Libuše Hájeková však ještě na krátký okamžik zůstala stát v předsíni. Než se nechala odvést, obrátila oči ke Kateřině.
„Jsi unavená?“ zeptala se. Znělo to skoro starostlivě.
„Nic mi není,“ odpověděla Kateřina klidně. „Jen je toho v práci hodně. Máme před sebou zajímavý projekt.“
Tchyně jen přikývla. V jejím pohledu ale bylo něco jiného než obyčejný zájem. Pátrala. Čekala na záminku. Na vhodnou skulinu, do níž by se dalo zabořit nehty. Potřebovala výbuch, hádku, slzy — cokoliv, co by se později dalo použít jako důkaz. Vidíš, Ondřeji, ona se neumí ovládat. Vidíš, jak se chová.
Kateřina jí ten důkaz dát nehodlala.
Marie Tesařová se ozvala sama. Bylo sobotní ráno.
„Kateřino, napadlo mě, že bych vám mohla nabídnout individuální sezení. Bez Ondřeje. Jen bychom si v klidu promluvily.“
Hlas měla pořád stejný. Měkký, hladký, obalující. Nástroj, který člověk roky brousí k dokonalosti.
Kateřina se na vteřinu odmlčela.
„Marie Tesařová, řekněte mi upřímně — kdo vám to platí?“
Na druhém konci nastalo ticho. Krátké, ale až příliš výmluvné.
„To je důvěrná informace…“
„Rozumím,“ pronesla Kateřina. „Děkuji, nemám zájem.“
Telefon položila stranou. Vzala si kávu a vyšla na balkon. Srpen se chýlil ke konci a bylo to cítit ve všem — ve vzduchu, v podvečerní vůni lip, která už nebyla tak těžká, i v tom, jak se den začínal zkracovat. Léto odcházelo tiše, bez protestu, jako by splnilo, co mělo, a nemělo potřebu se ohlížet.
Kateřina cítila něco podobného.
Odešla v neděli.
Ne hned ráno. Až během dne. Ondřej odjel za matkou, protože ho jako obvykle pozvala na oběd. Kateřina mu pomohla přichystat se, zavřela za ním dveře a chvíli zůstala stát v tichém bytě. Potom začala vynášet tašky.
Byly čtyři. Veronika přijela autem a pomohla jí je naložit. Nevyptávala se, neříkala žádné velké věty. Prostě tam byla. A právě to stačilo.
V novém bytě si Kateřina vybalila rychle. Stejně toho neměla mnoho. Knihy položila do police, hrnek postavila v kuchyni, deku přehodila přes pohovku. Pak otevřela okno. Ze dvora se ozýval šum lip a starý muž tam opět krmil holuby, pomalu, soustředěně, jako by vykonával dávný rituál.
Ondřejovi napsala zprávu. Stručnou. Bez dvaceti stran vysvětlování, bez výčitek, bez snahy ho zranit. Jen: Odešla jsem. Věci si vezmu později. Promluvíme si, až budeš připravený.
Mobil položila displejem dolů.
Ozval se po dvou hodinách. Z jeho hlasu zazníval zmatek a skoro dětská uraženost; jako by se mu stalo něco, čemu vůbec nerozuměl.
„Kateřino, počkej. My přece můžeme… Pojďme si promluvit. Proč takhle?“
„Ondřeji, promluvíme si. Psala jsem ti to. Jen ne dnes.“
„Ale…“ zarazil se. A po chvíli dodal: „Máma říká, že ty jsi vždycky byla…“
„Dost,“ přerušila ho Kateřina tiše, ale pevně. „Zavolej mi sám. Až budeš chtít mluvit ty. Ne tvoje máma.“
Nevěděla, jestli to vůbec dokáže. Jestli v sobě má prostor, odkud by mohl promluvit bez nápovědy, bez cizího hlasu za zády. Možná ano. Možná ne. To už ale nebyla její práce. To byla jeho volba.
V pondělí dorazila do kanceláře dřív než ostatní.
Rozložila si výkresy k novému projektu, zapnula kávovar a otevřela okno. Město se probouzelo pomalu, ještě srpnově, bez spěchu. Slunce teprve nabíralo sílu.
Tadeáš nakoukl do dveří, spatřil ji a překvapeně pozvedl obočí.
„Co tu děláš tak brzy?“
„Je hodně práce,“ odpověděla. „Dobré práce.“
Přikývl a zmizel. Kateřina sklopila oči k výkresu. Byl to ten návrh s těžkým soklem a lehkou skleněnou hmotou nahoře. Země a vzduch. Tíha a světlo.
Vzala do ruky tužku.
A pustila se do práce.
Září přišlo skoro nepozorovaně. Jednoho dne bylo všechno zkrátka jiné. Ne snad chladnější — spíš průzračnější. Vzduch se proměnil a město jako by po dlouhém napjatém létě konečně vydechlo.
Kateřina si toho všimla ráno cestou do práce.
A náhle pochopila, že už dávno nepočítá jednotlivé dny.
Ondřej zavolal po třech týdnech. Tentokrát sám. Bez matky v pozadí. Mluvil nejistě, dělal dlouhé pauzy, jako člověk, který se poprvé pokouší vyslovit něco vlastními slovy.
„Já jsem tomu nerozuměl,“ řekl nakonec. „Spoustě věcí jsem nerozuměl.“
„Já vím,“ odpověděla Kateřina.
„Dá se to ještě napravit?“
Mlčela. Ne proto, aby ho potrestala. Opravdu nad tím přemýšlela — ne kvůli němu, ale kvůli sobě.
„Nevím, Ondřeji. Zatím to nevím.“
Nenaléhal. Rozloučil se tiše. Kateřina odložila telefon a dlouho se dívala z okna na dvůr, na lípy a na holuby dole mezi dlažebními kostkami.
Něco v ní už nebolelo. Ani nevítězilo. Bylo to jen klidné a rovné, jako chvíle po dlouhé cestě, kdy si člověk konečně sedne a nemusí nikam běžet.
Libuše Hájeková zavolala jedinkrát.
Hlas měla stále stejně uhlazený, odměřený, pod kontrolou.
„Uvědomuješ si, že jsi rozbila rodinu?“
„Na shledanou, paní Hájeková,“ řekla Kateřina.
A hovor ukončila. Bez vzteku. Bez třesu v prstech. Jednoduše za sebou zavřela dveře.
Projekt odevzdali včas. Miroslav Tkadlec jí potřásl rukou pevně, opravdově. Jiří Čermák poznamenal: „Rádi bychom pokračovali. Máme ještě další objekty.“
Kateřina si to zapsala, přikývla a slíbila, že si to promyslí.
Ve skutečnosti nebylo moc co rozmýšlet.
Večer otevřela bankovní aplikaci. Podívala se na zůstatek na druhé kartě — na té, kterou si založila před třemi měsíci v dusném červencovém dni, aniž by tehdy měla jakýkoliv plán.
Tiše se pousmála.
Někdy člověk udělá ta nejdůležitější rozhodnutí dřív, než pochopí, že je vůbec dělá.