Pak konečně promluvil, hlas měl zastřený a těžký.
„Uvědomuješ si vůbec, cos právě udělala?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval. „Máma mě teď prokleje. Jitka mi zůstane na krku i s dětmi. Všechno bude zase na mně.“
Otočila jsem hlavu k bočnímu okénku. Venku se v mokrém skle rozmazávaly odlesky pouličních lamp.
„A ty si uvědomuješ, Tomáši, co jsi udělal ty?“ odpověděla jsem tiše. „Dneska jsi mi ukázal, jaké místo u tebe mám. Nejsem tvoje žena. Nejsem člověk, kterého bys chránil. Jsem jen pohodlný doplněk k bytu, který se dá využít.“
„Tak jsem to nemyslel,“ otočil se ke mně prudce a v očích se mu zaleskla vlhkost. „Kláro, vážně ne. Myslel jsem, že to pochopíš. Jitka je přece moje sestra. Má děti. A my dva… my bychom jí prostě pomohli. Chvíli, než se postaví na nohy.“
„A kdybych měla sestru já?“ zeptala jsem se. „Kdybych chtěla nastěhovat ji do vašeho bytu? Souhlasil bys?“
Neodpověděl. Nemusel. Ticho mezi námi bylo výmluvnější než jakákoli slova.
„Jeďme domů,“ řekla jsem unaveně.
Cestou jsme nepromluvili ani slovo. Ticho v autě bylo hutné, skoro hmatatelné. Doma si začal balit věci, i když ne hned. Nejdřív se ještě pokusil o všechno, co ho napadlo. Tlačil na mě, vyčítal mi, snažil se ve mně probudit lítost. Plakal. Opakoval, že mě miluje. Že ho matka se sestrou uhnaly. Že mi nechtěl ublížit.
„Vždyť víš, jaká máma je,“ říkal, seděl na okraji postele a zíral do podlahy. „Když si něco usmyslí, nikdo s ní nehne. A Jitka byla vždycky její mazánek. Já prostě nedokázal říct ne.“
„Mně jsi ne říct dokázal?“ zeptala jsem se.
Zase zmlkl.
Nakonec vstal, vytáhl ze skříně kufr a začal do něj házet oblečení. Košile, džíny, ponožky, svetry – všechno tam létalo bez ladu a skladu, jako by tím chaosem chtěl přehlušit vlastní bezradnost.
Když stál v předsíni s kufrem u nohy, najednou vypadal menší. Skoro ztracený.
„Kláro, a kam mám teď jít?“ zeptal se prosebně. V hlase měl tón, kterým se člověk snaží vymámit poslední ústupek.
Otevřela jsem dveře dokořán.
„Tam, kde tě čekají,“ řekla jsem. „K mámě. K Jitce. Vždyť jste rodina.“
Vyšel ven. Kufr zaduněl o schody. Zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a pomalu sklouzla na podlahu.
Poprvé po dlouhé době jsem se nadechla zhluboka, celými plícemi. Jenže úleva nepřinesla radost. Zůstala jen prázdnota a tupá bolest někde hluboko pod žebry.
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem na zádech a dívala se do stropu. V hlavě se mi míhaly obrazy našeho začátku. Jak jsme se seznámili. Jak mi nosil kávu, když jsem měla těžký den. Jak se smál, když jsem se vztekala kvůli maličkostem. Jak mě žádal o ruku a já tehdy věřila, že láska je něco pevného, trvalého, navždy.
Jenže se ukázalo, že naše „navždy“ vydrželo jen do první opravdu vážné zkoušky.
Ráno mi zavolala Monika.
„Kláro, kupec je připravený podepsat smlouvu ve středu. Vyhovuje vám to?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Vyhovuje.“
Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala měkčím hlasem:
„A jak jste na tom vy? Držíte se?“
„Držím,“ řekla jsem. „Děkuju.“
Položila jsem telefon a ještě chvíli na něj hleděla. Na displeji svítilo deset zmeškaných hovorů od Tomáše a jedna zpráva: „Tohle si ještě odskáčeš. Já se jen tak nevzdám.“
Zprávu jsem smazala, vypnula vyzvánění a šla si udělat kávu.
Jen jsem tehdy zapomněla, že klid nebývá zadarmo. A účet přišel o týden později.
