V ono úterý jsem se vrátila z pohřbu tety Marie. Byla to jediná bytost na světě, která mě měla opravdu ráda. Maminka zemřela, když jsem byla ve druhém ročníku vysoké školy, a otce jsem nepoznala nikdy. Teta Marie si mě tehdy vzala k sobě, přestože měla jen malý jednopokojový byt a důchod, z něhož sama sotva vycházela. Říkávala mi: „Klárko, jsi moje krev. Když budeme dvě, nějak to zvládneme.“ A zvládly jsme to. Dostudovala jsem, vdala se, jenže poslední dva roky už byla teta Marie vážně nemocná. Každý víkend jsem za ní jezdila, vozila jí jídlo, léky, uklízela, prala a vyřizovala, co bylo potřeba. Tomáš, můj muž, z toho nadšený nebyl. „Zase jedeš za tou svojí stařenou?“ šklebil se. „Měla bys být doma. Víkendy se mají věnovat rodině.“ Jenže já jsem stejně jezdila. A teď, když jsem stála v jejím prázdném bytě, který mi odkázala, jsem bolestně chápala, že ty cesty byly to poslední, co jsem pro ni ještě mohla udělat.
Seděla jsem v kuchyni, před sebou hrnek se studeným čajem, a bezmyšlenkovitě hleděla před sebe. Na stole ležely listiny k bytu. Starý dům, ale byt byl opravený a útulný. Teta Marie ho nechala zrekonstruovat před pěti lety, když ještě chodila. Tapety vybírala sama, s řemeslníky se domlouvala také sama. Já jsem jí tehdy finančně pomáhala a Tomáš, samozřejmě, remcal: „Zase tam cpeš svoje vydělané peníze?“ Ano, cpala jsem je tam. A teď to všechno připadlo mně.
V předsíni prudce bouchly dveře. Tomáš přišel z práce dřív než obvykle. Slyšela jsem, jak hodil klíče na skříňku a jak jeho boty těžce dopadly na podlahu. Za okamžik už stál ve dveřích kuchyně. V očích měl zvláštní lesk, jaký mívá lovecký pes, když zachytí stopu.
„Ahoj. Proč jsi nezavolala?“ zeptal se, aniž by mě políbil. Hned si všiml papírů na stole. „No ne. Už je to tady? Na úřadech se tentokrát docela činili.“
„Tomáši, sotva jsem přišla. Nech mě aspoň svléknout,“ požádala jsem ho potichu. Hlas jsem měla pořád nakřáplý od slz, které jsem ze sebe nedokázala dostat. Na hřbitově jsem se držela, ale teď doma mi znovu stoupal do krku těžký knedlík.
On si mého stavu vůbec nevšiml. Posadil se naproti mně a přitáhl si dokumenty k sobě, jako by už patřily jemu. Prolistoval je a tiše hvízdl.
„Pěkná výměra. A koukám, rekonstrukce taky slušná. Teta Marie byla dobrá, nenechala to zchátrat.“
„Tomáši, dej to zpátky,“ řekla jsem, ale on už papíry odsunul stranou, jako by mu překážely.
„Hele, Kláro,“ začal a naklonil se přes stůl, lokty opřené o desku. „Víš, jak se to vlastně neuvěřitelně hodí? Moje sestra teď nutně potřebuje bydlení. Jitka se rozvádí s Tadeášem, dneska mi volala, úplně brečela. Potřebuje se s dětmi někam uchýlit. A do toho takové štěstí — tvůj byt se uvolnil. Ty si zatím něco pronajmeš a Jitka tam nějakou dobu zůstane.“
Na chvíli jsem si myslela, že jsem ho špatně slyšela. Položila jsem hrnek na stůl tak prudce, až se čaj rozlil po ubrusu.
