A možná něčím úplně jiným.
„Jsi unavená?“ zeptal se, ale z tónu bylo znát, že na odpovědi mu ve skutečnosti příliš nezáleží.
„Jde to,“ odvětila Kateřina.
Ondřej se natáhl na postel a začal něco prohlížet v mobilu. Ona si vzala knihu. Za okny se srpnový večer rozléval do ulic hučením aut a tlumenou hudbou, která doléhala odkudsi zespodu. Na dvoře se občas scházely party lidí, smály se a posedávaly dlouho do noci.
Těsně před usnutím Ondřej prohodil, jako by šlo o bezvýznamnou poznámku. Ani nezvedl oči od telefonu.
„Máma říkala, že bychom si měli promluvit. Vážně.“
„Dobře,“ řekla Kateřina klidně. „Promluvíme si.“
Zhasla lampičku na své straně postele a zavřela oči. Srdce jí tlouklo pravidelně. Skoro vyrovnaně.
Promluvíme si, zopakovala si v duchu. Určitě.
Jenže už tehdy věděla, že ten rozhovor nebude ani vzdáleně takový, jaký si Libuše Hájeková představovala.
V pondělí ráno vyrazila Kateřina do práce dřív než obvykle.
Srpen ve městě měl zvláštní povahu. Vedro už nebylo ostré a útočné jako v červenci, spíš se líně táhlo ulicemi a ulpívalo na kůži. Trolejbus se sunul pomalu, cestujících bylo málo, a tak seděla u okna, pozorovala domy, výlohy a chodníky a přemýšlela. Ne o Ondřejovi. Myslela na projekt, o kterém psal Tadeáš. Na to, že by si na podzim mohla vzít víc práce. Na nabídku z architektonického ateliéru, kde jí už delší dobu navrhovali, aby začala vést vlastní klienty. Pořád to odsouvala. Pořád si říkala, že teď ještě ne, že nejdřív vyřeší jedno, potom druhé.
Najednou už se jí odkládat nechtělo.
Ateliér sídlil ve čtvrtém patře starého domu v centru. Měl vysoké stropy, široká okna a pořád v něm bylo cítit kávu smíchanou s papírem. Kateřina to místo milovala. Tady nebyla něčí manželka ani snacha, kterou okolí trpí jen se sevřenými rty. Tady byla odbornice. Člověk, jehož názor má váhu.
Tadeáš už seděl u svého stolu. Menší postavy, zrzavý, jako vždy v pomačkané košili. Byl to dobrák, jen trochu věčně rozlítaný.
„Ten klient vypadá dost vážně,“ spustil hned, bez úvodu. „Soukromý dům za městem. Velký pozemek, chtějí něco neokoukaného. Peníze mají, o tom žádná. Ale…“ na okamžik se zarazil. „Jsou to dva partneři. Objednávají to společně, jenže mezi sebou si podle všeho moc nerozumějí. Tak ať s tím počítáš.“
„S čím přesně?“ zeptala se Kateřina.
„S tím, že každý bude chtít prosadit hlavně sebe.“
Přikývla. Tohle uměla. Pracovat s lidmi, kteří se nedokážou shodnout. Za čtyři roky v oboru už viděla ledacos.
Klienti dorazili ve středu.
Byli dva. První, Miroslav Tkadlec, mohl mít kolem pětapadesáti. Mohutný muž s těžkým pohledem někoho, kdo je zvyklý, že ho ostatní poslouchají. Drahé sako, masivní hodinky, řeč pomalá a důrazná, s pauzami, jako by každé vyslovené slovo mělo vlastní cenu. Druhý, Jiří Čermák, byl mladší, asi čtyřicátník, štíhlý, upravený, ve světlé košili. Na první pohled působil příjemněji. Na druhý už vůbec ne.
Jiří se usmíval snadno a často, jenže ten úsměv se nikdy nedostal až k očím. Tak se usmívají lidé, kteří se dávno naučili vytvářet správný dojem, a dělají to už automaticky, bez jakéhokoli skutečného prožitku.
„Takže náš projekt povedete vy,“ pronesl Miroslav Tkadlec a přejel Kateřinu pohledem s profesionální neomaleností. „Vypadáte mladě.“
„V práci mi to nepřekáží,“ odpověděla vyrovnaně.
Jiří Čermák se nepatrně pousmál. Nedalo se poznat, jestli uznale, nebo posměšně.
Začali vysvětlovat zadání. Dům, pozemek, celková představa — všechno znělo zajímavě. Kateřina poslouchala, zapisovala si poznámky a kladla doplňující otázky. Současně si ale všímala detailů. Pokaždé, když jeden z nich něco řekl, druhému se skoro neznatelně stáhla tvář. Miroslav Tkadlec toužil po solidnosti, kameni, masivní architektuře, po něčem, co má působit, jako by to mělo přežít generace. Jiří Čermák chtěl sklo, vzduch, otevřený prostor a moderní lehkost, dům, který by dýchal.
Dva lidé, jeden projekt a přání obrácená proti sobě. A oba se na Kateřinu dívali, jako by právě ona měla rozseknout spor, který si nesli někde uvnitř.
Zajímavé, napadlo ji. A složité.
Nuda to ale rozhodně nebude.
Po schůzce se šla projít. Byl to její zvyk; pohyb jí pomáhal srovnat si myšlenky. Ušla jeden blok, pak vešla do malé kavárny, koupila si vodu a posadila se k oknu.
Mobil zavibroval. Ondřej.
„Kdy dneska přijdeš?“
„Asi kolem sedmé. Proč?“
„Přijede máma. Chce mluvit. Se mnou i s tebou najednou.“
Kateřina se zadívala ven. Po chodníku kráčela žena se psem, malým a legračním, který urputně táhl vodítko směrem k holubovi. Holub neodletěl. Stál na místě a hleděl na něj s důstojností.
„Dobře,“ řekla. „Budu tam.“
Libuše Hájeková seděla v obývacím pokoji tak, jako by byt patřil jí. Záda měla rovná, ruce spořádaně složené v klíně, pohled klidný a nesmírně pozorný. Vedle ní seděl Ondřej, lehce nahrbený, tak jako pokaždé v matčině přítomnosti; připomínal člověka, který se cítí provinile, i když sám netuší proč.
A byl tam ještě někdo. Někdo, koho Kateřina vůbec nečekala.
„Tohle je Marie Tesařová,“ oznámila Libuše Hájeková tónem, který nepřipouštěl otázky. „Rodinná psycholožka.“