Rozhodli jsme se, že by vám prospěla odborná pomoc.
Marie Tesařová mohla mít něco kolem šedesáti. Na sobě měla béžový kostým, na kolenou zápisník. Usmívala se jemně, klidně, naučeně; přesně tím způsobem, jaký člověk vídá u lidí, kteří se živí tím, že působí vyrovnaně. Navenek příjemné, uvnitř prázdné. Stejné jako úsměv Jiřího Čermáka toho rána.
„Kateřino, jsme tu všichni proto, že o vás máme starost,“ ujala se slova tónem ženy, která je zvyklá mluvit s někým, kdo se brání. „Ondřej říká, že jste se poslední dobou hodně uzavřela. To se stává. Dá se s tím pracovat.“
Kateřina se posadila. Bez spěchu, bez jakéhokoli viditelného rozrušení. Podívala se na Ondřeje. Ten však pohledem uhnul.
„Tohle ti řekl Ondřej?“ zeptala se tiše.
„Všímáme si toho všichni,“ vstoupila do toho měkce Libuše Hájeková.
Tak tedy takhle. Psycholožka byla další tah v celé té hře. Nestačilo udělat jí doma dusno. Bylo třeba dodat tomu punc odbornosti a získat potvrzení, že problém je v ní. V Kateřině. Chytré. To se muselo uznat.
Marie Tesařová dál cosi vykládala. O komunikaci. O přijetí. O tom, jak důležité je umět na sobě pracovat. Kateřina ji poslouchala, přikyvovala ve správných chvílích a tvářila se naprosto soustředěně, téměř ochotně spolupracovat.
Uvnitř se jí přitom tiše spustilo odpočítávání.
Ondřej zíral do podlahy. Libuše Hájeková sledovala Kateřinu. A v jejích očích bylo něco, co se podobalo očekávání. Skoro nepostřehnutelné, schované pod vrstvou uhlazeného klidu.
Ale jen skoro.
Když návštěva konečně odešla, zůstala Kateřina dlouho stát na balkoně. Srpnový vzduch voněl městem rozpáleným po celém dni a odkudsi z dálky doléhala tlumená hudba.
Vytáhla telefon a otevřela zprávu od Veroniky.
Je ten jednopokojový byt ještě volný?
Odpověď přišla ani ne za minutu.
Je. Chceš se podívat?
Kateřina chvíli hleděla na displej. Pak odepsala:
Ano. Zítra po šesté.
Telefon schovala a vrátila se do pokoje. Ondřej ležel na pohovce s mobilem v ruce, už zase ve svém obvyklém večerním nastavení — oddělený, vzdálený, jako pokaždé, když odešla jeho matka.
„Docela normálně jsme si promluvili,“ prohodil, aniž by se na ni podíval.
„Docela normálně,“ přisvědčila Kateřina.
A usmála se. Tiše, jen pro sebe.
Byt byl lepší, než čekala.
Veronika ji tam druhý den přivezla přesně v šest. Třetí patro, okna do dvora. Dvora klidného, se vzrostlými lipami, které vrhaly stín skoro až do poledne. Čerstvě vybílené stěny, světlá podlaha, malá kuchyňka, ale promyšlená do posledního místa. Nebyl to žádný luxus. Jenže bylo tam čisto, ticho a zvláštní pokoj.
„Tak co?“ zeptala se Veronika ode dveří a pozorovala ji.
Kateřina prošla místností, zastavila se u okna a zadívala se dolů. Na lavičce ve dvoře stál starý muž a krmil holuby. Dělal to pomalu, soustředěně, jako někdo, kdo má přesný každodenní rituál. Nejspíš ho opravdu měl.
„Beru ho,“ řekla Kateřina.
Veronika vydechla, jako by celou dobu tajně zadržovala dech.
„Kateřino, už dlouho jsem se tě chtěla zeptat…“
„Ne,“ přerušila ji Kateřina jemně. „Není třeba. Všechno je v pořádku. Opravdu.“
Další dva týdny žila ve dvou paralelních světech.
Přes den práce. Zakázka s Miroslavem Tkadlecem a Jiřím Čermákem se rozvíjela přesně tak, jak ji varoval Tadeáš. Každá schůzka připomínala tiché přetahování lanem. Miroslav Tkadlec přišel s úpravami, Jiří Čermák okamžitě navrhl něco opačného. A oba pak obrátili oči ke Kateřině, jako by čekali, komu přisoudí vítězství.
Ona se nepřidala ani k jednomu. Místo toho předložila koncept, v němž obě představy nestály proti sobě, ale doplňovaly se. Masivní sokl, pevné nosné konstrukce, a nad nimi lehké sklo druhého patra, otevřené terasy. Země a vzduch. Tíha a světlo.
Miroslav Tkadlec nad výkresem mlčel dlouho. Nakonec pronesl:
„To jsem nečekal.“
„Ale funguje to,“ dodal Jiří Čermák. A poprvé za všechny jejich schůzky se usmál doopravdy.
Projekt schválili. Když Kateřina vyšla z kanceláře, šla několik ulic jen tak a usmívala se. Hloupě, široce, bez ohledu na to, že si jí kolemjdoucí možná všímají.
Večer začínal jiný život.
Balila postupně, nenápadně, bez zbytečného spěchu. Brala jen věci, o kterých nepochybovala, že patří jí: knihy, složky s pracovními materiály, oblíbený hrnek, pléd. Ukládala je do tašek a tašky zasouvala do skříně. Ondřej si ničeho nevšímal. Poslední dobou si vlastně nevšímal skoro ničeho. Přišel z práce, najedl se a zmizel v telefonu. Občas volala jeho matka; tehdy odešel do ložnice a mluvil potichu. Když se vrátil, působil ještě vzdáleněji než předtím.
Kateřina se neptala. Ne proto, že by ji to nezajímalo. Jen už pochopila, že odpověď zná i bez něj.
Libuše Hájeková se objevila v pátek. Náhle, bez ohlášení. Zazvonila u dveří v půl sedmé, právě když se Kateřina vrátila domů.
„Jela jsem náhodou kolem,“ oznámila hned na prahu, přestože bydlela na opačném konci města a kolem jet jednoduše nemohla.
Vešla dovnitř. Rozhlédla se rychle, ostře, po svém. Něco vycítila; Kateřina to poznala podle sotva patrného ztuhnutí v jejím pohledu. Ale konkrétního nenašla nic. Tašky byly schované ve skříni, byt uklizený, všechno leželo tam, kde mělo.
Ondřej se matce potěšil s tou svou obvyklou dětskou bezprostředností. Začal se motat po kuchyni, postavil vodu na čaj a hned ji táhl do pokoje, aby jí ukázal cosi v telefonu.