a žádá, abych mu vyplatila polovinu údajné hodnoty těchto úprav. Vyčíslil to na sedm set padesát tisíc korun, tedy skoro na půlku toho, za kolik se byt prodal, jestli tomu dobře rozumím.“
„Ano,“ přikývla jsem. „Po prodeji jsem dostala něco přes milion a půl.“
Dušan se krátce, skoro pobaveně ušklíbl.
„Hezky si to spočítal,“ poznamenal suše. „Jenže má to jeden zásadní háček. Aby se o takovém nároku vůbec dalo vážně uvažovat, muselo by jít o podstatné a neoddělitelné zhodnocení nemovitosti. Tedy třeba kompletní rekonstrukci, změnu dispozice, nové rozvody, zásadní stavební zásahy. Podle toho, co jste mi řekla, a podle té nahrávky to ale vypadá spíš na běžné kosmetické opravy. Navíc sám připouští, že hlavní práci kolem bytu zajišťovala vaše teta a on jí nanejvýš pomáhal.“
„Jenže oni mají účtenky,“ připomněla jsem. „Tchyně je prý dva roky schraňovala. Za materiál.“
„Účtenky samy o sobě nejsou zázrak,“ odpověděl Dušan a poklepal prstem na žalobu. „Doklad o koupi materiálu ještě neznamená, že ho kupoval právě Tomáš. Když budou vystavené na jeho matku nebo na vaši tetu, bude to pro něj spíš komplikace. Jestli jsou na jeho jméno, budeme zkoumat, co přesně kupoval. Pár balení hřebíků, barvu, tapety, lepidlo… To jsou drobnosti. A on z toho dělá částku tři čtvrtě milionu.“
Chvíli jsem seděla mlčky a snažila se vstřebat, co říká. Poprvé od chvíle, kdy mi přišlo předvolání, jsem měla pocit, že se pode mnou země úplně nepropadá.
„Co mám tedy udělat?“ zeptala jsem se.
„Nejdřív se přestat děsit,“ řekl pevně. „To je první a docela důležitý krok. Podáme vzájemný návrh, v němž budeme požadovat, aby soud určil, že peníze z prodeje bytu patří výlučně vám. Přiložíme nahrávku rozhovoru jako důkaz, že sám žalobce si je vědom slabosti svého tvrzení. Zároveň připravím návrh na výslech svědků. Budou se hodit sousedé, známí vaší tety, kdokoli, kdo viděl, kdo rekonstrukci skutečně organizoval a platil. A samozřejmě budete vypovídat i vy. Vaše svědectví bude zásadní.“
Polkla jsem.
„Já mám strach,“ přiznala jsem tiše. „V soudní síni jsem nikdy nebyla.“
Dušan se na mě podíval o něco měkčeji.
„To je přirozené. Ale zatím se držíte výborně. Ne každá žena by si v takové situaci zachovala tolik duchapřítomnosti, aby rozhovor nahrála a šla rovnou za právníkem. Mnohé čekají, ustupují, doufají, že se to nějak uklidní, a pak je pozdě. Vy jste se začala bránit včas. To o vás něco říká.“
Ta slova mi nečekaně zahřála hrudník. Jako by někdo po dlouhé době uznal, že nejsem hysterka, zlodějka ani nevěrná manželka, ale člověk, kterého někdo zatlačil do kouta a který se snaží přežít.
„Kolik mě to bude stát?“ napadlo mě najednou a hned jsem se zastyděla, že na peníze myslím právě teď.
Dušan mi sdělil cenu za zastupování. Nebyla malá, ale ani taková, abych se musela chytat za hlavu. Po prodeji bytu mi nějaké prostředky zůstaly, takže jsem si to mohla dovolit.
„Dobře,“ řekla jsem po krátkém váhání. „Souhlasím. Kdy začneme?“
„Teď,“ odpověděl jednoduše. „Sepíšu podklady, vy je podepíšete a zítra podáme vzájemný návrh. Do jednání máme ještě čas. Předběžné projednání je nařízené za dva týdny, takže se stihneme připravit.“
Podepsali jsme smlouvu a zaplatila jsem zálohu. Když jsem pak vyšla z jeho kanceláře na ulici, zatočila se mi hlava. Nevím, jestli z nervů, nebo z úlevy. Ale věděla jsem jedno: udělala jsem první správný krok. Teď už nezbývalo než vydržet.
