Radka si bez nejmenšího rozrušení dolila do sklenice víno a pohodlně se opřela.
„Ať si jdou,“ prohlásila ledabyle. „Aspoň tu nebudou dělat, jako by spadli z nějakého zámku. Ladislave, ty by ses měl starat hlavně o nás. O vlastní krev. Ne o cizí lidi.“
Karolína vyšla za rodiči až ke dveřím. Hana měla oči plné slz, Stanislav neřekl ani slovo. Jen pevně sevřel čelisti, jako by se snažil udržet poslední zbytky klidu.
„Promiňte,“ zašeptala Karolína zlomeně. „Netušila jsem, že se budou chovat takhle…“
„Karolínko, ty za to nemůžeš,“ objala ji Hana a pohladila ji po zádech. „Dávej na sebe pozor. A dobře si rozmysli, jestli má smysl něco takového dál snášet. Vnoučka si klidně vezmeme k sobě.“
Když za rodiči zapadly dveře, Karolína se pomalu vrátila do obývacího pokoje. Radka s Petrou už tam živě probíraly, jak jsou její rodiče „nafoukaní“, „suchaři“ a „hrozně důležití“.
„Jste spokojené?“ zeptala se Karolína ledovým hlasem.
Radka na ni nechápavě pohlédla.
„A co jsme jako provedly? Jen jsem řekla, co si myslím. Jestli to neumějí unést, je to jejich věc.“
„Urazila jste moje rodiče,“ pronesla Karolína tiše, ale každé slovo znělo ostře. „Lidi, kteří vám nikdy neublížili a nikdy proti vám neřekli jediné křivé slovo.“
„Karolíno, nepřeháněj,“ vložil se do toho Ladislav. „Máma jen vyjádřila svůj názor.“
Karolína se k němu prudce otočila.
„Názor? Nazvat mého otce, univerzitního profesora a člověka, který celý život poctivě pracoval, příživníkem, tomu říkáš názor?“
Ladislav pokrčil rameny, jako by šlo o nepříjemnou, ale vlastně nepodstatnou drobnost.
„No tak bohatí opravdu nejsou. A máma má pravdu v tom, že na naši rodinu dávám hodně peněz.“
„Na naši rodinu, Ladislave!“ zvýšila hlas Karolína. „Na mě, na tebe a na naše dítě! Ne na moje rodiče!“
„Přestaň tu ječet!“ vyštěkla Radka. „Nakonec je to narozeninový den mého syna, ne nějaká slavnost tvých rodičů!“
„Kteří odešli jen proto, že jste je ponížila,“ odsekla Karolína a cítila, jak se jí uvnitř začíná vařit krev.
Petra se ušklíbla.
„To je tedy citlivost. Hned je vidět, že jsou zvyklí, aby se kolem nich chodilo po špičkách. Takoví ti jemní lidé, co se neumějí ušpinit skutečným životem.“
Zbytek večera se změnil v noční můru. Radka s Petrou seděly u stolu až skoro do půlnoci a s neskrývanou chutí rozebíraly všechny údajné chyby Karolíniných rodičů. Ladislav u toho mlčel, občas přikývl a ani jednou se neodvážil vlastní matce odporovat.
Teprve když se hosté konečně rozešli, začala Karolína beze slova sklízet talíře. Ladislav k ní přišel zezadu a pokusil se ji obejmout.
„Kájo, nebuď uražená. Máma to nemyslela zle. Ona je prostě taková.“
Karolína se mu vytrhla.
„Ladislave, tvoje matka dnes veřejně ponížila moje rodiče. Řekla o nich, že jsou příživníci. Přitom sama bydlí v bytě, který jsi jí koupil ty, a každý měsíc od tebe bere peníze.“
„To je něco jiného!“ ohradil se Ladislav. „Je to moje máma.“
„A moji rodiče jsou co? Vzduch?“ Karolína se k němu postavila čelem. „Nikdy o tvé rodině nemluvili špatně, i když by k tomu měli dost důvodů. A za svou slušnost dostali odměnou urážky.“
Ladislav zamračeně odvrátil pohled.
„Tvoji rodiče jsou až moc hrdí. Mohli to kvůli oslavě přejít. Nemuseli demonstrativně odcházet.“
Karolína na něj hleděla, jako by ho viděla poprvé v životě.
„Přejít? Měli spolknout takové ponížení? Ty se vůbec posloucháš?“
„Říkám jen, že mohli být trochu pružnější,“ zamumlal. „Nemusí se z každé maličkosti dělat tragédie.“
„Maličkosti?“ Karolíně se roztřásl hlas vzteky. „Tvoje matka přede všemi označila mého otce, uznávaného učitele, za člověka, který se přiživuje na druhých. A podle tebe je to maličkost?“
„No, neřekla to úplně takhle,“ couval Ladislav nejistě. „Spíš jen…“
„Spíš jen co? Dověz to.“
Chvíli mlčel. Pak si povzdechl.
„Prostě nejsou moc majetní. A vedle nás působí… skromně.“
Karolína se na manžela dívala a připadalo jí, že před ní stojí cizí člověk. Kam zmizel ten Ladislav, který před sedmi lety tvrdil, jak obdivuje klid, vzdělanost a noblesu její rodiny?
„Víš co, Ladislave,“ řekla pomalu. „Moji rodiče se nebudou přetahovat s tvojí matkou ani s tvojí sestrou. Nemají zapotřebí účastnit se laciných hádek.“
Ladislavovi ztvrdly rysy.
„O mojí matce takhle nemluv.“
„A ona smí mluvit takhle o mých rodičích?“ Karolína už nedokázala zadržet nic z toho, co v sobě držela. „Tvoje matka je hádavá a závistivá žena, která nesnese, když někdo žije jinak než ona. A Petra je její přesná kopie, jen o pár let mladší.“
„Karolíno!“
„Co je?“ vyjela po něm. „Pravda bolí? Používám jen slova tvojí sestry. Moji rodiče si zachovali důstojnost a odešli, aniž by klesli na vaši úroveň. Protože mají vychování. Na rozdíl od té vaší povedené rodinky.“
„Moje rodina…“
„Tvoje rodina, Ladislave, je parta závistivých lidí, kteří neumějí nic jiného než počítat cizí peníze a hledat, kdo na kom údajně parazituje,“ pronesla Karolína a cítila, jak se v ní konečně protrhává všechno dávno nahromaděné.