„Nahrávka vznikla v bytě žalované během soukromého rozhovoru,“ namítl Dušan klidně, ale důrazně. „Právní řád nezakazuje, aby si člověk zaznamenal rozhovor, jehož je sám účastníkem. Navíc to byl žalobce, kdo za žalovanou přišel, a byl to on, kdo hovor zahájil. O žádném protiprávním zásahu nemůže být řeč.“
Soudce ho poslouchal, občas přikývl a něco si poznamenal do spisu. Potom přišli na řadu svědci.
Do jednací síně se dostavila i babička Katka. Bylo jí už jednaosmdesát a do soudu ji přivezla vnučka. Mluvila pomalu, ale jistě. Popsala, jak teta Marie sama sháněla řemeslníky, sama nakupovala stavební materiál a jak Tomáš při rekonstrukci pouze pomáhal přenášet nábytek a snad dvakrát přibil lištu u podlahy.
„Dostával za tu pomoc zaplaceno?“ zeptal se jí můj advokát.
Babička Katka se narovnala.
„Dostával,“ odpověděla pevně. „Marie mu dávala obálku. Viděla jsem to na vlastní oči. A pak mi říkala: ‚Dala jsem Tomášovi něco za námahu. Nechtěl si to vzít, ale trvala jsem na tom.‘“
Tomáš seděl rudý až po uši. Anna nervózně žmoulala kapesník mezi prsty, až se mi zdálo, že ho každou chvíli roztrhá.
Další svědek, soused pan Oldřich, potvrdil, že se v bytě skutečně rekonstruovalo už před pěti lety, tedy v době, kdy jsem ještě nebyla vdaná. Dokonce si pamatoval přesný rok, protože se tehdy vdávala jeho dcera a datum mu proto zůstalo v hlavě navždy.
Soudce vyslechl všechny, položil několik doplňujících otázek a poté oznámil přestávku.
Vyšli jsme na chodbu. Teprve tam jsem si uvědomila, jak pevně svírám kabelku.
„Co myslíte?“ zeptala jsem se Dušana polohlasem.
„Podle mě odvolání zamítnou,“ odpověděl. „Je proti nim příliš mnoho důkazů. A ty účtenky na sto dvacet pět tisíc? Ty budou nejspíš podvržené. Kdyby bylo potřeba, navrhnu znalecké zkoumání.“
Čekání se táhlo. Anna s Tomášem stáli opodál a něco si šeptali. Jeho nový advokát vypadal podstatně méně sebejistě než na začátku jednání.
Asi po hodině nás znovu zavolali do sálu. Soudce usedl, otevřel spis a přečetl rozhodnutí.
„Odvolání Tomáše K. se zamítá. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje v plném rozsahu. Rozhodnutí nabývá právní moci okamžikem vyhlášení.“
Z plic mi vyšel dlouhý, zadržený dech. Měla jsem pocit, jako bych ho držela celé měsíce.
Tomáš si oběma rukama sevřel hlavu. Anna vyskočila ze židle.
„To není spravedlivé!“ vykřikla. „Budeme si stěžovat dál! Půjdeme až k Nejvyššímu soudu!“
„Uklidněte se,“ napomenul ji soudce. „Rozhodnutí je pravomocné. Mimořádné opravné prostředky samozřejmě existují, ale ve vaší situaci by pravděpodobně nic nezměnily.“
Pak vstal a odešel.
Venku na chodbě se Anna neudržela. Jakmile jsme opustili síň, vrhla se ke mně.
„Ty!“ zasyčela. „To všechno je kvůli tobě! Můj syn nemá nic! Za advokáta jsme vyhodili tolik peněz, Jitka zůstala s dětmi bez bytu, a ty jsi teď spokojená?“
Byla jsem tak unavená, že jsem ani neměla sílu se rozčilovat.
