Přitom nenápadně sledovala Filipa. Seděl se staženou tváří, vážný a zachmuřený, a matku konejšivě poplácával po rameni.
„To konkurence nám nastražila past!“ pokračovala Irena roztřeseným hlasem. „A k tomu ta krize… Kdo mohl tušit, že to zajde tak daleko? Lucinko, ty přece patříš do naší rodiny. Opravdu na tebe spoléháme.“
Filip po manželce vrhl pohled, který říkal víc než slova.
Cestou domů řídil mlčky. V autě bylo dusno, i když venku foukal chladný vítr.
„Máma je úplně na dně,“ ozval se konečně. „Může přijít o podnik, který drží celou naši rodinu pohromadě.“
Lucie neodpověděla. Dívala se z okna na míhající se světla a raději mlčela.
Teprve doma, když už leželi v posteli, přešel Filip bez okolků k věci.
„Lucie, potřebuju, abys nám pomohla. Půjč nám peníze, ať kavárnu zachráníme.“
„O jaké částce mluvíš?“ zeptala se tiše.
„Je to jen dočasné,“ přitáhl si ji k sobě a objal ji. „Jakmile se všechno srovná, vrátíme ti to do poslední koruny. Jenže potřebujeme větší obnos. Mohli bychom si vzít úvěr se zástavou bytu.“
Lucie se prudce posadila.
„Filipe, ty to myslíš vážně? Chceš dát všanc náš byt?“
„Není to žádné hazardování,“ namítl a také se narovnal. „Je to investice do naší společné budoucnosti.“
„Dej mi čas,“ řekla po chvíli. Znovu si lehla a otočila se k němu zády. „Musím si to promyslet.“
Ráno byl Filip nezvykle pozorný. Přinesl jí kávu až do postele, políbil ji na čelo a mluvil měkceji než obvykle.
„Vím, že po tobě chci hodně,“ pronesl tlumeně. „Ale jsme rodina. Přísahám, že to všechno splatíme.“
Lucie přikývla, jenže uvnitř se jí stáhl žaludek. Byt pro ni znamenal jistotu. Byl výsledkem dlouhých let práce, odříkání a pečlivého šetření. Matka jí vždycky opakovala, že domov se nesmí riskovat nikdy.
„Budu o tom přemýšlet,“ zopakovala. „Ale teď nejsem připravená vsadit byt na něco tak nejistého.“
Celý následující týden se nesl v napjatém tichu. V pátek vrazil Filip do bytu s tak temným výrazem, že Lucie hned pochopila, že se něco stalo.
„Je konec, Lucie.“ Hodil tašku na podlahu. „Banka celý postup urychlila. Už nám nezbývá čas.“
„Co to přesně znamená?“
„Za dva týdny kavárnu zabaví.“ Těžce dosedl na židli. „Máma je úplně zoufalá.“
Lucie stála u sporáku a zůstala bez hnutí.
„Byt je jediný způsob, jak se rychle dostat k penězům,“ řekl Filip otevřeně. „Žádná jiná možnost už není.“
„A co zkusit najít investora? Nebo se ještě jednou domluvit s bankou?“
„Lucie, ty žiješ v nějakém snu!“ vybuchl. „Myslíš, že jsme to nezkoušeli? Už jsme udělali všechno!“
Uprostřed noci ji probudil tichý šepot. Filip stál u okna s telefonem u ucha.
„Mami, co mám asi dělat? Je neoblomná… Ano, zkusím s ní ještě promluvit…“
V sobotu je Irena pozvala na oběd. U stolu se sešla celá rodina a atmosféra byla od začátku těžká a nepřirozená.
„Lucinko, zlato,“ začala Irena, zatímco nalévala polévku do talířů, „opravdová manželka má svému muži důvěřovat. Když přijde neštěstí, rodina musí stát při sobě.“
„Trocha rizika ještě nikoho nezabila,“ přidala se Filipova sestra. „Pomůžete zachránit rodinný podnik.“
„A peníze vložené do fungujícího obchodu se vždycky vrátí,“ přitakal její muž.
Filip položil Lucii ruku na rameno.
„Víš, Lucie,“ řekl pomalu, „budeme muset byt prodat. Je to jediné východisko.“
„Prodat?“ otočila se k němu. „Předtím jsi mluvil jen o zástavě.“