Následujících čtrnáct dní se táhlo a zároveň uteklo neuvěřitelně rychle. Byla jsem v neustálém napětí. Skoro jsem nevycházela ven, protože jsem se bála, že někde potkám Tomáše nebo jeho matku. Telefonovala jsem jen s mámou — tou náhradní, přítelkyní tety Marie, která mě vychovala — a s Monikou. Máma mi pokaždé opakovala: „Vydrž, holčičko. Ty to zvládneš.“ Monika mi zase slibovala, že pokud bude potřeba, přijde k soudu jako svědkyně.
Tomáš se několikrát pokusil dovolat. Nezvedla jsem to ani jednou. Potom začaly chodit zprávy. „Ještě budeš litovat.“ „U soudu se ukáže, kdo má pravdu.“ „Mám špičkového advokáta, ten tě roztrhá.“ Všechny jsem ukládala a přeposílala Dušanovi. Odpovídal stručně: „Uchovejte vše. Nereagujte.“
Den před předběžným jednáním mi najednou zazvonil telefon a na displeji se objevilo jméno Anna. Zarazila jsem se. Tchyně mi nikdy sama nevolala. Vždycky všechno řešila přes Tomáše, jako by vlastní hlas používala jen tehdy, když chtěla někoho seřvat v kuchyni. Tentokrát se zřejmě rozhodla převzít velení osobně.
„Kláro,“ ozvalo se, sotva jsem hovor přijala. Její hlas byl tvrdý a ledový. „Ty už ses úplně zbláznila? Žaluješ vlastního manžela? Ještě sis dovolila podat nějaký vzájemný návrh?“
„Dobrý den, Anno,“ odpověděla jsem co nejklidněji. „Žalobu podal jako první Tomáš. Já se pouze bráním.“
„Ona se brání!“ odfrkla si. „Prodala jsi byt, peníze sis strčila do kapsy a teď chceš Tomáše nechat s prázdnou? To ti neprojde. Máme doklady. Dokážeme, že ten byt zhodnotil on.“
„A vy jste ty doklady viděla?“ zeptala jsem se. Sama mě překvapilo, jak pevně můj hlas zní. „Dá se z nich poskládat aspoň čtvrt milionu? Nebo jsou to účtenky za pár drobností?“
Na druhém konci se na okamžik rozhostilo ticho. Pak Anna promluvila znovu, tentokrát ještě ostřeji.
„Ty na mě nebudeš chytračit. Soud rozhodne. A ta tvoje nahrávka je nezákonná. To byla provokace. Schválně jsi ho opila a donutila ho mluvit.“
„Já ho neopíjela,“ řekla jsem unaveně. „Přišel opilý sám. A nahrávku už posoudil právník. Podle něj je použitelná.“
„Ty jedna…“ vychrlila ze sebe nadávku tak sprostou, že jsem zůstala na vteřinu beze slov. Od Anny jsem slyšela ledacos, ale takhle se přede mnou ještě nikdy neodvázala. „Počkej, Kláro. My ti ukážeme. Na špatné lidi sis dovolila.“
Hovor ukončila tak prudce, jako by telefonem praštila o stůl.
Zůstala jsem sedět s mobilem v ruce a dívala se na zhasnutý displej. Kupodivu jsem necítila strach. Jen obrovskou únavu. A někde hluboko pod ní vztek. Vztek na lidi, kteří byli přesvědčení, že mají právo na všechno. Že mohou člověku vzít cizí majetek jen proto, že oni přece mají „rodinu“ a „děti“ a „nároky“. A já? Já snad rodinu neměla? Já neměla právo chránit to jediné, co mi teta Marie zanechala?