„Anno,“ řekla jsem tiše, „vy jste to celé rozpoutali. Já jsem se jen bránila.“
„Bránila!“ zopakovala posměšně. „Prodala jsi byt, peníze sis nechala a ještě po nás chceš odškodnění za újmu! Nic nedostaneš!“
„Dostanu,“ odpověděla jsem klidně. „Exekuční titul už je připravený.“
Anna zvedla ruku, jako by mě chtěla udeřit. Tomáš ji však chytil za zápěstí dřív, než stačila cokoli udělat.
„Mami, dost!“ vyštěkl. „Prohráli jsme. Tak jsme prohráli. Nech ji být.“
Vytrhla se mu, obrátila se na podpatku a odkráčela chodbou pryč. Její kroky se ostře rozléhaly po dlažbě.
Tomáš zůstal stát. Podíval se na mě. V jeho očích bylo něco zvláštního. Vztek, únava a možná i záblesk lítosti.
„Kláro,“ začal tiše. „Já… promiň. Jestli jsem… Já jsem to tak nechtěl. To máma…“
„Tomáši,“ přerušila jsem ho. „Jdi. Už nic neříkej. Všechno podstatné padlo.“
Chvíli na mě hleděl, potom přikývl, otočil se a odešel za Annou.
Dívala jsem se za ním a v hlavě mi zněla jediná věta: je konec. Tečka.
S Dušanem jsme vyšli z budovy soudu ven. Slunce svítilo tak jasně, až mě po chladné chodbě oslepilo. Bylo teplo, skoro letně, a vzduch voněl prachem, asfaltem a svobodou.
„Blahopřeji, Kláro,“ řekl Dušan. „Definitivně jste vyhrála. Teď už můžete konečně v klidu žít.“
„Děkuju vám,“ odpověděla jsem. „Bez vás bych to nezvládla.“
Usmál se.
„Zvládla. Jste silnější, než si myslíte. Ale kdyby se ještě cokoli objevilo, víte, kde mě najdete.“
Rozloučili jsme se. Sedla jsem do auta a jela domů. V hlavě jsem měla prázdno. Necítila jsem triumf, vztek ani zadostiučinění. Jen vyčerpání a podivně lehký pocit, jako by ze mě někdo sundal těžký kabát, který jsem nosila příliš dlouho.
Za dva týdny začali exekutoři po Tomášovi vymáhat dvanáct a půl tisíce korun za nemajetkovou újmu a také náklady řízení. Nevím, jestli platil dobrovolně, nebo ne. Upřímně, bylo mi to jedno. Nejdůležitější pro mě bylo, že celá ta noční můra skončila.
O měsíc později jsem se od společné známé dozvěděla, že Jitka s dětmi žádný byt nezískala. Pronajímala si jeden pokoj ve sdíleném bytě a chodila do práce na dvě směny, aby děti uživila. Tomáš bydlel u matky a tam se začaly objevovat další hádky. Anna mu vyčítala všechno možné, nazývala ho slabochem a hadrem, který nedokázal vybojovat ani to, co „rodině patřilo“.
A pak se stalo něco, co by mě předtím ani ve snu nenapadlo.
Zavolala mi Gabriela, naše společná známá, se kterou jsme se občas potkávaly pracovně.
„Kláro, slyšelas to?“ zeptala se šeptem, jako by ji někdo mohl odposlouchávat.
„Co zase?“ nechápala jsem.
„Anna zažalovala Tomáše. Chce po něm vrátit peníze, které dala na advokáta. Tvrdí, že jí slíbil, že jí je po výhře vrátí. Jenže nevyhrál a teď jí prý nedává nic.“
Na chvíli jsem zůstala beze slov.
„Počkej. Ona žaluje vlastního syna?“
„Přesně tak,“ potvrdila Gabriela. „Částka je prý dost vysoká, ten právník nebyl levný. Najala ho ona, ale Tomáš jí podepsal potvrzení, že peníze vrátí. Teď tvrdí, že nemá z čeho. A Anna říká, že svoje úspory neshromažďovala proto, aby se její syn a snacha soudili na její účet.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Tolik řečí o rodině. Tolik slov o krvi, která není voda. Stačilo, aby ve vzduchu zavoněly peníze, a matka bez váhání táhla vlastního syna k soudu.