Kapitola 3. Předvolání. Nebo tchynina pomsta
Ten týden utekl podivně rychle. Skoro jako jeden dlouhý, tichý a šťastný den. Užívala jsem si prázdný byt, ve kterém nikdo nefuněl nespokojeností, nikdo nezvedal hlas a nikdo nečekal, že se přizpůsobím.
Přestavěla jsem nábytek v pokoji. Koupila jsem nové závěsy místo těch, které mi kdysi vybrala Anna. Tehdy pronesla: „Kláro, vezmi béžové, jsou praktické.“ A já je vzala, i když jsem ve skutečnosti toužila po zelených. Teď visely v oknech jemné závěsy v barvě trávy a celý pokoj najednou působil světleji, tepleji, živěji.
Peníze z prodeje bytu po tetě Marii ležely na mém účtu. I po rychlém prodeji šlo o slušnou částku. Rozhodla jsem se, že s nimi zatím nebudu hýbat. Počkám, až se všechno uklidní, a pak si v klidu promyslím, co dál. Možná koupím menší garsonku na hypotéku. Možná si na čas pronajmu hezký byt a budu šetřit. Nemusela jsem spěchat. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že čas patří mně.
Tomáš volal každý den. Nejdřív vyhrožoval: „Budeš litovat, najdu si na tebe páku.“ Potom prosil: „Promiň, jsem idiot, promluvme si, chybíš mi.“ A vzápětí zase hrozil: „Najdu právníka, uvidíš, jak budeš tancovat. Ten byt byl náš, neměla jsi právo ho prodat.“
Nezvedala jsem to. Hovory jsem jen odmítala a čísla blokovala. Volal z dalších telefonů – z práce, z pevné linky, dokonce z čísla své matky. I ty jsem típla.
Dvakrát přijel osobně. Stál dole u dveří, zvonil na domovní telefon a křičel do sluchátka: „Kláro, otevři, musíme si promluvit!“ Neotevřela jsem. Sousedé se po mně sice na chodbě zvědavě dívali, ale nikdo nic neřekl. V našem domě bývalo ticho a cizí rodinné hádky se tu nechávaly za zavřenými dveřmi.
Začala jsem pomalu věřit, že nejhorší je pryč. Že bouře utichla. Že Tomáš pochopil, že ze mě nic nevymáčkne, a ustoupil.
Byla jsem naivní.
V pátek večer jsem si plánovala napustit vanu s pěnou a dát si skleničku vína. V práci jsme dostali prémie, a tak jsem se rozhodla dopřát si aspoň malou odměnu. Pustila jsem horkou vodu, nalila do ní voňavou pěnu, zapálila svíčky. Telefon jsem nechala v pokoji. Nic mě nemělo rušit.
Už jsem ze sebe shodila župan a chystala se vstoupit do vody, když se ozval zvonek.
Ne jednou. Dlouze. Naléhavě. Pak znovu a znovu.
Ztuhla jsem. Kdo by mohl zvonit v devět večer? Tomáš takhle nezvonil. Ten vždycky zmáčkl tlačítko krátce a čekal. Tohle znělo, jako by hořelo.
Rychle jsem si přehodila župan, došla ke dveřím a podívala se kukátkem. Na chodbě stál cizí muž v uniformě. Tmavě modrá bunda, čepice, v ruce obálka.
Srdce mi spadlo až někam do žaludku. První myšlenka byla: stalo se něco v práci? Nebo s doklady? Nebo je to nějaký podvod?
Otevřela jsem, ale nechala jsem dveře na řetízku.
„Klára Petrová?“ zeptal se muž úředním tónem a nahlédl do papíru.
„Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem a sama slyšela, jak se mi třese hlas.
„Máte předvolání k soudu. Tady mi to podepište.“
Mechanicky jsem sundala řetízek, převzala formulář a podepsala se tam, kam ukázal. Muž přikývl, otočil se a odešel.
Zavřela jsem dveře a zůstala o ně opřená zády. Ruce se mi třásly tak silně, že jsem nedokázala obálku ani roztrhnout. Co to má být? Daně? Omyl? Nějaká úřední chyba?
Došla jsem do kuchyně, posadila se ke stolu, rozsvítila ostré světlo nad linkou a konečně obálku otevřela. Papír se mi chvěl v prstech, písmena se přede mnou rozplývala. Musela jsem text přečíst třikrát, než mi jeho význam došel.
Žaloba podaná Tomášem Viktorem K. o vypořádání majetku.
