„Můžeme jim pomoct najít něco levnějšího,“ pokračovala Monika tiše, ale naléhavě. „Nějaký menší podnájem, třeba jen dočasně.“
Michal se hořce pousmál.
„Z čeho, Moniko? Sotva jsme dodělali rekonstrukci. Máme půjčku na auto. Dva nájmy najednou neutáhneme.“
„Ale čtyři lidi ve dvoupokojovém bytě…“ zavrtěla hlavou. „Michale, to je šílené. Jsme dospělí. Máme svůj život, svoje zvyky, svůj rytmus.“
„Ty moje rodiče prostě nemáš ráda,“ odvrátil se k oknu. „Bylo to tak vždycky.“
„To není pravda,“ ohradila se Monika, i když někde hluboko v sobě cítila, že se dotkl něčeho skutečného. Se Stanislavou si nikdy pořádně nesedly. Její tchyně jí už od začátku dávala najevo, že podle ní není pro jejího syna dost dobrá. Příliš obyčejná, příliš přímočará, málo pečující, nedostatečně domácí… seznam výtek se zdál nekonečný a pokaždé se našel nový důvod, proč Moniku srovnat s někým „vhodnějším“.
„Kdyby šlo o tvoje rodiče, ani na vteřinu bys nepřemýšlela,“ pokračoval Michal.
„Moji rodiče by nás do takové situace nikdy nedostali,“ odpověděla Monika potichu. „Neprodali by byt kvůli pochybnému příbuznému, aniž by se s námi předem poradili.“
„Ty to nechápeš,“ zavrtěl hlavou Michal. „Pro tebe jsme rodina jen ty a já. Pro mě do rodiny patří i rodiče a příbuzní.“
Monika k němu udělala krok a položila mu dlaň na rameno.
„Já chápu, že jim chceš pomoct. Opravdu. Ale pojďme hledat řešení společně. Ne tak, že jeden druhému postaví nůž na krk.“
Michal se z jejího doteku vyvlékl.
„Žádné jiné řešení není. Budou bydlet u nás. Aspoň nějakou dobu. A pak se uvidí.“
„Nějakou dobu?“ zopakovala Monika a sevřelo se jí hrdlo. „Co to znamená? Týden? Měsíc? Rok?“
„Nevím,“ přiznal bez vytáček. „Tak dlouho, jak bude potřeba.“
Monika zavřela oči a snažila se v hlavě poskládat myšlenky, které se jí rozbíhaly na všechny strany. Michala milovala. Byli spolu osm let, překonali spoustu těžkých chvil a vždycky věřila, že stojí na stejné straně. Jenže představa každodenního soužití se Stanislavou, ženou, která jí při každé příležitosti připomínala, že snacha je v rodině pořád jen někdo zvenčí, jí připadala nesnesitelná.
„Potřebuju čas,“ řekla nakonec. „Musím si to promyslet. Tohle není drobnost, Michale.“
„Žádný čas nemáme,“ utnul ji. „Rodiče už jsou tady. Jejich věci přivezou zítra.“
„Cože?“ Monika ucítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna vzteku. „Ty už jsi o všem rozhodl? Beze mě?“
„A co by se stalo, kdybych se tě zeptal?“ podíval se jí zpříma do očí. „Řekla bys ne. A já svým rodičům ne říct nedokázal.“
„Takže můj názor neznamená vůbec nic?“ zaťala ruce v pěst. „Jsem v tomhle bytě jen nějaký kus nábytku?“
„Jsi moje žena a miluju tě,“ povzdechl si Michal. „Ale oni jsou moji rodiče. Nemůžu si mezi vámi vybírat.“
„Ale ty sis už vybral,“ pronesla Monika hořce. „Vybral sis je. A udělal jsi to bez toho, abys se mnou mluvil, bez toho, abys mě vůbec bral v úvahu.“
Otočila se a vyšla z pokoje. Slzy jí stékaly po tvářích dřív, než si je stačila setřít. V předsíni popadla kabelku a klíče.
„Kam jdeš?“ vyrazil Michal za ní.
„Potřebuju se nadechnout,“ odsekla, aniž by se ohlédla. „S večeří na mě nečekejte.“
Nečekala na odpověď. Vyšla z bytu a dveře za sebou zavřela o něco prudčeji, než zamýšlela. Už ve výtahu vytáhla telefon a vytočila číslo své nejlepší kamarádky.
„Ahoj, Karolíno. Můžu k tobě přijít? Nutně si potřebuju s někým promluvit.“
Karolína bydlela v sousední čtvrti, sotva dvacet minut cesty. Znaly se ještě ze školy a za ta léta se naučily, že když jedna z nich zavolá takovým hlasem, druhá se na nic zbytečně neptá.
„No teda, to je síla,“ hvízdla Karolína, když Monika dokončila vyprávění. „A co s tím chceš dělat?“
Seděly u Karolíny v kuchyni nad čajem s citronem. Monika hleděla do hrnku, jako by se odpověď mohla skrývat mezi plátky citronu a zlatavým čajem.
„Nevím,“ přiznala po chvíli upřímně. „Na jednu stranu Michala chápu. Rodiče jsou rodiče. Jenže na druhou stranu… jak mám žít pod jednou střechou s jeho matkou? Už teď mi při každé příležitosti dává najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. A teď ji budu potkávat každý den, ráno i večer.“