„Co znamená, že si něco pronajmu? To je můj byt, Tomáši. Teta Marie ho odkázala mně.“
„Já vím,“ opřel se Tomáš pohodlně o židli a podíval se na mě s lehkým úšklebkem. „Ale snad chápeš, že Jitka je teď v zoufalé situaci. Říkala mi: ,Tomáši, myslíš, že by Klára nepomohla? Je hodná, určitě nás nenechá ve štychu.‘ Tak jsem si říkal… ty jsi přece hodná. Bydlela by tam rok, možná dva, než se postaví na vlastní nohy. Pak třeba konečně začne dostávat alimenty, nebo si najde pořádnou práci. Je kadeřnice, taková se vždycky nějak uživí.“
„A kde budeme bydlet my?“ zeptala jsem se a cítila, jak se ve mně pomalu vaří temný vztek. „Tady? V jednom bytě s tvojí sestrou a dvěma dětmi? Zbláznil ses?“
„Co je na tom?“ podivil se Tomáš naprosto upřímně. „Jitka přece není cizí. Máma by jí pomáhala s dětmi, když bude v práci. Bylo by veselo. A s náklady bychom ti pomáhali. Teda, kdyby bylo potřeba. Nebylo by to úplně zadarmo.“
„Pomáhali?“ zvedla jsem se od stolu a ruce se mi třásly. „To je moje bydlení. Mohla bych ho pronajímat a mít z toho normální příjem. Mohla bych ho prodat a přidat peníze na hypotéku, abychom si konečně pořídili něco vlastního. Ale jen tak ho předat tvojí sestře? A ještě se sama vystěhovat?“
Tomáš se postavil také. Byl o hlavu vyšší než já a teď se nade mnou tyčil s výrazem podrážděného majitele, kterému někdo odporuje.
„Aha, takže jde o peníze?“ zvýšil hlas. „Já tě živím, ten byt bychom mohli využít pro rodinu, a ty budeš lakomá? Ty teď máš nemovitost, zatímco moje sestra má s dětmi spát někde na nádraží? To bych do tebe neřekl, Kláro. Vždycky ses tvářila jako dobrák. Jsme spolu tolik let a já ti nikdy nevyčítal, že vyděláváš málo, že neumíš vařit jako moje matka, že nejsi zrovna ideální hospodyně. A ty nejsi schopná hnout prstem pro moji vlastní sestru.“
„Já nejsem hodná, Tomáši. Já jsem jen pohodlná,“ odpověděla jsem tiše. „Celý život jsem se přizpůsobovala. Tobě, tvojí matce, tvým kamarádům. Pamatuješ, jak si tvůj kamarád Josef půjčil peníze a nikdy je nevrátil? Mlčela jsem. Jak tvoje máma říkala, že jsem špatná hospodyně? Mlčela jsem. Jak jsi každý pátek mizel s kamarády do sauny a já zůstávala sama doma? Mlčela jsem. Ale svůj byt nedám. Ani mě o to nežádej.“
„A kdo jsi, abys o tom rozhodovala sama?“ zařval najednou tak, až jsem sebou trhla. „Jsi moje žena! Jsme rodina! Nebo je pro tebe nějaký krám důležitější než my?“
„Pro mě je důležitý klid. A s tvojí sestrou pod jednou střechou bych žádný klid neměla,“ usekla jsem a odešla z kuchyně do pokoje.
Tomáš šel za mnou. Ještě něco říkal, jenže já ho už neposlouchala. Dívala jsem se na toho cizího muže s rudým obličejem, jak přechází po mém pokoji. Byt byl sice nájemní, ale nábytek patřil mně, koupila jsem ho ještě před svatbou za svoje peníze. A v tu chvíli mi došlo, že se něco zlomilo. Nadobro. Bez možnosti návratu. On se mě ani nezeptal, jaký byl pohřeb. Bylo mu jedno, že jsem přišla od hrobu ženy, která mě vychovala. Byla mu lhostejná teta Marie, byla jsem mu lhostejná já. Existovala jen jeho sestra a její pohodlí.
„Zítra Jitce zavolám. Řeknu jí, že jsme to vyřešili. Ty zatím přemýšlej, jak nejlíp zorganizovat stěhování,“ prohodil na odchodu, než vyšel na chodbu kouřit na schodiště.