A tím to neskončilo.
Za další měsíc mi Gabriela vyprávěla, že se kvůli těm penězům pohádala Jitka s Annou. Jitka byla přesvědčená, že Anna nemá právo po Tomášovi nic chtít, protože to prý celé dělal pro rodinu. Anna jí za to vmetla do tváře, že je příživnice, a připomněla jí všechny roky, kdy Jitka podle ní visela ostatním na krku. Jitka odešla prásknutím dveří a od té doby spolu nemluvily.
O Tomášovi se říkalo, že začal pít. Přišel o práci, protože se tam stále častěji objevoval po kocovině nebo vůbec. Anna ho nakonec vyhodila z bytu, protože jí nevracel peníze. Přespával u známých, občas prý někde na ubytovně, někdy nikdo nevěděl kde.
Poslouchala jsem ty zprávy a nedokázala jsem si ujasnit, co cítím. Trochu škodolibosti tam asi bylo. Byla bych pokrytec, kdybych tvrdila, že ne. Ale zároveň mě to bolelo. Tomáše jsem kdysi milovala. Nějakou dobu jsme byli rodina. A najednou z toho zůstaly jen žaloby, dluhy, výčitky a trosky.
Jednoho listopadového večera jsem krmila kocoura a chystala se na kurz španělštiny, když někdo zazvonil. Podívala jsem se kukátkem.
Za dveřmi stál Tomáš.
Byl hubený, zarostlý, v umazané bundě. Vypadal ztraceně a uboze. Chvíli jsem stála bez hnutí. Pak jsem otevřela.
Mlčel a díval se do země. Teprve po chvíli zvedl oči.
„Kláro,“ řekl chraplavě, „pusť mě aspoň na půl hodiny. Je mi zima.“
Venku skutečně mrzlo. Byl konec listopadu a večerní vzduch se zakusoval do tváře. Povzdechla jsem si a ustoupila stranou.
Vešel dovnitř, zamířil do kuchyně a posadil se na židli. Ctibor na něj zasyčel, stáhl uši a utekl do pokoje.
„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ přikývl. „Dám.“
Postavila jsem konvici a sedla si naproti němu. Rozhlížel se po kuchyni, jako by ji viděl poprvé.
„Máš to tu hezké,“ zamumlal. „Takové… tvoje.“
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Moje.“
Dlouho bylo ticho. Nakonec promluvil, oči upřené do hrnku.
„Ty vůbec nevíš, co se u nás dělo po tom soudu. Máma se do mě pustila, Jitka taky. Všichni chtějí peníze, jenže já žádné nemám. O práci jsem přišel. Nemám kde bydlet. Přišel jsem… požádat tě o odpuštění.“
„Tomáši,“ řekla jsem tiše, „to už jsi udělal. Dokonce několikrát.“
Zvedl ke mně oči.
„Tentokrát vážně. Já jsem všechno pochopil. Byl jsem pitomec, že jsem mámu poslouchal. Kláro, zkusme to vrátit. Já se změním. Najdu si práci. Budu tě mít rád jako dřív. Prosím.“
Dívala jsem se na něj a najednou jsem před sebou neviděla člověka, kterého jsem kdysi milovala. Seděl tam cizinec. Zničený, politováníhodný, ale pořád někde uvnitř připravený zachránit hlavně sám sebe. Nemiloval mě. Jen neměl kam jít.
„Tomáši,“ řekla jsem pevně, „nic jako dřív už nebude. Rozbil jsi to ty. Ne tvoje matka, ne Jitka. Ty. Mohl jsi jim říct ne. Mohl ses mě zastat. Mohl jsi se rozhodnout jinak. Ale vybral sis je. A teď, když tě vyhodili, sis vzpomněl na mě. Já nejsem náhradní letiště.“
Zmlkl. Mlčel dlouho. Pak se zvedl.