Začala jsem číst pozorněji. Žalobce: Tomáš Viktor K. Žalovaná: Klára Petrová K. Předmět žaloby: uznat finanční prostředky získané prodejem bytu na adrese… za společné jmění manželů a rozdělit je rovným dílem.
Hodnota sporu byla uvedena téměř 750 000 Kč. Polovina částky, kterou jsem za byt dostala.
Sesunula jsem se na zem rovnou v předsíni, tam, kde jsem stála. Podlomila se mi kolena. Jak? Proč? Ten byt byl můj. Získala jsem ho dědictvím. Patřil mi ještě z doby před tím, než se manželství rozpadlo, a právně měl být výlučně můj. Vždyť jsem si to ověřovala. Když jsem dědictví přijímala, radila jsem se s právníkem. Řekli mi jasně: osobní majetek, manžel na něj nárok nemá.
A teď tohle.
Vzala jsem žalobu znovu a četla ji tentokrát pomalu, slovo po slovu. Stálo tam, že Tomáš údajně v bytě provedl opravy na vlastní náklady, investoval své peníze a tím výrazně zvýšil hodnotu nemovitosti. Podle žaloby měl byt být během manželství zhodnocen, a on proto prý měl právo na polovinu hodnoty těchto úprav. Případně dokonce na podíl na samotném bytě, pokud soud uzná zhodnocení za podstatné.
Právník, který žalobu sepsal, použil hezká, odborně znějící slova: pokládka podlahové krytiny, výměna elektroinstalace, montáž sanitární techniky, oprava povrchů stěn. A u všeho bylo uvedeno, že náklady nesl žalobce.
Vzpomněla jsem si na ten „rekonstrukční zázrak“. Teta Marie se do drobných oprav pustila před pěti lety, dávno předtím, než jsem se vdala. Tomáš tehdy opravdu pomáhal. Připevnil pár lišt, přenesl dvě zásuvky a pověsil lustr. Teta mu byla vděčná a dala mu za práci peníze, i když se nejdřív tvářil, že je nechce. Viděla jsem na vlastní oči, jak mu podala obálku. Vzal si ji.
A teď mě měl tenhle „remont“ stát půl bytu?
V tu chvíli mi to došlo. Tohle nevymyslel Tomáš. Na takový tah by neměl dost fantazie ani vytrvalosti. To byla Anna. Moje drahá tchyně přešla do útoku. Ona našla advokáta. Ona sepsala podklady. Ona shromažďovala účtenky. Najednou jsem si vybavila její slova z onoho večera: „Máma schovávala účtenky dva roky.“ Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Teď ta věta zněla úplně jinak.
Zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej. Tomáš.
Uvnitř se mi všechno stáhlo, ale hovor jsem přijala. Potřebovala jsem vědět, co bude dál.
„Tak co, dostala jsi to?“ ozval se jeho hlas. Byl klidný, spokojený, skoro samolibě nasycený. „No vidíš, Klárko. Dobrou noc. Myslela sis, že se jen tak vzdám? Že mě vyhodíš a tím to skončí?“
„Ty ses zbláznil?“ vykřikla jsem. Už jsem se nedokázala ovládnout. „Jaké zhodnocení? Jaká rekonstrukce? Přesunul jsi tam zásuvku a přibil lištu! Teta Marie ti za to zaplatila. Nebyla to žádná tvoje investice!“
„Advokát řekne, že to byla zásadní oprava,“ uchechtl se. Přímo jsem si dokázala představit jeho povýšený úšklebek. „A účtenky máme. Máma je stará škola, ale hloupá není. Materiál evidovala. Myslela sis, že jsme k tobě chodili jen tak na návštěvu? Dívali jsme se. Pamatovali si. Každý hřebík je spočítaný.“
„Ty… vy…“ Došla mi slova. Vztek mi svíral krk tak pevně, že jsem nemohla dýchat.
„Dávám ti šanci, Kláro,“ přerušil mě a najednou mluvil vážněji. „Zruš prodej. Vezmi byt zpátky. Kupec určitě ještě nezaplatil všechno, ne? Odstup od smlouvy, vrať peníze. Jitka se tam nastěhuje. A já žalobu stáhnu. Budeme spolu žít jako dřív. Dokonce jsem ochotný ti odpustit ten tvůj výstup s prodejem.“
„A když ne?“ zeptala jsem se tiše.