Zůstala jsem sama. V hlavě mi bušila jediná myšlenka: on se ani nezeptal. Prostě přišel a vzal si to. Jako pokaždé. Vzal moji výplatu do společného rozpočtu, vzal můj čas, moje síly, a teď si chtěl vzít i to poslední, co mi na světě zůstalo.
V noci jsem nezamhouřila oko. Ležela jsem a poslouchala Tomášovo klidné oddechování. Byl naprosto vyrovnaný. Byl přesvědčený, že už je rozhodnuto. Že to jako obvykle spolknu, vydržím, přikývnu. Vždyť jsem přece vždycky přikývla. Vzpomínala jsem na tetu Marii. Říkávala mi: „Kláro, nenech si sednout na krk. Být hodná neznamená být bez vlastní vůle.“ Ona celý život žila sama, ale nikdy nikomu nedovolila, aby jí poroučel. Já ano.
Ráno odešel Tomáš do práce spokojený. Políbil mě letmo na tvář, jako by se předchozí večer nic nestalo. „Večer zavoláme Jitce a domluvíme, kdy se nastěhuje,“ houkl už z předsíně. Pak za ním zaklaply dveře.
Posadila jsem se na posteli a objala si kolena. V hrudi jsem měla prázdno a chlad. Potom jsem vstala, opláchla si obličej, oblékla se a odjela do toho bytu. Do bytu tety Marie. Potřebovala jsem tam chvíli být, rozloučit se, možná si ujasnit, co dál. Procházela jsem pokoji, dotýkala se věcí a plakala. A pak jsem náhle pochopila: jim ho nedám. Teta Marie nešetřila celý život proto, abych to všechno předala nějaké Jitce, která mě ani nepovažuje za člověka. Nepomáhala jsem tetě proto, aby se sem nastěhovala cizí ženská a začala si byt předělávat podle svého vkusu.
Vrátila jsem se domů a zapnula počítač. Otevřela jsem realitní inzerci a našla makléřku, která se zabývala rychlým odkupem nemovitostí. Napsala jsem jí zprávu. Odpověď přišla za pět minut: „Dobrý den, mohu se sejít dnes v šest večer. Pošlete mi adresu a dokumenty.“
Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl páté. Tomáš dorazí nejdřív v osm. Stihnu to.
Napsala jsem adresu tetina bytu a odeslala ji. Pak jsem se oblékla, vzala složku s dokumenty a vyšla ven. Ve výtahu jsem potkala sousedku z přízemí, paní Danielu. Zeptala se: „Klárko, proč jsi tak bledá? Stalo se něco?“ Usmála jsem se na ni. „Nic se neděje, paní Danielo. Jsem jen unavená.“ A vyšla jsem na ulici.
O hodinu později jsem seděla v malé kavárně nedaleko tetina bytu a mluvila s realitní makléřkou, plnoštíhlou ženou jménem Monika. Pečlivě si prohlédla dokumenty, položila mi několik upřesňujících otázek a potom řekla:
„Kláro, u rychlého prodeje musíte počítat s tím, že cena půjde o dvacet až třicet procent pod tržní hodnotu. Pokud chcete nejvyšší možnou částku, bude lepší počkat. Jestli ale potřebujete peníze rychle, kupce najdu během pár dnů.“
„Kolik mi zůstane čistého?“ zeptala jsem se.
Řekla částku. Byla nižší, než jsem doufala, ale pořád by stačila na první splátku hypotéky v novostavbě někde dál od centra. Nebo na to, abych si na rok pronajala slušný byt a v klidu si našla práci s lepším platem.
„Souhlasím s rychlým prodejem,“ řekla jsem.
Monika přikývla a vytáhla smlouvu. Podepsaly jsme ji. Dala jsem jí kopie dokumentů, originály jsem si nechala u sebe.
Domů jsem dorazila ve tři čtvrtě na osm. Tomáš tam ještě nebyl. Položila jsem dokumenty na jejich místo, svlékla se a pustila televizi. Když přišel, sledovala jsem nějaký seriál a dělala, že je všechno v pořádku.