„Takže mi neodpustíš?“
„Ne,“ odpověděla jsem.
Přikývl. Dopil čaj, odsunul hrnek a zamířil ke dveřím. Na prahu se ještě otočil.
„Víš, já tě kdysi opravdu miloval.“
„Já tebe taky,“ řekla jsem. „Ale to už je dávno.“
Odešel.
Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně čelem. Uvnitř mě nebyl soucit, zlost ani bolest. Jen ticho. Hluboké, prázdné a nečekaně klidné.
Kapitola 6. Život potom
Uplynulo půl roku.
Půl roku bez výhrůžek, bez soudů, bez telefonátů plných jedu. Přestala jsem sebou trhat při každém zazvonění u dveří. Nebála jsem se vyjít ven. Nečekala jsem, odkud přijde další rána. Skončilo to. Definitivně, nevratně.
Španělsko bylo ještě krásnější, než jsem si představovala. Dva týdny u moře, výhled na pobřeží, nekonečné procházky a španělští důchodci, kteří se mnou ochotně klábosili a s úsměvem opravovali moji výslovnost. Vrátila jsem se opálená, odpočatá a s pevným rozhodnutím naučit se jazyk pořádně. V kurzu jsem pokračovala dál. Už jsem zvládala číst jednoduché články na internetu a dokázala jsem vést obyčejný rozhovor bez toho, abych se po každé druhé větě ztratila.
V práci se mi dařilo. Po povýšení jsem si začala víc věřit. Brala jsem si složitější úkoly a lidé kolem mě mě najednou vnímali jinak. Možná proto, že jsem se změnila i já. Už jsem nebyla ta ustrašená Klára, která se bála ozvat, aby někomu nepřekážela.
Ctibor mezitím ztloustl tak, že to začínalo být společensky nepřijatelné. Veterinář mi důrazně doporučil dietu, jenže já jsem mu nedokázala odepřít každý pamlsek. Sedával na parapetu, sledoval ptáky za oknem a blaženě mhouřil oči do slunce, jako by byl pánem celého bytu.
Koupila jsem si auto. Malé, ojeté, ale v dobrém stavu. Díky tomu jsem mohla jezdit za město a navštěvovat mámu — vlastně moji náhradní mámu, kamarádku tety Marie, která žila na vesnici. Měla radost, že jsem se konečně postavila na nohy. Přestala mě litovat a já jsem za to byla vděčná. Lítosti už bylo dost. Teď začínal nový život.
Jednou v pátek večer jsem seděla v kuchyni, pila čaj a projížděla zprávy v telefonu. Ctibor mi spal na klíně a občas ve spánku škubl tlapkou. Zazvonil telefon. Na displeji svítilo neznámé pevné číslo.
Přijala jsem hovor.
„Prosím?“
„Klára Petrová?“ ozval se starší ženský hlas, trochu chraplavý.
„Ano, u telefonu.“
„Tady Anna,“ řekla žena. „Vaše bývalá tchyně.“
Málem jsem se zakuckala čajem. Půl roku ticho a najednou ona.
„Dobrý večer, Anno,“ odpověděla jsem opatrně. „Stalo se něco?“
Na druhé straně bylo slyšet těžké vydechnutí.
„Stalo. Tomáš je v nemocnici. Je na tom špatně. Prosil, aby vás viděl. Vím, že po tom všem nemám právo vás o cokoli žádat, ale… možná byste přišla? Není úplně při sobě, mluví z horečky a volá vás.“
Zůstala jsem mlčet. Bylo to příliš náhlé. Příliš podivné.
„Co se mu stalo?“ zeptala jsem se nakonec.
„Srdce,“ odpověděla. „Lékaři říkají infarkt. Sotva ho zachránili. Teď leží na intenzivní péči. Pořád se ptá po vás. Nevěděla jsem, jestli vám mám volat. Ale svědomí mi nedalo.“
Vybavil se mi ten poslední večer. Tomáš ve špinavé bundě, promrzlý, zlomený, stojící na prahu mého bytu. Moje odmítnutí. Jeho záda, když odcházel.