„Když ne, rozhodne soud. Peníze, nebo byt. Půlka je moje. A ještě zaplatíš náklady řízení. Mám dobrého advokáta, máma tentokrát nešetřila. Rozmysli si to, Klárko. Čas máš do pondělí.“
Zavěsil.
Seděla jsem na podlaze, objímala si kolena a zírala do prázdna. Potom jsem se rozplakala. Ne jen kvůli strachu. Plakala jsem z ponížení, bezmoci, zuřivosti a taky ze zlosti na sebe samu.
Měla jsem poslouchat tetu Marii. Vždycky říkávala: „Kláro, doklady měj u sebe a nevěř nikomu naslepo. Ani manželovi.“ Já věřila. Myslela jsem, že jsme rodina.
Nevím, jak dlouho jsem tak seděla. Probrala mě až zima. Zvedla jsem se, došla do kuchyně a nalila si vodu. Ruce se mi pořád třásly. Podívala jsem se na hodiny. Půl dvanácté v noci.
A tehdy jsem si vzpomněla na Moniku, realitní makléřku. Říkala přece: „Kdyby nastaly potíže, zavolejte.“ Našla jsem její číslo a vytočila ho.
„Moniko, omlouvám se, že volám tak pozdě,“ začala jsem a snažila se, aby se mi hlas nerozpadl. „Mám problém. Manžel podal žalobu. Chce rozdělit peníze z prodeje bytu. Tvrdí, že tam dělal opravy a investoval do nich. Prý má účtenky.“
Na druhém konci bylo několik vteřin ticho. Pak si Monika těžce povzdechla.
„Ach, děvče, já jsem vás varovala. Tohle je bohužel obvyklý postup. Manželé, milenci, příbuzní – každý se snaží něco urvat. Viděla jste ty účtenky? O jaké částky jde?“
„Neviděla. Jen řekl, že je sbírala jeho matka.“
„Rozumím. Teď mě poslouchejte velmi pozorně,“ změnil se její hlas v čistě pracovní. „Bez schopného advokáta se z tohohle nedostanete. Bude nutné dokazovat, že šlo jen o kosmetické úpravy, že peníze dávala buď vaše teta, nebo vy, a že on do toho vložil maximálně drobné. Jestli máte jakékoli papíry – smlouvy s řemeslníky, paragony, potvrzení, poznámky, svědky – všechno shromážděte. Pokud nemáte, najdeme jinou cestu.“
„Jakou?“ zeptala jsem se a poprvé v mém hlase zazněla slabá naděje.
„Je potřeba najít něco, co jeho nárok zpochybní. Například prokázat, že vám šlo o nátlak. Že vás vydíral. Že podmínil stažení žaloby tím, že mu nebo sestře předáte byt. Máte nahrané rozhovory?“
„Ne…“ málem jsem se znovu rozbrečela.
„Tak odteď nahrávejte. Všechno. Když zavolá, když přijde, když začne vyhrožovat – zapněte záznam. Soudy umí zvukovou nahrávku přijmout jako důkaz, pokud nebyla pořízena nezákonně. Váš vlastní rozhovor s ním nezákonný není. A hlavně – nikam k nim nechoďte sama. Jen s právníkem. Dám vám číslo na jednoho dobrého. S podobnými manžely už zametl nejednou. Pište si.“
Našla jsem propisku a číslo si poznamenala na utržený kus papíru. Monice jsem poděkovala a položila telefon.
Byla jedna hodina v noci. Seděla jsem v kuchyni, hleděla do tmavého okna a přemýšlela. Pak jsem vstala a v zásuvce našla starý diktafon. Kdysi jsem si ho koupila na přednášky. Zkusila jsem ho zapnout. Fungoval. Dala jsem ho nabíjet.
A právě v tu chvíli někdo znovu zazvonil.
Trhla jsem sebou. Kdo může stát za dveřmi v jednu ráno? Došla jsem ke kukátku.
Na chodbě stál Tomáš. V ruce držel láhev vína a na obličeji měl hloupý, rozpitý úsměv. Měl na sobě starou bundu, vlasy rozcuchané, oči červené. Buď plakal, nebo pil. Možná oboje.
