„A nejhorší na tom všem je, že jim v tom ještě kryješ záda!“
„Já se jen snažím, aby byl klid!“
„Ne, ty se jen bojíš,“ vyhrkla Karolína bez zábran. „Neumíš vlastní matce říct dost. A kvůli pohodlí své maminky jsi ochotný nechat pošlapat důstojnost mých rodičů.“
Ladislav neodpověděl. Jen sevřel ruce v pěst a zůstal stát proti ní. V očích se mu mísil vztek s nejistotou, jako by sám nevěděl, na kterou stranu se má přiklonit.
„Když ti moje rodina tak strašně vadí,“ procedil nakonec, „možná bys měla začít uvažovat o rozvodu.“
„Možná ano,“ řekla Karolína překvapivě klidně. „Protože své rodiče nenechám ponižovat. Od nikoho. Ani od tebe.“
V ložnici si lehla zády ke dveřím a otočila se ke zdi. Ladislav zůstal v obýváku. Slyšela, jak neklidně přechází sem a tam, a po chvíli se ozval zvuk zapnuté televize.
Ráno se Karolína probudila s jedinou jasnou myšlenkou: takhle už to dál nejde. Sedm let snášela tchýniny narážky a doufala, že se Ladislav jednou postaví na její stranu. Jenže včerejší večer jí ukázal pravdu. Její muž se nezmění.
Vzala telefon a zavolala matce.
„Mami, promiň mi to včera.“
„Karolínko, zlato, my se nezlobíme,“ ozval se měkký hlas Hany. „Máme jen strach o tebe.“
„Už si to nenechám líbit. Slibuju.“
„Co chceš udělat?“
„Zatím nevím. Ale jedno vím jistě. Nedovolím, aby je dál uráželi. A jestli se Ladislav nenaučí chránit naši rodinu před výpady své matky, odejdu.“
„Ať se rozhodneš jakkoli, budeme stát při tobě, holčičko.“
Po hovoru s matkou zamířila Karolína do kuchyně. Ladislav seděl u stolu nad šálkem kávy. Vypadal zmačkaně a unaveně, nejspíš skoro nespal.
„Karolíno, pojďme si promluvit normálně,“ začal opatrně.
„Dobře.“ Posadila se naproti němu.
„Chápu, že se máma včera nezachovala správně. Ale ty jsi taky zašla moc daleko.“
„V čem přesně?“
„Řekla jsi o mojí matce a sestře… no, víš sama co.“
„Nazvala jsem věci pravým jménem,“ odpověděla bez zvýšení hlasu. „Ladislave, sedm let jsem mlčela. Sedm let jsem poslouchala jedovaté poznámky, náznaky i přímé urážky. Moji rodiče to snášeli taky. Ale včera tvoje matka překročila úplně všechny hranice.“
„Ona jenom…“
„Dost.“ Karolína zvedla dlaň. „Neobhajuj ji. Odpověz mi na jedinou otázku. Budeš mě a moje rodiče chránit před útoky své matky?“
Ladislav sklopil oči do hrnku a mlčel.
„Rozumím.“ Karolína vstala. „Pak se opravdu musíme zamyslet nad tím, jestli má naše manželství budoucnost.“
„Karolíno, tohle je ultimátum?“
„Ne. To je konstatování skutečnosti. Nebudu žít v rodině, kde se mnou a s mými blízkými jednají bez úcty. A kde se můj muž nedokáže zastat vlastní ženy před svou matkou.“
Následující dny se nesly v těžkém tichu. Ladislav se pokoušel předstírat, že se nic zásadního nestalo, jenže Karolína si držela odstup. Když volala Radka, telefon nezvedala.
O týden později se tchyně objevila u dveří bez pozvání.
„Co to má znamenat? Jaké jsou to manýry? Proč mi snacha nebere telefon?“
„Mami, teď není vhodná chvíle,“ pokusil se ji Ladislav zastavit.
„Co znamená nevhodná?“ Radka se protlačila dovnitř. „Karolíno, vylez. Musíme si promluvit.“
Karolína vyšla z pokoje a zastavila se přede dveřmi.
„Radko, prosím, odejděte z mého bytu.“
„Cože?“ vyprskla tchyně. „To je byt mého syna!“
„Je to byt můj a Ladislavův. A po tom, co jste provedla, vás tu nechci.“
„Co jsem asi tak provedla?“ rozhořčila se Radka. „Řekla jsem pravdu?“
„Urazila jste moje rodiče. Bez důvodu a krutě. Dokud se jim neomluvíte, nechci s vámi mít nic společného.“
„Omluvit se? Já?“ Radka se hlasitě rozesmála. „To se nikdy nestane.“
„V tom případě odejděte.“
„Ladislave!“ obrátila se tchyně k synovi. „Ty dovolíš, aby se mnou tahle panička takhle mluvila?“
Ladislav stál mezi nimi a těkal pohledem od matky k manželce. Neřekl nic.
Karolína pomalu přikývla.
„Jasně. Radko, odejděte. A ty, Ladislave, až si ujasníš, která rodina je pro tebe skutečně rodina — jestli já, nebo tvoje maminka — dej mi vědět.“
Večer se Ladislav znovu pokusil rozhovor otevřít.
„Karolíno, stavíš mě do nemožné situace.“
„Ne. Do té situace tě dostala tvoje matka. A ty sám také, když ses nezastal své ženy.“
„Ale ona je moje máma!“
„A já jsem tvoje manželka. Moji rodiče jsou také tvoje rodina. Jenže ty ses postavil na její stranu.“
„Já jsem si žádnou stranu nevybral!“
„Právě. Nevybral. Mlčel jsi. A mlčení je taky volba, Ladislave.“