„Tak co, jedla jsi?“ zeptal se cestou do kuchyně.
„Ano, něco jsem si vzala,“ odpověděla jsem.
Otevřel lednici, vytáhl karbanátky a dal je ohřát. Pak nakoukl do pokoje.
„Volala Jitka. Říkala, že by se v sobotu mohla přijet na byt podívat. Co ty na to?“
„Uvidíme,“ pronesla jsem a nespustila oči z obrazovky.
Zabručel a vrátil se do kuchyně. Vypnula jsem zvuk a zavřela oči. V sobotu už bude pozdě. V sobotu budu mít v ruce předběžnou smlouvu s kupcem.
Kapitola 2. Skandál u tchyně
Tři dny jsem předstírala, že se nic neděje. Vařila jsem večeře, usmívala se, přikyvovala, když Tomáš s nadšením popisoval, který pokoj připadne jeho neteřím a synovcům. Vykládal, že Jitka chce dětský pokoj vymalovat zeleně a pro sebe ložnici béžově. Poslouchala jsem ho a mlčela. Večer co večer jsem si ale, zatímco on sledoval televizi, psala s makléřkou.
Monika byla energická a věcná. Volala mi každý den a informovala mě, jak se věci vyvíjejí. Kupec se našel rychle. Byl to muž kolem čtyřiceti, který hledal byt pro svou matku. Spěchal natolik, že se ani nepřijel podívat osobně. Spolehl se na fotografie a na Moničino ujištění, že byt je v dobrém stavu. Zřejmě jeho matka nemohla čekat.
„Kláro, zítra v jedenáct se sejdeme u notáře a podepíšeme rezervační smlouvu,“ oznámila mi Monika ve čtvrtek večer. „Zálohu vám po podpisu pošlu hned na účet.“
„Dobře,“ zašeptala jsem a po očku se podívala ke dveřím pokoje, kde Tomáš sledoval fotbal.
„A řekla jste o tom manželovi?“ zeptala se Monika opatrně. „Přece jen je to velká transakce. Mohou z toho být nepříjemnosti.“
„Je to můj byt,“ odpověděla jsem pevně. „Měla jsem ho z dědictví. Nabytý mimo manželství. On s tím nemá nic společného.“
Monika si povzdechla, ale nehádala se. Jen dodala:
„Tak zítra v jedenáct. Přijďte včas.“
Šla jsem si lehnout, ale nespala jsem ani minutu. Hlavou se mi honilo, jestli jednám správně. Neměla bych si s Tomášem ještě jednou promluvit? Vysvětlit mu, že takhle to nejde, že je to moje? Jenže pak jsem si vybavila jeho tvář, když mluvil o Jitce. Sebejistou, drzou, majetnickou. Ani na okamžik nepochyboval, že se podřídím. A tehdy jsem pochopila, že další rozhovor nic nezmění.
V pátek ráno odešel Tomáš do práce jako vždycky. Políbil mě na tvář a řekl: „Večer jedeme k mámě, nezapomeň.“ Přikývla jsem. Jakmile zmizel, oblékla jsem se, vzala dokumenty a vyrazila k notáři.
Podpis proběhl rychle. Kupec byl málomluvný muž. Jen mi kývl na pozdrav, zkontroloval papíry a připojil podpis. Monika mi převedla zálohu, docela slušnou částku. Zbytek měl přijít po úplném doplacení, za týden. Když jsem vyšla od notáře, měla jsem pocit, jako bych právě vykročila do propasti. Jenže cesta zpět už neexistovala.
Zbytek dne jsem se toulala městem. Zašla jsem do kavárny, vypila kávu a potom odjela do tetina bytu. Chvíli jsem tam seděla, pohladila parapet, o který se teta Marie tak ráda starala, a zalila květiny, které tam ještě zůstaly. Pak jsem nahlas řekla:
„Promiň mi to, teto Marie. Jinak nemůžu. Oni by mě sežrali zaživa.“
Večer jsme jeli k tchyni. Tomáš za volantem vyprávěl o potížích v práci, zatímco já hleděla z okna a v duchu si opakovala, co řeknu. Věděla jsem, že právě dnes se všechno zlomí. Jitka tam měla být také. Tomáš se zmínil, že se domluvili, aby probrali stěhování.
