„Ze zástavy ale nedostaneme částku, kterou potřebujeme,“ odpověděl Filip až příliš klidně.
Lucie odsunula židli a vstala.
„Promiňte, musím na chvíli pryč.“
Zavřela se v koupelně a roztřesenými prsty vytočila číslo své kamarádky Karolíny.
„Karolíno, nemohly bychom se vidět? Potřebuju si s někým promluvit.“
Druhý den seděly v kavárně. Karolína ji nepřerušovala, jen pozorně poslouchala, dokud Lucie nedopověděla všechno.
„Lucie, a co když se tu kavárnu zachránit nepodaří?“ zeptala se tiše. „Vzpomínáš si na Adélu z banky? Její muž ji taky přesvědčil, aby kvůli podnikání prodala byt. Souhlasila. Jenže firma zkrachovala a ona přišla o všechno. Lucinko, nikdo nemá právo nutit tě, abys riskovala střechu nad hlavou. Ani tvůj manžel.“
Večer se Lucie vrátila domů s pevným rozhodnutím.
„Filipe, byt neprodám,“ řekla bez vytáček.
„Jak to myslíš, že ho neprodáš?“ ztvrdl mu hlas.
„Přesně tak. Rozhodla jsem se a nezměním to.“
„Ty vůbec chápeš, co děláš?“ Filip prudce vyskočil ze židle. „Ničíš vlastní rodinu! Myslíš jen na sebe!“
„Já chráním náš domov!“
„Ne, chráníš jen svoje pohodlí! Rodina je ti úplně jedno!“
„To není pravda. Chci pomoct, ale ne za cenu toho, že přijdeme o místo, kde žijeme.“
„Skutečná žena svému muži věří!“ vykřikl. „Ty se ale jako manželka vůbec nechováš. Jsi sobecká!“
Popadl kabát a zamířil ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Za lidmi, kteří ještě vědí, co znamená rodina,“ odsekl a práskl za sebou dveřmi.
Tři dny se Filip doma neukázal. Až ve čtvrtek se vrátil s růží v ruce.
„Odpusť mi,“ pronesl tiše. „Přehnal jsem to. Ten tlak mě ničí a někdy se nedokážu ovládnout.“
Lucie si květinu vzala, ale napětí mezi nimi nezmizelo.
„Filipe, já opravdu chci tvojí mamince pomoct, jenže…“
„Já vím,“ přitáhl si ji do náruče. „Něco vymyslíme. Hlavní je, že jsme spolu.“
Následující den jí zavolala Irena.
„Lucie, přijď dnes večer ke mně,“ ozval se z telefonu chladně úřední tón. „Musíme si promluvit.“
Lucie šla k tchyni se špatným tušením. Irena ji přivítala ve dveřích s nehybnou tváří, jako by už bylo všechno dávno rozhodnuto.
„Pojď dál a posaď se,“ ukázala ke gauči, na kterém už seděl Filip.
Na stole ležely dokumenty s razítky banky.
„Podívej se sama,“ řekla Irena a zvedla vrchní list. „Do soupisu majetku zbývá už jen málo času. Potom nám vezmou úplně všechno.“
Lucie mlčky pročítala papíry. Čísla u dluhu jí stáhla hrdlo.
„Požadujeme, abys byt prodala a peníze dala na záchranu kavárny,“ pokračovala tchyně tvrdě. „To je tvoje povinnost vůči rodině.“
„Maminka má pravdu,“ přidal se Filip tiše. „Musíš rodinu zachránit.“
Lucie zvedla hlavu a podívala se na oba. Viděla před sebou dvě neústupné tváře.
„Dejte mi čas, abych si to promyslela,“ řekla a postavila se.
„Žádný čas nemáme!“ vybuchla Irena. „Rozhodnout se musíš hned!“
„Zítra,“ odpověděla Lucie pevně a odešla.
Doma pomalu procházela bytem a konečky prstů se dotýkala věcí, které znala nazpaměť. Tyhle zdi toho o jejím životě pamatovaly víc než kdokoli jiný.