„Myslela sis snad, že si tě vzal jen tak, z čisté lásky a bez důvodu?“ ušklíbla se tchyně jedovatě, když začala naléhat, aby prodali byt a zachránili tím rodinný podnik.
Lucie právě obracela na pánvi míchaná vejce, když za sebou zaslechla Filipův ostrý, podrážděný hlas.
„Jaké další odklady máte na mysli?“ vyštěkl do telefonu, který si tiskl k uchu, a neklidně přecházel po kuchyni sem a tam. „Už jsem vám říkal, že do konce měsíce… Ne, dřív to prostě nepůjde!“
Lucie ztuhla s obracečkou v ruce. Filip se rozčiloval jen výjimečně, zvýšený hlas u něj skoro neznala.
„Ano, rozumím,“ procedil nakonec, prudce položil mobil na stůl a unaveně si přejel dlaní přes obličej.
„Co se stalo?“ vypnula Lucie sporák a otočila se k němu.
„Banka,“ vydechl Filip těžce a klesl na židli. „S mámou jsme v pořádném průšvihu. Kavárna… dluhy narůstají každý den. Banka hrozí, že nám zabaví všechno, co jsme dali do zástavy.“
Lucie si sedla naproti němu. Za tři roky manželství ho ještě nikdy neviděla tak bezradného a zlomeného.
„Jak moc vážné to je?“
„Tak vážné, že můžeme přijít úplně o všechno,“ sevřel jí ruku. „Lucie, potřebuju vědět, kolik máš našetřeno. Možná ještě dokážeme něco zachránit.“
Pomalu svou dlaň z jeho sevření vysunula a začala rozdělovat snídani na talíře. Její úspory… Pět let si odkládala z každé výplaty, korunu ke koruně, s jasnou představou, že jednou budou její jistotou.
„Filipe, promluvíme si o tom večer,“ vyhnula se odpovědi. „Teď musím do práce.“
V kanceláři se Lucie snažila soustředit na tabulky a hlášení, jenže myšlenky se jí pořád vracely k rannímu rozhovoru. Filip vždycky působil jistě, jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou. To ráno ho však poprvé viděla skutečně vyděšeného.
„Lucie, proč tak koukáš do prázdna?“ ozvala se kolegyně Martina a vyhlédla zpoza přepážky.
„Ale nic. Rodinné starosti,“ odpověděla Lucie a odtrhla oči od monitoru.
„Včera jsem potkala kamarádku,“ pokračovala Martina a posadila se na kraj jejího stolu. „Představ si, nechala se zatáhnout do manželových dluhů a přišla o byt. Teď bydlí se dvěma dětmi u mámy.“
„Vážně?“
„Jo. On jí pořád vykládal něco o dočasných potížích, jenže mezitím rozhazoval peníze, kde se dalo. Ona mu věřila, pomáhala mu… a nakonec jí nezůstalo vůbec nic.“
Lucie jen přikývla, ale Martinina slova se do ní zabodla nepříjemně hluboko.
V šest večer jí zazvonil telefon.
„Lucie, zastav se prosím u mámy,“ požádal ji Filip. „Chce s námi mluvit.“
Irena měla oči zarudlé od pláče. Seděla u kuchyňského stolu a před sebou měla rozloženou hromadu dokumentů.
„Lucinko, drahoušku,“ vzlykla. „Banka nám dala poslední ultimátum. Za měsíc nám kvůli dluhům vezmou kavárnu.“
„Mami, uklidni se,“ posadil se k ní Filip.
„Jak se mám uklidnit?“ Irena popadla ubrousek a přitiskla si ho k očím. „Vždyť je to práce celého mého života! Dvacet let tu kavárnu vedu! A ti bankéři mi teď chtějí všechno sebrat!“
Lucie zůstala sedět naproti ní a tiše naslouchala.