„A společně bychom používali koupelnu, kuchyň… všechno.“
„A co vaše soukromí?“ Karolína významně povytáhla obočí. „Jste přece pořád čerství manželé. Upřímně, neumím si představit, jak by to fungovalo… no, však víš. Když za zdí spí rodiče.“
Monika tiše zasténala a zakryla si obličej dlaněmi.
„Na tohle jsem ani nepomyslela. Bože, to je úplná noční můra.“
„Třeba se dá najít nějaké jiné řešení,“ navrhla Karolína a dolila jí do hrnku trochu čaje. „Mohli byste jeho rodičům pronajmout garsonku. Nemusí to být nic luxusního, klidně někde dál od centra. Pořád by to vyšlo levněji než rozvod.“
„Michal tvrdí, že na to nemáme,“ povzdechla si Monika. „A bohužel má pravdu. Po rekonstrukci jsme úplně vyřízení. A ještě pořád splácíme auto.“
„A co kdybys promluvila přímo s jeho rodiči?“ zkusila to Karolína opatrně. „Vysvětlila bys jim, jak to vidíš. Třeba pochopí, že mladá rodina potřebuje vlastní prostor.“
Monika se hořce pousmála.
„Ty Stanislavu neznáš. Ona je přesvědčená, že Michal patří jí. Že ho nikdo nikdy nemůže milovat tak jako ona. A snacha? Ta je pro ni vždycky cizí ženská, která jí ukradla synáčka.“
„To nezní jednoduše,“ přikývla Karolína. „Ale zkusit bys to měla. Jde přece o tvoje manželství.“
Monika u Karolíny nakonec přespala. Telefon vypnula, protože s Michalem mluvit nechtěla. Potřebovala odstup. Aspoň pár hodin, aby se jí myšlenky přestaly motat v kruhu a aby si ujasnila, co vlastně udělá.
Ráno sebrala odvahu a vrátila se domů. Michal už odešel do práce a jeho matka se pohybovala v kuchyni, jako by jí byt odjakživa patřil. Něco míchala na sporáku a chystala snídani. Jakmile Moniku zahlédla, pevně semkla rty.
„Tak ses přece jen vrátila. Tvůj muž kvůli tobě celou noc nezamhouřil oči. Měl strach.“
Monika se rozhodla na štiplavou poznámku nereagovat.
„Dobré ráno, paní Stanislavo. Kde je pan Jaromír?“
„Šel do obchodu,“ odpověděla žena a dál vařečkou promíchávala obsah hrnce. „Sedni si. Dám ti snídani. Určitě máš hlad.“
Monika měla nejdřív chuť odmítnout, ale pak si řekla, že klidný začátek rozhovoru se může hodit. Posadila se tedy ke stolu.
„Děkuju. Něco si dám.“
Stanislava před ni postavila misku horké kaše.
„Jez, dokud je teplá. Michalovi jsem ji takhle vařila vždycky. Od dětství měl rád ovesnou kaši s máslem a rozinkami.“
„Vím,“ přikývla Monika. „O víkendech mu ji občas dělám.“
„Aspoň něco,“ pronesla tchyně s náznakem uznání. „Takže jsi na svého muže kvůli práci ještě úplně nezapomněla.“
Monika ucítila, jak se v ní znovu zvedá podráždění, ale spolkla ho. Teď nebyla chvíle na hádku.
„Paní Stanislavo, musíme si promluvit,“ řekla a odsunula misku stranou. „O tom, co se teď děje.“
Stanislava se posadila naproti ní.
„Tak mluv. I když nevím, co je na tom k řešení. Můj syn se rozhodl pomoct vlastním rodičům. To je naprosto normální.“
„Chápu, že jste se dostali do těžké situace,“ začala Monika opatrně. „A opravdu vám chci pomoct. S Michalem jsme rodina, takže vaše starosti se týkají i nás.“
„Správně,“ přikývla Stanislava. „Takže je rozhodnuto.“
„Tak jednoduché to není.“ Monika se zhluboka nadechla. „Náš byt je příliš malý na to, aby v něm dlouhodobě žili čtyři dospělí lidé. Může to být jen provizorní řešení. Musíme hledat i jiné možnosti.“
„Jaké například?“ Stanislava si založila ruce na prsou.
„Mohli bychom vám najít menší byt někde poblíž,“ navrhla Monika. „S Michalem bychom vám finančně přispívali, jak jen by to šlo. Nebo… možná má Michal nějaké úspory, o kterých nevím?“
„Žádné úspory nemá,“ odsekla Stanislava okamžitě. „Všechno padlo na rekonstrukci. Na ty italské obklady, které sis tolik přála. Na drahé vestavěné skříně a všechny ty moderní vymoženosti.“
„Kvalitní opravu jsme chtěli oba,“ odpověděla Monika co nejklidněji. „A jsem vám vděčná za pomoc. Ale to přece neznamená, že…“
„Že jsme si tím koupili právo bydlet ve vašem bytě?“ skočila jí tchyně do řeči. „Nemusíš se bát, děvenko. Moc dobře chápu, že jsme ti na obtíž. Jenže Michal je můj syn. A on nás v nouzi nikdy nenechá.“
„Já po něm přece nežádám, aby vás nechal napospas.“