Ráno v den jednání jsem si oblékla tmavou sukni, světlou halenku a nalíčila se jen lehce. Dušan mi předtím vysvětlil, že u soudu je důležité působit klidně, slušně a věrohodně. Stála jsem před zrcadlem a pozorovala ženu kolem třicítky, unavenou, bledou, ale upravenou. Oči jsem měla pevné. To mě trochu uklidnilo.
Na chodbě soudu bylo rušno. Lidé posedávali na lavicích, šeptali, procházeli kolem s papírovými deskami a tvářili se stejně nervózně jako já. S Dušanem jsme našli správnou jednací síň a posadili se nedaleko dveří. Po několika minutách dorazili oni.
Tomáš, jeho matka a Jitka.
Tomáš měl na sobě oblek, ale vypadal v něm nepatřičně. Sako na něm viselo, jako by si ho půjčil od někoho většího, a kravata byla uvázaná nakřivo. Anna přišla ve strohých šatech, s vysokým účesem, upravená skoro slavnostně. Jitka zářila v něčem křiklavém, rty měla rudé a pohled plný nenávisti.
Jakmile mě Tomáš zahlédl, okamžitě uhnul očima. Anna kolem mě prošla, jako bych byla vzduch. Jitka se ke mně naklonila jen tolik, abych zaslechla její zasyčení:
„Mrcho.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se nadechla a sklopila oči k rukám, které jsem měla položené v klíně.
Do síně jsme vstoupili společně se soudkyní. Byla to žena kolem padesátky, s unaveným obličejem a brýlemi posazenými nízko na nose. Přejela pohledem všechny přítomné, otevřela spis a začala jednání.
Předběžné projednání bylo skutečně spíš formální. Strany zopakovaly svá stanoviska, soudkyně si ujasňovala, o co jde, a chystala se určit termín hlavního jednání. Advokát Tomáše, starší muž s ostrými rysy a pohledem dravce, ovšem hned od začátku nasadil útočný tón.
„Vážený soude,“ pronesl, „žádám, aby bylo vzato v úvahu, že žalovaná jednala nepoctivě. Bez vědomí manžela prodala byt, který je třeba považovat za majetek zhodnocený za trvání manželství, jelikož do něj byly vloženy finanční prostředky žalobce. Současně navrhujeme, aby soud nepřipustil audiozáznam pořízený žalovanou, neboť byl získán nezákonně a představuje zásah do soukromí žalobce.“
Dušan se postavil téměř okamžitě.
„Vážený soude, s tím nesouhlasíme. Předmětný byt nebyl součástí společného jmění manželů, protože jej moje klientka nabyla děděním po své tetě, což dokládají listiny založené ve spise. Pokud žalobce do bytu nějaké prostředky vložil, šlo nanejvýš o drobné a nevýznamné výdaje, které nemohou vést k závěru, že by se byt stal společným majetkem. Pokud jde o nahrávku, byla pořízena během osobního rozhovoru, v bytě žalované a za její přímé účasti. Nešlo o odposlech cizí komunikace. Záznam navíc dokládá, že žalobce sám připouští nepřiměřenost svých požadavků.“
Soudkyně si oba vyslechla, několikrát přikývla a udělala si poznámky.
„Otázkou přípustnosti nahrávky se soud bude zabývat při hlavním jednání,“ oznámila. „Nyní stanovuji termín za dva týdny. Strany připraví a předloží důkazy. Účast je povinná.“
Všichni jsme vstali a soudkyně odešla. Když jsme vyšli na chodbu, Anna se ke mně vrhla tak rychle, až jsem instinktivně ustoupila.
„Myslíš si, že se lekneme?“ syčela a ukazovala mi prstem skoro do obličeje. „Máme nejlepšího advokáta ve městě. Rozmažeme tě.“
„Mami, nech toho,“ chytil ji Tomáš za loket.
Vytrhla se mu.
„Ty mlč, hadre!“ vyštěkla na vlastního syna. „Kvůli tobě je to všechno. Vzal sis tuhle a teď abychom se s ní tahali po soudech.“
Dívala jsem se na ně a cítila nečekaný klid. Jako bych pozorovala scénu v cizím filmu. Jitka postávala stranou, kousala si nehet a vrhala po mně pohledy, které by snad mohly propalovat sklo.