Tchyně Anna nás přivítala jako obvykle — koláčem a dávkou výčitek. Takový byl její styl. Nejdřív koláč, potom kritika. Měla malý dvoupokojový byt ve starším panelovém domě, ale udržovaný, naleštěný, uklizený do posledního detailu. Anna milovala pořádek ve všem. Především v cizích životech.
„Kláro, proč jsi tak vyhublá? On tě snad nekrmí?“ přejela mě kritickým pohledem a hned se obrátila na syna. „Tomáši, podívej se na ni. Za chvíli se úplně ztratí. K čemu ti taková je? Měl sis vzít normální zdravou holku.“
Mlčela bych jako vždycky. Jenže tentokrát ne.
„Anno, jsem zdravá. Jen mám hodně myšlenek,“ odpověděla jsem a podívala se jí přímo do očí.
Zarazila se. Dokonce pozvedla obočí. Tomáš ztuhl, protože vycítil, že něco není v pořádku. U stolu se rozhostilo trapné ticho, které přerušil až zvonek u dveří.
Dorazila Jitka. Se dvěma dětmi a obrovskými taškami, jako by se už stěhovala natrvalo. Děti okamžitě vběhly do pokoje za hračkami, které Anna schovávala speciálně pro vnoučata. Jitka si sotva stačila vyzout boty a už spustila:
„Ahoj, Kláro! Přivezla jsem pár věcí dopředu, ať se s tím pak nemusím tahat najednou. Kdy mi dáte klíče? Chtěla bych se co nejdřív pustit do úprav, mrknout na tapety do dětského pokoje. Tam jsou asi ještě staré tapety po tetě, že jo? Já bych chtěla něco moderního, třeba s medvídky.“
Mluvila a mluvila, rozmotávala šálu a stahovala si kozačky. Dívala jsem se na její drzý, sebejistý obličej a cítila, jak se ve mně zvedá žhavá láva. Jitka byla o pět let mladší než Tomáš a celý život žila na účet někoho jiného. Nejdřív matky, pak manžela a teď zřejmě plánovala žít na můj účet. Ani špetka pochybností. Ani gram studu.
„Jitko,“ přerušila jsem ji. „Kdo ti řekl, že tam budeš něco předělávat?“
Zůstala stát s otevřenými ústy a s druhou botou v ruce. Tomáš se zakuckal čajem. Tchyni vypadla vidlička a s ostrým cinknutím narazila do talíře.
„Jak to myslíš?“ obrátila se Jitka na bratra. „Tomáši, tys to s ní nedomluvil?“
„Kláro, neřeš to tady přede všemi,“ zasyčel na mě Tomáš, ale já už vstala od stolu.
„A proč ne přede všemi?“ zeptala jsem se hlasitě. „Tak to probereme přede všemi. Tady je tvoje sestra, tady tvoje matka. To jsou ti ,všichni‘. Řekni jim, jaký byt ses rozhodl rozdat.“
„Ten po tetě Marii,“ vyhrkla Jitka a v hlase jí zazněl hysterický tón. „Kláro, nebuď lakomá. Vždyť je to pro rodinu. Jsme přece svoji. Nejsem cizí člověk. Chvíli tam pobydlím, než Tadeáš začne platit alimenty. A pak si třeba něco pronajmu.“
„Svoji,“ přikývla jsem. „Tak moc svoji, že ses mě ani nezeptala. Prostě jsi přijela s taškami. S těmihle,“ kývla jsem směrem k obrovským zavazadlům pohozeným v předsíni. „Takže, Jitko. Ten byt už není můj.“
Ticho zhoustlo tak, jako by z místnosti někdo vysál všechen vzduch. Dokonce i děti v pokoji přestaly rámusit, jako by něco vycítily.
„Co tím chceš říct?“ Tomáš zbledl tak prudce, že mu na tváři vystoupily pihy.