„Klárko, otevři,“ zavolal a jeho hlas se rozlehl chodbou. „Přišel jsem se usmířit. Zítra se kvůli tomu soudu všichni zblázníme, tak to pojďme vyřešit po dobrém. Já tě miluju, jsem blbec. Otevři, neboj se.“
Dívala jsem se na něj a neviděla manžela. Viděla jsem nepřítele. Vypočítavého, drzého člověka, který přišel s úsměvem, zatímco za zády schovává kámen. Podal na mě žalobu a teď mi nabízel „dobré řešení“. Dovolil své matce dva roky sbírat účtenky, zatímco já byla poslušná, pohodlná manželka.
Ruka v kapse županu nahmátla diktafon. Vytáhla jsem ho, stiskla nahrávání a zasunula zpátky. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.
„Pojď dál,“ řekla jsem. „Promluvíme si.“
Vstoupil a hned se ke mně vrhl, jako by mě chtěl obejmout. Byl z něj cítit alkohol a levná kolínská. Ustoupila jsem stranou.
„Jdi do kuchyně,“ řekla jsem. „Nezouvej se. Podlaha je umytá.“
Poslechl. Prošel v botách chodbou, posadil se ke stolu a postavil láhev před sebe.
„Sedni si, napij se se mnou,“ naléval víno do sklenic. „Na usmíření.“
Sedla jsem si naproti němu. V kapse jsem svírala diktafon tak silně, až mě bolely prsty.
„Mluv. Proč jsi přišel? Stručně. Ráno vstávám brzy.“
Povzdechl si, upil ze své sklenice a zadíval se na mě opile měkkýma očima.
„Kláro, jsem idiot. Odpusť mi. Máma mi popletla hlavu, Jitka na mě tlačí. Ale já bez tebe nemůžu. Vraťme všechno zpátky. Odejdu od nich. Budu tě milovat jako dřív. Prosím.“
„A žaloba?“ zeptala jsem se. „Tu stáhneš?“
„Samozřejmě že stáhnu,“ vyhrkl rychle. „Když se domluvíme. Jen dej ten byt Jitce. Nebo ne, počkej, třeba tam můžeme bydlet my dva. Byt po tetě je dobrý, proč bychom měli žít někde v pronájmu? Nastěhuješ se tam, já se vrátím k tobě. A tenhle byt pronajmeme.“
Zírala jsem na něj a nebyla schopná uvěřit míře jeho drzosti. Pořád byl přesvědčený, že mi patří. Že může rozhodovat o mně i o mém majetku, jako by šlo o nábytek.
„Tomáši, slyšíš se vůbec?“ zeptala jsem se. „Byt už je prodaný. Peníze jsou u mě. A já je rozhodně nehodlám předat tvé sestře.“
„Tak smlouvu zruš!“ praštil pěstí do stolu, až sklenice poskočily. „Vrať zálohu, řekni, že sis to rozmyslela. Lidi to pochopí. Jitce řekneme, že ještě chvíli počká. Nebo jí necháme tenhle pronájem a my půjdeme do bytu po tetě. No?“
„Takže chceš, abych s tebou bydlela v bytě, který ses mi právě pokusil přes soud sebrat?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Myslíš to vážně?“
„Vždyť říkám, že žalobu stáhnu!“ zvýšil hlas. „Co na tom nechápeš? Snažím se přece kvůli tobě!“
„Kvůli mně?“ Už jsem to nevydržela a vstala jsem. „Ty se snažíš kvůli sobě, Tomáši. Kvůli své matce. Kvůli Jitce. Já jsem pro vaši rodinu byla vždycky cizí. Užitečná, dokud jsem mlčela a poslouchala. Jakmile jsem řekla ne, stala se ze mě nepřítel. Podal jsi na mě žalobu. Ty.“
„Máma ji podala,“ zamumlal a uhnul pohledem.
„Ale ty jsi ji podepsal!“ hlas se mi zvedl. „Ty ses nechal vést za ruku. Ty jsi mě zradil. A teď přijdeš s lahví vína a myslíš si, že ti všechno odpustím?“
Mlčel. Dlouho. Pak dopil zbytek vína, vstal a udělal krok ke mně. Já o krok couvla.
„Kláro, já tě fakt miluju,“ řekl tiše. „Bez tebe je mi hrozně. Máma mě řeže slovama, Jitka kňourá, děti řvou. Chci zpátky k tobě. Začněme od začátku.“
„Ne, Tomáši,“ odpověděla jsem pevně. „Od začátku už začít nejde. Stalo se toho příliš. Odejdí.“
„Klárko…“
„Odejdí,“ ukázala jsem ke dveřím. „A zapamatuj si jedno. Jestli tu žalobu nestáhneš, budu se bránit. Mám advokáta, mám důkazy. A mám i tebe.“
Vytáhla jsem z kapsy diktafon.