„Anno,“ řekla jsem potichu. „Máte dva týdny. Zvažte, jestli tu žalobu nechcete stáhnout. Dokud je čas.“
Tchyně se málem zalkla rozhořčením.
„Ty mi budeš radit? Já ti…“
„Půjdeme,“ vložil se do toho advokát Tomáše a pevně ji vzal za paži. „Tady ne. Všechno, co chcete říct, řeknete u soudu.“
Odvedl je pryč. Tomáš se na vteřinu otočil. V jeho očích jsem zahlédla něco neurčitého — možná lítost, možná strach, možná jen zmatek. Ale mně už to bylo jedno.
Venku poprchávalo. Nebe viselo nízko, ulice byla šedá a studená. Dušan si zapnul kabát a podíval se na mě.
„Máme dva týdny,“ řekl. „Teď je potřeba sehnat svědky. Sousedé, kamarádky vaší tety, kdokoli, kdo věděl, že byt opravovala ona a že Tomáš v tom nehrál hlavní roli.“
„Rozumím,“ přikývla jsem.
Další dva týdny jsem strávila obcházením lidí, telefonováním a zapisováním všeho, co by se mohlo hodit. Navštívila jsem sousedy tety Marie, kteří v domě ještě bydleli. Teta se nejvíc přátelila s paní Kateřinou z bytu číslo dvacet pět. Všichni jí říkali babi Kateřina, a přestože jí už bylo osmdesát, pamatovala si až neuvěřitelné podrobnosti. Vyprávěla, jak si teta Marie objednávala řemeslníky, jak sama chodila nakupovat barvy a obklady, jak si schovávala vlastní poznámky s cenami. Tomáše si vybavovala jen jako mladíka, který občas přenesl skříň nebo přidržel dveře.
Soused z horního patra, pan Řehoř, potvrdil, že hluk z oprav slyšel už před pěti lety — tedy v době, kdy jsem za Tomáše ještě vůbec nebyla provdaná. Každému jsem vysvětlila, proč jejich svědectví potřebuji, zapisovala si kontakty a domlouvala se, zda by případně přišli k soudu.
Dušan mezitím připravil vzájemný návrh. Požadoval, aby peníze získané prodejem bytu byly výslovně určeny jako můj výlučný majetek, a aby Tomáš uhradil náklady řízení a zaplatil mi náhradu nemajetkové újmy. Ta částka byla spíš symbolická — dvanáct tisíc pět set korun — ale Dušan mi vysvětlil, že v tuhle chvíli je důležitější princip než suma.
Den před hlavním jednáním mi zavolala Jitka. Upřímně mě to překvapilo. Neuměla jsem si představit, co ode mě může chtít.
„Kláro,“ začala plačtivě, jakmile jsem hovor přijala. „Nemohla bys ten svůj návrh stáhnout? My jsme o tom přemýšleli a nechceme se dál soudit. Jenom vezmi zpátky ten vzájemný.“
„Cože?“ vydechla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. „To myslíš vážně? A vaše žaloba?“
„Tu taky stáhneme,“ vyhrkla rychle. „Uvědomili jsme si, že jsme to přehnali. Máma souhlasí. Tomáš taky. Rozejděme se normálně, jo? Bez dalšího cirkusu.“
Mlčela jsem a snažila se pochopit, odkud najednou fouká vítr. Bylo to příliš náhlé. Příliš hladké. Příliš nepravděpodobné.
„Jitko, promyslím to,“ řekla jsem opatrně. „Musím se poradit se svým advokátem.“
„Hlavně to neprotahuj,“ ozvalo se z telefonu ostřeji. V jejím hlase se objevila hysterie. „Zítra je soud. Musí se to vyřešit dnes.“
Ukončila jsem hovor a hned zavolala Dušanovi. Vyslechl mě, chvíli bylo ticho a pak si tiše odfrkl.