„Prodala jsem ho,“ pronesla jsem klidně. „Včera jsme podepsali předběžnou smlouvu. Dnes nebo zítra dostanu peníze a příští týden se obchod dokončí.“
Pak vypuklo peklo.
„Prodala?!“ zařval Tomáš tak, že ho museli slyšet i sousedé o patro níž. „Ty ses snad pomátla? Jsi normální? To bylo naše! Rodinné!“
„Bylo to moje. Měla jsem ho z dědictví po tetě Marii,“ založila jsem ruce na prsou a cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Mám plné právo s ním naložit podle sebe.“
„Ty nevděčná mrcho!“ vyskočila Anna. Obličej jí naskočil rudými skvrnami. „My jsme tě přijali do rodiny, dávali ti najíst, starali se o tebe, a ty takhle? Tomáši! Slyšíš, co říká? Zavolej její matce! Hned jí zavolej! Ať vidí, jakou zmiji sis přivedl do domu!“
„Moje matka je mrtvá, Anno,“ připomněla jsem jí. Hlas jsem měla překvapivě pevný, i když se mi uvnitř všechno třáslo. „A na rozdíl od vás mě učila používat vlastní hlavu. A nenechat se využívat.“
Jitka se hlasitě rozplakala a tiskla k sobě děti, které přiběhly za křikem.
„Kde teď budeme bydlet? Kláro, ty jsi zrůda! Nemáš srdce! Měla bys litovat aspoň děti! Jejich táta je hajzl a teď je ještě vlastní teta vyhání z bytu!“
„Jaká vlastní teta?“ ušklíbla jsem se. „Nejsme příbuzné. Přesně vzato jsi jen sestra mého manžela.“
Tomáš mě popadl za paži nad loktem a stiskl tak silně, až jsem vykřikla. Prsty se mi zaryly do kůže; určitě tam zůstanou modřiny.
„Půjdeš se mnou do kuchyně. Promluvíme si,“ procedil skrz zuby.
„Pusť mě,“ řekla jsem a ze všech sil se snažila nedat najevo bolest. „Nebo hned volám policii. Telefon mám v kapse. Stačí jedno zmáčknutí.“
Zarazil se. Pustil mě. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla — zmateného, rozzuřeného a zároveň vyděšeného. Došlo mu, že ztrácí kontrolu. Nejen nade mnou, ale nad celou situací.
„Odcházíme,“ řekla jsem a vzala si kabelku, která visela přes opěradlo židle. „Tomáši, jdeš se mnou, nebo zůstaneš se svojí ,ubožáčkou‘ sestrou?“
Zaváhal. Očima těkal mezi mnou, matkou a vzlykající Jitkou. Klasický okamžik volby.
„Já… Kláro, jak jsi to mohla udělat bez porady se mnou?“ dostal ze sebe a v jeho hlase už nebyl jen vztek, spíš bezradnost. „Jsme přece rodina. Vždycky jsme o všem rozhodovali spolu.“
„A ty?“ odsekla jsem, zatímco jsem si oblékala kabát. „Tys se se mnou poradil, když ses rozhodl naložit s mým majetkem? Zeptal ses mě, jestli chci bydlet s tvojí sestrou? Zeptal ses mě vůbec někdy, co chci já?“
Mlčel. Jen na mě hleděl a v jeho pohledu bylo cosi podivného, jako by mě viděl poprvé v životě.
Vyšla jsem do chodby. Obula jsem se a otevřela dveře. Za zády mi ženy nadávaly jedna přes druhou. Jitka křičela, že jsem lakomá a že její děti budou kvůli mně hladovět. Anna vyhrožovala, že toho budu ještě litovat a že mě Tomáš stejně opustí. Děti brečely.
Tomáš stál ve dveřích kuchyně jako přibitý.
„Tomáši! Kam jdeš?“ vykřikla Anna, když se pomalu vydal za mnou.
Dohonil mě na schodech. Scházeli jsme beze slova. Nastoupili jsme do auta. Nastartoval, ale nerozjel se. Díval se na volant a svíral ho prsty, až mu zbělely klouby.