Seděl pod těmi fotografiemi a v hlavě se mu pořád dokola vracela stejná slova. Matěj. Klára. Moje děti. Moje krev. Vždyť kvůli nim se přece dřel, kvůli nim vstával za tmy a vracel se domů pozdě večer. Bral směny navíc, někdy táhl dvě práce najednou, jen aby doma nic nechybělo. Všechno lepší šlo jim. Poslední našetřená koruna na školy, svatby, první bydlení. A teď…
Rozhlédl se po domě, který najednou působil cize. V kuchyni stál neumytý talíř vedle hrnku se zaschlým čajem. Na skříních ležel šedý povlak prachu. V místnostech nebyl žádný hlas, žádný krok, žádné čekání. Nikdo nepřijde. Nikdo se nezeptá, jestli něco nepotřebuje. Nikdo už na něj nemyslí tak, jak si celý život namlouval.
A právě tehdy si vzpomněl na Simonu.
Vzpomínky na ni byly rozmazané, jako stará fotografie vybledlá sluncem. Tichá žena s laskavýma šedýma očima. Měkké ruce. Klidný hlas. Viděl ji, jak tehdy odchází jen s jedinou taškou, bez scény, bez výčitek, bez jediné zlé věty. A vybavil si i sebe. Jak jí říkal, aby na něj neměla zlost. Jak byl přesvědčený, že dělá správnou věc.
Teď ho najednou píchla zvědavost, která se mísila s něčím těžším. Kde vlastně je? Jak žije? Co se s ní za ta léta stalo? Nevěděl o ní vůbec nic. Třicet let bez zprávy, bez dopisu, bez náhodného setkání. Jen kdysi někdo z vesnice prohodil, že ji zahlédl v Praze a že prý pracuje někde s dětmi. Tím to skončilo.
Začal pátrat. Obvolával dávné známé, ptal se lidí, které neviděl celé roky. Jeden muž, s nímž kdysi dělal na pile, mu nakonec nadiktoval číslo. Prý se sestra jeho ženy se Simonou pracovně potkala a kontakt možná ještě platí. Michal si číslice napsal na utržený okraj novin. Dlouho na ně jen hleděl. Telefon ležel před ním, ale ruka se k němu neměla.
Nakonec přece jen vytočil číslo.
Jedno zazvonění. Druhé. Třetí. Čtvrté. Už chtěl hovor ukončit, když se ve sluchátku ozvalo:
„Prosím?“
Ten hlas poznal hned. Byl stejný. Úplně stejný. Měkký, vyrovnaný, bez spěchu. Jako by těch třicet let vůbec neprošlo.
„Simono,“ vydechl a hned se zarazil. „Tady Michal.“
Na druhém konci nastalo ticho. Trvalo tak dlouho, až se mu sevřel žaludek.
„Ahoj, Michale,“ řekla potom.
Nebyla v tom radost ani bolest, žádná hořkost, žádné překvapení hrané kvůli slušnosti. Jen prosté poznání. Jako kdyby se nerozešli před půl životem, ale včera odpoledne.
„Jak se máš?“ zeptal se neohrabaně. „Já jen… napadlo mě… po takové době…“
„Mám se dobře,“ odpověděla. „Pracuju. Všechno je v pořádku.“
A v tu chvíli to uslyšel. Někde za ní se ozýval dětský smích. Hlasy, cupitání, šum života. Někdo zavolal: „Paní Simono, můžeme ještě?“ A hned nato tenký hlásek prosil: „A přečtete nám pohádku?“
Michalovi se na okamžik nedostávalo vzduchu.
„Kde… kde jsi?“ zeptal se tiše.
„V dětském domově,“ řekla. „Dělám tu vychovatelku. Už víc než dvacet let.“
„A ty děti…?“
„Ano, děti,“ potvrdila a po krátké odmlce dodala: „Mám jich hodně, Michale. Opravdu hodně.“
Stál se sluchátkem v ruce a v krku se mu udělal bolestivý uzel. Chtěl pronést něco velikého, něco, co by vysvětlilo celý jeho život, jeho omyly, jeho samotu i to prázdno, které mu teď zůstalo v domě. Jenže žádná slova nepřicházela.
„Simono,“ dostal ze sebe nakonec, „jsi… jsi šťastná?“
Chvíli mlčela.
„Víš, Michale,“ začala pomalu, „kdysi jsem si myslela, že mi Bůh děti nedal za trest. Pak jsem ale pochopila, že mi je dal. Jen jinak, než jsem čekala. Ne tak jako ostatním. Mám tu Tadeáše, je mu pět. Rodiče se ho vzdali, oba pili. Říká mi mami. A Sofii, té jsou tři. Našli ji odloženou v krabici od bot. Od toho dne je se mnou. A Michal, tvůj jmenovec, má čtrnáct. Těžký kluk, vystřídal tři domovy, nikdo si s ním nevěděl rady. Já jsem to nevzdala. Teď se dostal na učiliště a každý víkend za mnou chodí.“
Jak mluvila, její hlas se měnil. Prohříval se něhou. Michal slyšel, jak moc ty děti miluje. Jak moc ji potřebují. A jak je plná života.
„Jsem šťastná, Michale,“ řekla nakonec. „Moc. A ty?“
Neodpověděl. Neměl čím. Měl dům. Měl vlastní děti. Měl vnoučata. A přitom jako by neměl nic z toho. Simona dala svou nevyčerpanou lásku dětem, které se nenarodily jí, a stala se mámou pro desítky z nich. On se celý život dovolával vlastních a zůstal stát s prázdnýma rukama.
„Odpusť mi, Simono,“ zašeptal. „Za všechno. Za to, že jsem tě opustil. Za to, že jsem tehdy nic nechápal. Byl jsem hlupák.“
„Bůh odpustí,“ odpověděla klidně. „A já jsem ti odpustila už dávno.“
V jejím hlase nebylo napětí ani chvění. A Michal pochopil, že nelže. Odpustila mu opravdu. Ne proto, že by si to zasloužil, ale proto, že neměla důvod nosit v sobě zášť. Měla tolik lásky, že pro křivdu v ní už nezbylo místo.
„Víš co,“ ozvala se najednou, „přijeď. Tady se každé ruce hodí. Plot se nám naklání, houpačky jsou rozbité. Dětem chybí mužská pomoc. Přijedeš?“
V očích ho zaštípalo.
„Přijedu,“ řekl pevně.