„Vypadá to, že pochopili, jak slabé to mají. Nebo jim jejich advokát vysvětlil, že ta nahrávka je pro ně velmi nepříjemná. Ale nevěřil bych jim ani nos mezi očima. Pokud chtějí žalobu vzít zpět, ať podají oficiální písemné zpětvzetí. Jakmile to bude ve spise, můžeme řešit náš návrh. Dokud nebude papír, normálně jdeme k soudu.“
Zavolala jsem Jitce zpátky a zopakovala jí Dušanův postoj. Na druhé straně se zarazila.
„No… my to dneska podáme,“ zamumlala. „Ty hlavně zítra nechoď k soudu, ano? Ať se to udělá oficiálně.“
„Jitko,“ řekla jsem pomalu, „já bez dokumentů neudělám nic. Dokud neuvidím, že jste žalobu skutečně vzali zpět, k soudu přijdu.“
Položila mi telefon.
Tu noc jsem téměř nespala. Ležela jsem ve tmě a převalovala se z boku na bok. Co mají za lubem? Proč by najednou ustupovali? Opravdu se lekli? Nebo se mě jen snaží vylákat, abych nepřišla, a pak to nějak obrátili proti mně? Ráno jsem znovu volala Dušanovi. Byl stručný: „Jedeme k soudu. Bez debat.“
V jednací síni nikdo z nich nebyl. Seděli jsme s Dušanem na svých místech a čekali. Uplynulo deset minut. Patnáct. Půl hodiny. Nakonec přišla soudkyně a oznámila:
„Žalobce se nedostavil. Byl řádně vyrozuměn. Důvod neúčasti soudu není znám. Pokud nebyl doručen návrh na odročení, soud může věc projednat v jeho nepřítomnosti.“
Nedorazil ani Tomášův advokát. Nikdo. Ani Anna, ani Jitka.
Soudkyně se obrátila k nám.
„Má žalovaná připravené důkazy?“
Dušan předložil spis s dokumenty. Soudkyně listiny dlouho studovala. Procházela dědické rozhodnutí, kupní smlouvu, výpisy, přepis nahrávky, seznam svědků i náš vzájemný návrh. V síni bylo takové ticho, že jsem slyšela vlastní dech.
Nakonec soudkyně odložila poslední papír a promluvila:
„S ohledem na skutečnost, že se žalobce k jednání nedostavil a nepředložil dostatečné důkazy k prokázání svých tvrzení, a dále s přihlédnutím k listinám a dalším materiálům předloženým žalovanou, včetně audiozáznamu, soud rozhoduje ve prospěch žalované. Žaloba Tomáše K. se v plném rozsahu zamítá. Vzájemnému návrhu se částečně vyhovuje. Peněžní prostředky získané prodejem bytu se určují jako výlučný majetek Kláry K. Tomáš K. je povinen uhradit Kláře K. náhradu nemajetkové újmy ve výši dvanáct tisíc pět set korun a náklady řízení.“
Seděla jsem a nebyla schopná se pohnout. Slova soudkyně ke mně doléhala jako z dálky. Opravdu to řekla? Opravdu jsem vyhrála? Opravdu je konec?
Když jsme vyšli z budovy soudu, venku svítilo slunce. Poprvé po dvou týdnech. Zastavila jsem se na schodech a zhluboka se nadechla.
„Gratuluji,“ řekl Dušan. „Zvládla jste to. Ale úplně uzavřené to ještě není. Má měsíc na odvolání. Pokud ho podá, budeme pokračovat.“
„A když ho nepodá?“ zeptala jsem se.
„Pak rozhodnutí nabude právní moci. Vyzvedneme exekuční titul a budeme vymáhat přiznané částky. Dvanáct a půl tisíce není sedm set padesát, ale potěší to.“
Poprvé po dlouhé době jsem se opravdu usmála. Ne zdvořile, ne křečovitě. Opravdu.
Kapitola 5. Poslední setkání
Od soudu uplynul měsíc. Měsíc ticha, klidu a opatrného zvykání si na nový život. Tomáš se neozýval. Anna mlčela. Jitka také zmizela. Zpočátku jsem pořád čekala nějaký podraz. Lekala jsem se každého zazvonění u dveří, každé neznámé zprávy, každého auta, které na chvíli zastavilo před domem. Postupně ale napětí povolovalo. Dušan mi připomněl, že lhůta pro odvolání je jeden měsíc, a pokud ji Tomáš nevyužije, rozsudek bude pravomocný. Do konce zbývaly tři dny.
