a všude jí bylo plno. Úplný opak tiché, zamyšlené Simony. Do vesnice se přistěhovala z vedlejšího okresu a pracovala jako prodavačka v obchodě. Potkali se na tancovačce v místním kulturním domě. Za dva měsíce byla svatba. A o rok později přišel na svět syn. Matěj.
Michal zářil štěstím. Nosil chlapce v náručí, koupal ho ve staré plechové vaničce a s kočárkem se procházel po vsi tak hrdě, jako by mu patřil celý svět. Sousedé se na něj usmívali a pokřikovali: „No vidíš, Michale, konečně ses dočkal! Teď už je to tak, jak má být.“ On jen přikyvoval a spokojeně se usmíval.
Po třech letech se narodila holčička. Klára. Michal měl najednou přesně to, o čem kdysi snil — syna i dceru. Dům ožil dětským křikem, smíchem, pláčem, rozházenými hračkami, plenami a neustálým nepořádkem. Na dvoře jim postavil houpačku, v zimě je tahal na saních a v létě je brával k řece, kde je učil držet prut a čekat na záběr.
Na Simonu téměř nemyslel. Občas, opravdu jen výjimečně, mu hlavou problesklo, jak asi žije a jestli se má dobře. Hned tu myšlenku ale zahnal. Teď měl přece jiný život. Skutečný. Plný. Takový, jaký si představoval.
Roky ubíhaly. Děti rostly a domov se pomalu vyprazdňoval. Matěj dokončil školu a odjel do Prahy studovat univerzitu. Klára ho následovala o tři roky později. Oba vystudovali, našli si práci a usadili se ve městě. Matěj nastoupil jako manažer do nějaké firmy, Klára se stala účetní. Pak přišly svatby, vlastní byty, vlastní děti.
Michal zůstal na vesnici. Jana od něj mezitím odešla. Nevydržela život daleko od města, sbalila pár tašek a odstěhovala se k sestře do Brna. A tak zůstal sám ve velkém domě s vyřezávanými okenicemi. Zpočátku věřil, že děti budou jezdit. Že se zastaví, zavolají, zeptají se, jak se mu daří.
Nejezdily. A nevolaly.
Nejdřív si to omlouval. Říkal si, že mají hodně práce, své rodiny, starosti, které člověka pohltí. Jenže týdny se měnily v měsíce a telefon pořád mlčel. Když volal Matějovi, syn hovor často odmítl, nebo vzal telefon jen na chvíli: „Tati, teď nemůžu. Ozvu se později.“ Nikdy se neozval. Klára zvedala častěji, ale jejich hovory byly prázdné. Počasí, zdraví, pár zdvořilých vět. „Jak se máš?“ „Dobře.“ Michal cítil, že se něco změnilo. Jako by se mezi nimi přetrhla neviditelná nit.
Jednoho dne to nevydržel a vydal se za Matějem bez ohlášení. Dlouho se kodrcal autobusem, potom ještě přestoupil na městský spoj. Nakonec našel dům v nové čtvrti — vysoký panelák s lesklými vchodovými dveřmi. Vyjel nahoru a zazvonil.
Otevřela mu snacha. Když ho uviděla, překvapeně zamrkala a v obličeji se jí objevil i náznak leknutí.
„Jé, pane Michale… Matěj mi neříkal, že přijedete.“
„Já jen tak. Měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se zastavím.“
Zavedla ho do kuchyně. Vnoučata, kluk a holčička, seděla u stolu s tablety v rukou a sotva k němu zvedla oči. Matěj přišel až asi po půlhodině. Pozdravil ho zdrženlivě a posadil se naproti.
„Jak se máš, tati?“
„Ale jde to. Přijel jsem vás jenom vidět.“
„To jste neměl. Měl jste dát vědět předem. Máme dneska plány.“
Michal seděl v cizí kuchyni, pil čaj z cizího hrnku a každou minutou jasněji chápal, že sem nepatří. Byl navíc. Trpěli ho, ale nikdo na něj nečekal. Ještě ten večer odjel zpátky. Celou cestu hleděl z okna autobusu do tmy a nepromluvil ani slovo. Uvnitř se v něm něco pomalu trhalo, tiše a bolestivě, jako staré lano, které už nevydrží další tah.
Později přišel ještě jeden rozhovor. Telefonický. Zavolal Matějovi k narozeninám, aby mu popřál. Syn odpovídal chladně, skoro úředně. A pak najednou řekl:
„Tati, nezlob se, ale moc nám nevolej. Máme svůj život. Ty svoje potíže… nějak si s nimi poraď. Neber si to osobně.“
Michal se neurazil. Jen položil telefon a zůstal sedět v naprostém tichu. Byl podzim. Za oknem šuměl déšť, v domě bylo prázdno a v kamnech dávno vyhaslo. Na stěně visely fotografie: děti ve školních lavicích, děti u řeky s rybářským prutem, děti s balónky v rukou. Známé tváře. Vlastní krev, a přece najednou tak vzdálená.