Karolína prostírala slavnostní stůl a dávala si záležet na každé maličkosti, jako by právě na ní záviselo, zda se večer podaří. Ladislavovi bylo toho dne pětatřicet, kulatiny, a po dlouhé době se měli u jednoho stolu sejít příbuzní z obou stran. Křišťálové sklenice, svatební dar od její matky, postavila na čestné místo vedle jemného porcelánového servisu.
„Kájo, možná jsme moje raději zvát neměli,“ ozval se Ladislav ode dveří. Nervózně si upravoval kravatu a sledoval, jak jeho žena rovná příbory.
„Láďo, máš narozeniny,“ odpověděla klidně Karolína, aniž přestala chystat stůl. „Je samozřejmé, že tu bude tvoje maminka i Petra. A moji rodiče také. Jsme přece rodina, aspoň občas bychom se měli sejít všichni.“
Ladislav jen neurčitě zabručel a dál nic nenamítal. Za sedm let manželství už oba dobře věděli, že podobná setkání nebývají klidná. Radka, Ladislavova matka, dokázala jednou jedinou větou pokazit i nejhezčí oslavu. A Petra, jeho mladší sestra, se matky vždycky ochotně zastala, hlavně když šlo o jedovaté poznámky.
Jako první dorazili Karolínini rodiče. Stanislav a Hana tvořili přesně ten tichý, vzdělaný pár, který se nerad pouštěl do hádek. Otec učil historii na univerzitě, matka pracovala v knihovně. Byli zdvořilí, zdrženliví a celý život se snažili konflikty spíš uklidňovat než vyvolávat.
„Karolínko, máš to tu nádherné,“ objala Hana dceru. „Jak to všechno zvládáš?“
„Mami, hlavně aby se dnes nic nestalo,“ zašeptala Karolína a pevně ji stiskla.
Stanislav potřásl zeti rukou a podal mu dárek. V koženém pouzdře ležely drahé hodinky.
„Všechno nejlepší, Ladislave. Ať ti čas vždycky slouží.“
„Děkuju, Stanislave,“ usmál se Ladislav upřímně. S tchánem měl odjakživa korektní a klidný vztah.
Asi o půl hodiny později se ozvalo ostré zazvonění. Takové, které nedávalo prostor k otálení. Radka nikdy neměla ráda čekání.
„No konečně!“ vpadla do bytu dřív, než jí stačili pořádně otevřít. „Láďo, synáčku můj, všechno nejlepší!“
Za ní cupitala Petra, třicetiletá mladší podoba své matky. Obě měly výrazné šaty, na sobě spoustu zlata a účesy vyčesané do výšky, jako by nešly na rodinnou oslavu, ale na ples.
„Dobrý den, Radko,“ pozdravila Hana slušně.
Tchyně si ji přeměřila pohledem od hlavy k patě.
„Aha, vy jste tady taky. Nu což, oslava je oslava.“
Karolína sevřela zuby. Takže to začíná.
U stolu se Radka bez váhání usadila do čela, přestože to místo mělo podle všeho patřit oslavenci. Ladislav neprotestoval. Byl zvyklý matce ustupovat, i když mu to nebylo příjemné.
„Tak tedy, připijme si na mého syna!“ zvedla Radka sklenici. „Ať má život lehčí a šťastnější!“
„Zvláštní přípitek,“ poznamenala Karolína. „Copak to má Láďa tak těžké?“
Radka se na snachu podívala s podrážděním, které se ani nesnažila pořádně skrývat.
„Když muž táhne na zádech dvě rodiny, lehké to nikdy není.“
„Dvě rodiny?“ zopakoval Stanislav tiše.
„No jistě,“ vmísila se do hovoru Petra. „Láďa živí nás i vás. Musí už být z takového břemene pěkně unavený.“
Karolína cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. Její rodiče si jen mlčky vyměnili pohled. Hana pomalu a velmi opatrně položila vidličku na talíř.
„Promiňte, ale my jsme Ladislava nikdy o peníze nežádali,“ řekl Stanislav vyrovnaně.
„Ale prosím vás,“ mávla Radka rukou, jako by odháněla obtížný hmyz. „Všichni přece víme, jak to je. Karolína seděla dva roky doma na mateřské. Kdo je živil? Náš Láďa! A vy k nim chodíte na návštěvy, přinesete nějaký laciný dáreček a pak tu jíte a pijete za peníze mého syna.“
„Mami!“ pokusil se Ladislav zasáhnout, jenže jeho hlas zněl příliš nejistě.
„Co mami?“ zvýšila Radka hlas. „Říkám jen pravdu! My s Petrou máme aspoň důchod a umíme se postarat samy o sebe. Ale tihle… intelektuálové… ti se celý život vezou na cizích zádech!“
Stanislav zbledl. Celý život pracoval, poctivě vydělával, vychoval dceru a nikdy nikomu nebyl na obtíž. Taková urážka ho zasáhla mnohem hlouběji, než by dal běžně najevo.
„Radko,“ začal, ale Hana mu položila ruku na rameno.
„Nech to, Stando,“ řekla potichu. „Půjdeme.“
Karolínini rodiče vstali od stolu. Stanislav se ještě otočil k zeti.
„Ladislave, ještě jednou všechno nejlepší. Měj se dobře.“
„Stanislave, počkejte…“ vyhrkl Ladislav, ale tchán už mířil ke dveřím.
„No podívejme, hned se urazili!“ zvolala Petra vítězoslavně. „Zřejmě není příjemné slyšet pravdu.“