Seděla jsem v kuchyňském koutě svého nového bytu — malé garsonky na okraji města, kterou jsem si koupila po prodeji bytu po tetě. Zbytek peněz ležel na účtu. Rozhodla jsem se, že je zatím nechám být. Potřebovala jsem jistotu, rezervu, něco, o co se můžu opřít. Byt byl maličký, ale byl můj. Tapety jsem vybrala sama. Nábytek jsem rozmístila podle sebe. Police jsem věšela tam, kde se líbily mně. Nikdo mi neříkal, že béžová je praktičtější než zelená, že pohovka má stát u zdi a stůl u okna. Poprvé po letech rozhodoval jen můj vlastní vkus.
Kocour jménem Ctibor spal na parapetu a vyhříval se v proužku slunce. Pojmenovala jsem ho zvláštně, trochu naschvál, trochu na památku tety Marie, která měla také ráda neobvyklá jména a tvrdila, že obyčejnost je někdy horší než chyba. Já jsem pila kávu a přemýšlela, co dál. Za týden mi začínal kurz španělštiny. Už jsem se zapsala, koupila si učebnice a stáhla aplikaci do telefonu. Toužila jsem po něčem novém, barevném, úplně jiném než všechno, co se mnou bylo spojené v minulosti.
Pak zazvonil zvonek.
Trhla jsem sebou tak prudce, až lžička cinkla o hrnek. Srdce se mi okamžitě rozběhlo. Je to on? Došla jsem ke dveřím a podívala se kukátkem. Na chodbě stál neznámý muž v uniformě — zase? — a vedle něj druhý, civilně oblečený. Oba měli vážné tváře.
Otevřela jsem.
Muž v uniformě mi podal listinu.
„Klára Petrová? Předvolání. Odvolání podal Tomáš Viktor K.“
Vzala jsem papír, podepsala převzetí a zavřela dveře. Pak jsem se o ně opřela zády. Tak přece. Nevzdal to. Rozhodl se jít až do konce.
Okamžitě jsem volala Dušanovi. Zvedl to po pár zazvoněních.
„Ano, Kláro?“
„Podal odvolání,“ řekla jsem. „Právě mi přinesli předvolání.“
„Vím,“ odpověděl klidně. „Mně už oznámení dorazilo také. Nepropadejte panice. Dalo se to čekat. Prohrál a někdo mu nejspíš namluvil, že má ještě šanci. Půjdeme ke krajskému soudu.“
„A má ji?“ zeptala jsem se. Hlas se mi i přes snahu zachvěl. „Tu šanci?“
„Velmi malou,“ ujistil mě pevně. „Máme silné důkazy, nahrávku, svědky, listiny. Krajský soud věc přezkoumá, ale rozhodnutí první instance nezruší jen tak. Musel by najít zásadní pochybení. A žádné takové tam není. Postupovali jsme pečlivě.“
„Co mám dělat?“
„Počkat na termín a připravit se psychicky na další jednání. Tentokrát u krajského soudu. Zastupuji vás dál. Zvládneme to.“
Zavěsila jsem a podívala se na kocoura. Ctibor zívl, ukázal růžový jazyk a zase zavřel oči. Jemu bylo úplně jedno, že se můj svět znovu rozhoupal. Mně ne. Nechtěla jsem znovu procházet tím dusivým strachem, těmi chodbami, pohledy, obviněními. Jenže na výběr jsem neměla.
Jednání bylo nařízeno za tři týdny. Ty tři týdny jsem žila jako na jehlách. Chodila jsem do práce, večer na kurz, opakovala si španělská slovíčka a přitom mi hlavou pořád běžela jedna otázka: co bude? Tomáš nevolal. Od Dušana jsem se ale dozvěděla, že si najal nového advokáta. Ten původní se prý případu vzdal, jakmile pochopil, že vyhlídky nejsou dobré. Nový byl mladší a podle Dušanových slov „prudší“.