„Kde je?“ zeptala jsem se.
„V městské nemocnici, kardiologie. Druhý pavilon, páté patro. Kláro, přijďte, prosím. Vím, že jsme vám ublížili, ale on je pořád člověk.“
Zavěsila jsem a dlouho seděla bez hnutí. Dívala jsem se do zdi. Ctibor se probudil, zvedl hlavu a zvědavě do mě šťouchl čenichem. Pohladila jsem ho, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde.
Proč mě chce vidět? Co mi ještě může říct? A proč bych tam měla chodit? Sama pro sebe jsem přece všechno uzavřela. Jenže uvnitř se cosi pohnulo. Možná lítost. Možná zvědavost. Možná zbytky něčeho, co kdysi bývalo láskou.
Ráno jsem zavolala Gabriele, té společné známé, která mi poslední měsíce vyprávěla o jejich rodinných bojích. Pracovala jako zdravotní sestra právě v nemocnici, kde Tomáš ležel.
„Gábino, ahoj. Jsi dneska v práci?“ zeptala jsem se.
„Jo, mám ranní. Proč?“
„Můžeš mi zjistit něco o jednom pacientovi? Tomáš K., kardiologie. Prý infarkt. Jak na tom je?“
Gabriela si povzdechla.
„Kláro, to je těžké. Přivezli ho včera, fakt ho vytáhli hrobníkovi z lopaty. Leží na JIPce, stav stabilizovaný, ale vážný. Doktoři říkají, že jestli se z toho dostane, bude to malý zázrak. Srdce má zničené, hodně pil, stresoval se. Ty za ním chceš jít?“
„Nevím,“ přiznala jsem. „Volala jeho matka. Prosila mě.“
„Rozmysli si to sama,“ řekla Gabriela. „Jen počítej s tím, že Anna tam sedí skoro pořád. A Jitka se tam taky ukazuje. Může z toho být scéna.“
„Jitka?“ podivila jsem se. „Vždyť spolu nemluvily.“
„Asi se usmířily,“ odfrkla si Gabriela. „Nemoc dokáže slepit i rozbité rodiny. Aspoň na chvíli.“
Položila jsem telefon a dlouho přemýšlela. Anna tam bude. Jitka taky. Tomáš leží na intenzivní péči. Když půjdu, riskuju hádku. Když nepůjdu a on zemře, možná si budu celý život vyčítat, že jsem se nerozloučila.
Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu.
Ale ne sama.
Zavolala jsem Dušanovi. Byl překvapený, přesto souhlasil, že mě doprovodí. Ne jako advokát, jak sám zdůraznil, spíš jako známý. Sešli jsme se před nemocnicí v šest večer. Neměl oblek ani aktovku, jen džíny a bundu. Působil najednou mnohem civilněji, skoro domácky.
„Jste nervózní?“ zeptal se, když jsme kráčeli ke vchodu.
„Nevím,“ řekla jsem. „Je to celé zvláštní. Půl roku nic a najednou tohle.“
„Kdykoli můžete odejít,“ připomněl mi. „Budu poblíž. Pokud se něco zvrtne, prostě půjdeme pryč.“
Druhý pavilon, páté patro. Chodba voněla nemocnicí. Dezinfekcí, léky, chlorem a ještě něčím těžko pojmenovatelným, co člověku sevře žaludek. Našli jsme oddělení intenzivní péče. Na židlích u stěny seděly Anna a Jitka.
Jakmile mě Anna uviděla, vstala. Jitka se zvedla také, ale dívala se na mě zamračeně a nepřátelsky. Obě vypadaly starší, vyčerpané a jaksi zmenšené. Anna měla na sobě starý kabát, šedé vlasy rozcuchané, žádný pečlivý účes, na který jsem byla zvyklá. Jitka přišla v teplákové soupravě a pod očima měla tmavé kruhy.