„Celý náš rozhovor je nahraný. Včetně tvých přiznání. Tak si dobře rozmysli, komu soud spíš uvěří.“
Podíval se na diktafon. Obličej se mu zkřivil vztekem.
„Ty… ty mrcho! Udělala jsi to naschvál! Nalákala jsi mě sem!“
„Já tě nikam nelákala,“ řekla jsem. „Přišel jsi sám. Já se jen bráním. Vypadni.“
Vyrazil z bytu a práskl dveřmi tak prudce, až se zárubeň zachvěla. Zamkla jsem, vypnula diktafon a sedla si na zem.
Srdce mi tlouklo jako splašené. Přesto se ve mně objevilo něco nového. Neznámý pocit. Poprvé jsem se mu opravdu postavila. Poprvé jsem nic nepolkla, nepřešla, nepřetrpěla mlčky.
Ráno jsem zavolala advokátovi, jehož číslo mi dala Monika. Domluvila jsem si schůzku na pondělí. A poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že se dokážu bránit.
Kapitola 4. Upřímný rozhovor. A bumerang
V pondělí ráno jsem dorazila na adresu, kterou mi Monika poslala. Kancelář sídlila ve starém domě v centru, s vysokými stropy, širokým schodištěm a výtahem, který skřípal tak, že člověk při každém pohybu přemýšlel, jestli dojede.
Na dveřích visela kovová cedulka: „Právní kancelář Dušan L.“
Zazvonila jsem. Otevřel mi muž kolem pětatřiceti. Měl brýle, tmavý oblek a výraz člověka, který zbytečně neztrácí čas. Působil vážně, skoro přísně, ale oči měl pozorné a živé.
„Klára?“ zeptal se. „Pojďte dál. Jsem Dušan. Monika mi o vás už něco řekla.“
Vešla jsem do menší kanceláře s dřevěným nábytkem a policemi plnými šanonů. Posadila jsem se na židli proti jeho stolu. Dušan zavřel dveře, usadil se naproti mně a vzal do ruky pero.
„Vyprávějte všechno postupně,“ řekl. „Od začátku. A nic nevynechávejte, i kdyby vám to připadalo nepodstatné.“
Začala jsem mluvit. O tetě Marii. O dědictví. O tom, jak Tomáš chtěl, abych byt přenechala jeho sestře. O prodeji. O scéně u Anny. O tom, jak se odstěhoval. O předvolání i o žalobě. A nakonec také o noční návštěvě s lahví vína a zapnutým diktafonem.
Když jsem domluvila, Dušan se opřel v křesle a několik vteřin mlčky hleděl ke stropu.
„Máte tu nahrávku s sebou?“ zeptal se potom.
Přikývla jsem, vytáhla telefon a pustila záznam. Poslechli jsme ho od začátku do konce. Dušan si během toho zapisoval poznámky do bloku, občas nahrávku zastavil a zeptal se na nějakou podrobnost.
Když záznam skončil, odložil pero a podíval se na mě s náznakem uznání.
„Udělala jste velmi dobře, že jste to nahrála. Tahle nahrávka je silný trumf. On tam otevřeně říká, že žalobu vymyslela jeho matka, že ji stáhne, pokud přistoupíte na jeho podmínky, a zároveň z kontextu vyplývá, že mu nejde o skutečné náklady, ale o nátlak. To je pro nás důležité.“
„Stačí to k tomu, abychom vyhráli?“ zeptala jsem se.
„Stačí to k tomu, abychom mu velmi zkomplikovali pozici,“ pousmál se advokát. „Ale musíme se podívat na samotnou žalobu. Co přesně tvrdí? Jaké částky uvádí? A zda má opravdu použitelné účtenky.“
Podala jsem mu kopii žaloby, kterou jsem dostala s předvoláním. Dušan dokument pečlivě pročetl. Pak tiše odfrkl, sundal si brýle, otřel je hadříkem a znovu si je nasadil.
„Ano, tohle je klasika,“ řekl nakonec. „Žaloba na vypořádání majetku, odkaz na ustanovení občanského zákoníku a režim společného jmění. Tvrdí v ní, že za vlastní peníze provedl neoddělitelná zhodnocení bytu.“