„Synku, chápeš vůbec, že chytrá ženská ti nikdy neřekne na rovinu, co po tobě chce? Zařídí to tak, aby sis na to přišel sám. A právě v tom je rozdíl mezi prohnanou a poctivou. Poctivá bývá naivní. Kdežto ta mazaná se udrží za každých okolností.“
Libuše Hájeková mluvila tiše, skoro něžně, a dveře do ložnice za sebou přivřela. Netušila, že Kateřina stojí na chodbě sotva metr a půl od ní a přes staré dveře, které nikdy pořádně nedoléhaly, slyší každé slovo.
Kateřina zůstala stát bez hnutí.
„A ty, Ondřeji, musíš být rozumnější. Nekřičet, nedělat scény — k čemu by to bylo? Jenom nastav podmínky. Když se žena necítí dobře, odejde sama. Tomu se neříká vyhodit ji. Tomu se říká pustit ji.“
Pustit ji. Kateřina si to slovo v duchu zopakovala. Tak takhle se tomu tedy říká.
Opatrně, tak tiše, jak jen dokázala, ustoupila ode dveří a vrátila se do kuchyně. Srpnový večer se valil otevřeným oknem dovnitř těžkým, vlhkým horkem. Dusno bylo tak nehybné, že se nepohnula ani záclona. Na stole čekaly tři talíře. Kateřina na ně chvíli hleděla, pak jeden vzala a uklidila zpátky do skříňky. Prostřela jen pro dva.
Libuše Hájeková přijížděla každou sobotu. Oficiálně proto, aby se podívala za synem. Ve skutečnosti šlo pokaždé o kontrolu.
Byla to upravená žena, svým způsobem pořád hezká. Bylo jí sedmdesát, ale držela se rovně, oblékala se střídmě a pečlivě, vlasy měla vždycky dokonale učesané. Z dálky působila jako vzorná matka. Zblízka už ten obraz vypadal jinak.
V přítomnosti své matky se Ondřej měnil. Ne najednou, ne prudce — spíš pozvolna, jako když se překlápí počasí. Ještě před chvílí se choval normálně, mluvil, díval se člověku do očí. A pak už seděl se sklopeným pohledem do telefonu, odpovídal jedním slovem a jeho oči klouzaly mimo Kateřinu, skrz ni, jako by v místnosti vůbec nebyla.
Nebyla to novinka. Kateřina si toho všímala už asi rok a půl. Po každé návštěvě jeho matky se něco sotva postřehnutelně posunulo. Ondřej trochu ochladl. Později se to zase srovnalo. A pak se celý kruh zopakoval.
Jenže to, co slyšela dnes, už nebyla narážka.
Před třemi měsíci si Kateřina založila druhou kartu.
Vlastně jen tak. Bez přesného záměru. Šla do banky kvůli něčemu úplně jinému, kartu si vyřídila, strčila ji do kabelky a málem na ni zapomněla. Jenže potom na konci měsíce, když posílala výplatu na společný účet, se na okamžik zarazila. Přemýšlela. A neposlala všechno.
Menší část převedla na novou kartu.
Další měsíc znovu. A tenhle měsíc také.
Nekradla. Pracovala v menším architektonickém ateliéru, vydělávala vlastní peníze, poctivě. Jen dřív všechno putovalo do společného balíku, ze kterého si Ondřej mohl kdykoli vzít — a také si bral, aniž by se ptal. Na co přesně, to jí vždycky jasné nebylo. Říkal, že na potřebné věci. Kateřina se nehádala.
Teď část zůstávala jí.
Sama sobě neuměla vysvětlit proč. Jen se v ní něco dalo do počítání. Tiše, bez paniky, skoro strojově, jako účetní před kontrolou.
Ondřej vyšel z ložnice asi po dvaceti minutách. Jeho matka šla hned za ním a ve tváři měla spokojený výraz člověka, který odvedl dobrou práci.
„Ale, Katuško, ty už jsi prostřela,“ pronesla takovým tónem, jako by ji to překvapilo. „Šikovná.“
Kateřina se usmála.
U večeře vyprávěla Libuše Hájeková o sousedce Monice. Ta prý prodala chatu a koupila si byt v jiné části města. Ondřej poslouchal, přikyvoval a jedl. Kateřina poslouchala také. Myšlenkami však byla jinde.
Myslela na pátek, kdy se sešla s kamarádkou Veronikou. Veronika pracovala jako realitní makléřka a mezi řečí se zmínila o garsonce v příjemné lokalitě. Klidná ulice, třetí patro, čerstvě po rekonstrukci. Kdybys o tom uvažovala, zavolej, můžu ji podržet.
Kateřina se tehdy zasmála. Řekla jen: ale prosím tě, nech toho. Veronika se na ni zvláštně podívala a víc ji nepřemlouvala.
Teď Kateřinu napadlo, že se smála zbytečně.
Po večeři odvezl Ondřej matku domů. Bydlela na opačném konci města a cesta autobusem by trvala dlouho. Kateřina zůstala v bytě sama.
Pomalu prošla jednotlivými místnostmi. Zastavila se v pokoji a zadívala se na police — její knihy stály na jedné straně, jeho na druhé. Pak pohlédla ke skříni — jedna polovina patřila jí, druhá jemu. Nakonec se podívala ke stolu u okna, kde ležel její notebook s pracovními výkresy.
Byt byl Ondřejův. Zdědil ho po babičce ještě před svatbou. Kateřina se sem nastěhovala se svými věcmi, se svým nádobím, oblíbeným plédem a třemi krabicemi knih. Před čtyřmi lety. Tehdy jí připadalo, že je to napořád.
Otevřela notebook. Přihlásila se do bankovní aplikace a zkontrolovala zůstatek na druhé kartě.
Už tam nebylo málo. Nebyla to žádná závratná částka, ale na tři měsíce by jí vystačila určitě.
Aplikaci zavřela. Pak otevřela pracovní chat. Čekala tam zpráva od kolegy Tadeáše: Kateřino, jeden klient se ptal přímo po tobě. Projekt na podzim, vypadá zajímavě. Promluvíš si s ním?
Odepsala: Ano. Zítra.
Ondřej se vrátil kolem desáté. Měl dobrou náladu. Po setkání s matkou to tak bývalo vždycky; jako by se od ní pokaždé něčím nabil. Možná sebejistotou.