„Přišla jste,“ řekla Anna. V jejím hlasu tentokrát nebyla agrese. Jen únava. „Děkuju.“
„Jak je mu?“ zeptala jsem se.
„Rozsáhlý infarkt,“ odpověděla. „Srdce se mu zastavilo. Sotva ho nahodili. Teď se občas probírá, ale je slabý. V noci volal vaše jméno.“
Jitka mlčela. Jen mě sledovala výrazem, kterému jsem nerozuměla, ale nic dobrého v něm nebylo.
„Můžu za ním?“ zeptala jsem se.
„Zkusím se zeptat sestry.“ Anna odešla k sesterně a za okamžik se vrátila. „Pustí vás. Ale jen na chvíli. Pět minut. A pouze vás samotnou.“
Ohlédla jsem se po Dušanovi. Přikývl.
„Jděte. Počkám tady.“
Vešla jsem dovnitř.
V pokoji bylo ticho, jen přístroje pravidelně pípaly. Tomáš ležel na lůžku napojený na hadičky a kabely. Tvář měl šedou, propadlou, oči zavřené. Vypadal starší o dvacet let.
Přistoupila jsem k němu a posadila se na židli vedle postele.
„Tomáši,“ oslovila jsem ho potichu.
Otevřel oči. Byly zakalené a chvíli trvalo, než zaostřil. Když mě poznal, cosi živého se v nich mihlo.
„Kláro…“ zašeptal. „Přišla jsi… Děkuju.“
„Nemluv,“ řekla jsem. „Lékaři říkali, že se nesmíš rozrušovat.“
Slabě zavrtěl hlavou.
„Musím… Musím ti to říct. Odpusť mi. Za všechno. Za mámu, za Jitku, za soud… Za to, že jsem tě neochránil. Byl jsem idiot.“
„Už je to pryč,“ odpověděla jsem. „Skončilo to.“
„Ne,“ vydechl a rozkašlal se. „Ne všechno. Já potřebuju vědět… Odpustila jsi mi?“
Dívala jsem se na něj a přemýšlela. Odpustila jsem? Možná ano. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Abych už ten jed nemusela nosit v sobě.
„Odpustila,“ řekla jsem. „Už dávno.“
Zavřel oči a po tváři mu stekla slza.
„Děkuju… Ty jsi byla vždycky dobrá… A já…“
„Spi,“ přerušila jsem ho jemně. „Uzdrav se. Já už půjdu.“
Zvedla jsem se, ale on otevřel oči a chytil mě za ruku. Stisk měl slabý, přesto naléhavý.
„Kláro… Když přežiju… Mohl bych ti někdy zavolat? Jen slyšet tvůj hlas?“
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem přikývla.
„Mohl.“
Pustil mě a zase zavřel oči. Vyšla jsem z pokoje.
Na chodbě všichni čekali. Anna se na mě dívala s otázkou v očích. Jitka pořád stejně tvrdě.
„Tak co?“ zeptala se Anna.
„Mluvili jsme,“ odpověděla jsem. „Prosil o odpuštění.“
„A ty jsi mu odpustila?“ ozvala se Jitka nevěřícně.
Otočila jsem se k ní.
„Co je ti do toho?“
„Je mi do toho hodně!“ vybuchla. „Je to můj bratr! A kvůli tobě málem umřel!“
„Kvůli mně?“ nevěřila jsem vlastním uším. „Jitko, ty ses snad zbláznila. Vy dvě jste ho hnaly do soudu. Vy jste s ním manipulovaly. Vy jste ho tlačily, dokud se nezhroutil.“
„Dost!“ okřikla nás Anna. „Jsme v nemocnici. Nebudete tady ječet.“
Jitka zmlkla, ale pohled měla plný nenávisti. Obrátila jsem se k Anně.
„Půjdu. Kdyby se něco změnilo, zavolejte.“
„Kláro,“ zastavila mě Anna tiše. „Děkuju, že jste přišla. Vím, že jsme se k vám zachovali špatně. Ale vy… vy máte dobré srdce. Tomáš měl pravdu.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila a zamířila k výtahu, kde na mě čekal Dušan.
