Jak manžel oznámil, že se jeho rodiče nastěhují do jejich dvoupokojového bytu, a postavil ženu před volbu: buď oni, nebo rozvod
Monika se toho dne vrátila z práce o něco dřív než obvykle. Jaro se nečekaně ukázalo v té nejpříjemnější podobě: vzduch byl teplý, měkké světlo se odráželo od okenních tabulí a ona se celou cestu domů těšila, až ze sebe shodí těsný kancelářský kostýmek, otevře dokořán balkonové dveře a konečně se pořádně nadechne čerstvého vzduchu.
Už ve vchodu ji udeřil do nosu pach čerstvé barvy. Sousedé ve třetím patře zřejmě začali rekonstruovat. Ten štiplavý, dobře známý odér Monice okamžitě připomněl období, které s Michalem nedávno sami přečkali: tři měsíce prachu, pytlů se stavebním materiálem, cizích řemeslníků v bytě a nekonečných dohadů o tom, jakou barvu budou mít tapety v ložnici.
Dveře do jejich bytu však nebyly zamčené, což ji zarazilo. Michal se domů obvykle vracel později než ona. Z kuchyně navíc doléhaly tlumené hlasy.
„Michale, jsi doma?“ zavolala z předsíně, zatímco si zouvala boty.
„V kuchyni!“ ozvala se manželova odpověď.
Když vešla dovnitř, zůstala stát mezi dveřmi. U stolu seděla její tchyně Stanislava a vedle ní tchán Jaromír. Oba drželi v rukou šálky s čajem. Michal mezitím nervózně přecházel po kuchyni sem a tam, jako by nedokázal vydržet na místě.
„Dobrý den,“ pronesla Monika nejistě a pohledem přejela všechny přítomné. „Netušila jsem, že dnes čekáme návštěvu.“
„Moniko, musíme si promluvit,“ zastavil se Michal a podíval se na ni s nezvyklou tvrdostí v očích. „Posaď se.“
Pomalu dosedla na židli. V žaludku se jí stáhl nepříjemný uzel. Tenhle výraz znala; Michal se tak tvářil jen tehdy, když šlo o něco opravdu vážného.
„Naši mě požádali o pomoc,“ začal a vyhýbal se přitom jejímu přímému pohledu. „Museli prodat svůj byt.“
„Prodat?“ Monika se překvapeně obrátila ke Stanislavě. „Ale proč? Co se stalo?“
Tchyně pevně semkla rty a zadívala se k oknu. Místo ní odpověděl Jaromír:
„Stanislavina sestra se dostala do velkých potíží. Dluhy, věřitelé, nátlak… Bylo potřeba jí finančně pomoct.“
„A kvůli tomu jste prodali byt?“ Monice připadalo, že špatně slyší. „Vždyť to přece…“
„Moje sestra je kromě syna jediný člověk z mé rodiny,“ skočila jí do řeči Stanislava. „Nemohla jsem ji nechat napospas. Na mém místě bys udělala totéž.“
Monika si tím nebyla vůbec jistá, ale nic neřekla. Se svou tchyní si nikdy nebyla zvlášť blízká, přesto se kvůli Michalovi vždycky snažila udržovat korektní, pokud možno klidný vztah.
„A co bude teď?“ zeptala se nakonec, přestože odpověď už začínala tušit.
Michal si odkašlal.
„Navrhl jsem rodičům, aby zatím bydleli u nás. Než se vymyslí, co dál.“
„Zatím?“ Monice vyschlo v ústech. „Co přesně znamená zatím?“
„No…“ zaváhal. „Dokud nevyřešíme jejich bydlení. Třeba jim najdeme pronájem, nebo…“
„Nebo co?“ Úzkost v ní začala narůstat každou vteřinou.
„Nebo je vezmeme k sobě natrvalo, případně se rozvedeme,“ vyhrkl Michal náhle ostře. „Nenechám své rodiče na ulici. Všechny peníze dali do našeho bytu a do rekonstrukce. Už jsi zapomněla, odkud se vzaly peníze na nový nábytek, spotřebiče a na tu drahou dlažbu, kterou sis tolik přála?“
Monice se nahrnula krev do tváří. Ano, Michalovi rodiče jim s opravami skutečně pomohli. Byla jim za to vděčná. Nikdy ji ale nenapadlo, že jednou bude tahle pomoc předložena jako účet, který se má splatit tímto způsobem.
„Michale, pojďme si promluvit mezi čtyřma očima,“ zvedla se od stolu.
„Před rodiči nemáme co skrývat,“ zarazil ji okamžitě. „Jsou moje rodina.“
„Moje taky,“ odpověděla tiše Monika a cítila, jak se jí v krku tvoří knedlík. „Prosím tě, pojď do pokoje.“
Michal ji následoval neochotně. Jakmile za nimi zapadly dveře obývacího pokoje, otočila se k němu.
„Co to má znamenat?“ vydechla potlačeným hlasem. „Jaké ultimátum? Jaký rozvod? Nemůžeš přece jen tak nastěhovat svoje rodiče do našeho dvoupokojového bytu!“
„A proč ne?“ založil si ruce na prsou. „Jsou to moji rodiče. Ocitli se v nouzi. Chceš snad, abych se k nim otočil zády?“
„Nechci, abys je opustil,“ snažila se Monika udržet klid, i když se jí třásl hlas. „Ale existují i jiná řešení. Můžeme jim přece najít nájemní byt.“