V den odvolacího jednání jsem se oblékla stejně střídmě jako poprvé. Tmavé šaty, téměř žádné líčení, vlasy stažené dozadu. Budova krajského soudu působila ještě chladněji a oficiálněji než okresní. Vysoké stropy, přísná ostraha, dlouhé chodby, na kterých se každé šlápnutí rozléhalo nepříjemně hlasitě. Seděli jsme s Dušanem na lavici a čekali.
Přišli asi po půl hodině. Tomáš, jeho matka a nový advokát — mladý muž v drahém obleku, s výrazem člověka, který je zvyklý vyhrávat už jen tím, že vstoupí do místnosti. Anna vypadala starší, unavenější, ale vztek z ní pořád sálal. Tomáš měl kruhy pod očima a působil vyhasle. Ani se na mě nepodíval.
Jitka s nimi tentokrát nebyla. Zřejmě usoudila, že už to není její představení.
Soudcem byl muž kolem čtyřiceti let, s pronikavým pohledem a strohým vystupováním. Jakmile zahájil jednání, nový Tomášův advokát se bez otálení pustil do věci.
„Vážený soude, navrhujeme zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť bylo vydáno při nesprávném právním posouzení věci. Ačkoli byl byt nabyt děděním, během manželství došlo k jeho výraznému zhodnocení, a to z prostředků společných i z prostředků žalobce. Předkládáme účtenky a doklady o nákupu stavebního materiálu v celkové hodnotě přes sto dvacet pět tisíc korun.“
„Sto dvacet pět tisíc?“ zopakoval Dušan tiše, skoro pro sebe.
Já jsem se zadívala na Tomáše. Kde by vzal takové peníze? Za dva roky si podobnou částku stranou určitě nedal. Buď k tomu Anna přidala svoje účtenky, nebo se někdo rozhodl poskládat cizí doklady dohromady a doufat, že se v tom nikdo nebude vrtat.
Soudce převzal složku s účtenkami a několik minut v ní listoval.
„Vyjádření strany odpůrkyně?“ obrátil se na Dušana.
Můj advokát vstal.
„Vážený soude, za prvé upozorňuji, že tyto doklady nebyly předloženy v řízení před soudem prvního stupně, přestože žalobce tuto možnost měl. Už to samo o sobě vyvolává pochybnosti o procesní poctivosti. Za druhé zpochybňujeme pravost části dokladů i jejich souvislost s bytem, o který se jedná. Za třetí máme k dispozici audiozáznam, na němž žalobce výslovně uvádí, že šlo o drobné opravy a že žaloba byla podána z iniciativy jeho matky. Navrhuji, aby byl přepis nahrávky založen do spisu.“
Soudce přikývl a vzal si přepis. Četl dlouho. V síni bylo napjaté ticho. Nakonec zvedl hlavu a podíval se přímo na Tomáše.
„Pane K., potvrzujete, že hlas na záznamu je váš?“
Tomáš zbledl. Otevřel ústa, zavřel je, pak se podíval na matku. Anna okamžitě zasyčela:
„To je provokace! Ona ho opila!“
„Paní,“ napomenul ji soudce ostře, „neptal jsem se vás. Pane K., odpovězte.“
Tomáš sklopil oči.
„Je to můj hlas,“ dostal ze sebe. „Ale byl jsem opilý. Nevěděl jsem, co říkám.“
„Ze záznamu vyplývá, že mluvíte souvisle,“ poznamenal soudce. „A uvádíte, že opravy byly drobné a že žalobu vymyslela vaše matka. Platí to?“
„Ne!“ vybuchla Anna. „On to tak nemyslel!“
„Ještě jednou vstoupíte do jednání bez vyzvání a nechám vás vykázat ze síně,“ řekl soudce přísně.
Anna umlkla, ale pohled, který po mně vrhla, byl tak plný nenávisti, až mi přeběhl mráz po zádech.
Nový advokát se pokusil situaci zachránit.
„Vážený soude, trváme na tom, že záznam byl pořízen bez souhlasu mého klienta a představuje nepřípustný zásah do jeho soukromého života.“
Dušan se pomalu zvedl, připravený tu námitku vyvrátit.