Venku už byla tma. Rozsvícené lampy se odrážely v mokrém chodníku. Bylo chladno, ale po nemocničním vzduchu mi ten mráz připadal skoro očistný.
„Jak vám je?“ zeptal se Dušan.
„Zvláštně,“ přiznala jsem. „Omlouval se. Říkal, že mě miloval.“
„A vy?“
Podíval se na mě pozorně, ale netlačil.
„Já jsem mu odpustila,“ řekla jsem. „Možná ne jemu. Spíš sobě. Za to, že jsem tolik let vydržela. Za to, že jsem neodešla dřív. Za to, že jsem dovolila, aby mě využívali.“
Dušan přikývl.
„To je důležité. Odpuštění často nedáváme těm druhým. Dáváme ho sobě, abychom mohli jít dál.“
„Vy jste filozof,“ usmála jsem se slabě.
„Advokáti bývají spíš cynici,“ odpověděl s úsměvem. „Ale občas neuškodí tvářit se moudře.“
Doprovodil mě k autu, nakonec ale navrhl, že mě odveze. Souhlasila jsem. Cestou jsme skoro nemluvili. Každý jsme si nesli svoje myšlenky.
Před mým domem zastavil.
„Kláro, vedla jste si dobře,“ řekl. „Držte se. A kdyby cokoli, jsem tady.“
„Děkuju, Dušane,“ odpověděla jsem. „Pomohl jste mi víc, než jen jako právník.“
Usmál se, krátce kývl a odjel.
Já vystoupala do bytu, kde na mě čekal tlustý Ctibor a ticho. Tentokrát mi to ticho nepřipadalo prázdné. Bylo moje.
Za týden mi zavolala Anna. Oznámila mi, že Tomáše převezli z intenzivní péče na běžný pokoj a že se jeho stav zlepšuje.
Pak dodala:
„Kláro, prosil mě, abych vám vyřídila, že si pamatuje, co jste mu řekla. A že bude žít. Prý kvůli vám.“
„Ne kvůli mně,“ odpověděla jsem. „Kvůli sobě. Ať žije kvůli sobě.“
„Přijdete ještě?“ zeptala se nesměle.
„Ne, Anno,“ řekla jsem. „Já jsem se rozloučila. Dál už musí sám.“
Povzdechla si, ale nepřela se.
O měsíc později jsem se doslechla, že Tomáše propustili. Odjel k příbuzným do jiného města, přestal pít a našel si práci. Jitka se s dětmi přestěhovala k matce a prý se s Annou nějak usmířily. O Anně se říkalo, že je tišší a měkčí než dřív. Synova nemoc ji změnila.
Můj život mezitím plynul klidně.
Chodila jsem na španělštinu, učila se nová slovíčka, jezdila za mámou na vesnici a rozmazlovala kocoura víc, než bylo rozumné. Občas jsem se potkala s Dušanem. Jen tak. Na kávu, na procházku, na rozhovor. Bez narážek, bez tlaku, bez velkých gest. Bylo mi s ním příjemně.
Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se na západ slunce. Obloha za oknem pomalu růžověla a oranžové světlo leželo na stole jako teplý šátek. Najednou jsem si uvědomila něco, co mě samotnou překvapilo.
Poprvé po mnoha letech mi bylo dobře samotné.
Ne osaměle. Ne smutně. Dobře.
Klidně. Bezpečně. Útulně.
Byla jsem paní svého života. Sama sobě oporou. Sama sobě domovem.
Ctibor mi vyskočil na klín, stočil se do klubíčka a začal příst tak hlasitě, až se mi rozvibrovala ruka položená na jeho hřbetě. Pohladila jsem ho a usmála se.
Teta Marie měla pravdu.
Jsem silná.
Jen jsem o tom dřív nevěděla.
Teď už to vím.