Můj muž předal naše peníze své sestře. Jeho auto jsem prodala během jediné hodiny
Petr popotáhl nosem a očima těkal po místnosti, jako by hledal skulinu, kterou by mohl zmizet.
„Aleno… prosím tě, zkus to pochopit. Kateřina to nutně potřebovala. Má tam nějaký projekt… Vrátí nám to i s úrokem! Říkala, že za týden se budeme topit v penězích.“
Alena se dívala na červený papírek a na vlastní prsty, které se jí třásly.
„Ty jsi ty peníze dal Kateřině?“ pronesla tiše. „Svojí sestře, která v životě nevydržela v žádné práci ani den? Na projekt? Jaký projekt, Petře? Pyramidovou stavbu z hnoje?“
„Neřvi na mě!“ vypískl Petr a marně se snažil tvářit rozhodně. „Je to… no… takové ty… ona tomu rozumí! Tvrdila, že je to jistota. Vložíš dvacet, dostaneš sto. Děláme to přece pro rodinu! Chtěl jsem ti koupit nové boty.“
„Boty…“ Alena se hořce zasmála. „Ty jsi mi nekoupil boty, Petře. Ty jsi nám koupil oprátku. Nemáme co dát na stůl, ty pitomče. Vidíš ty kuřecí krky? To má být naše večeře na tři dny.“
Petr stáhl hlavu mezi ramena.
„Zase začínáš… Volala máma. Říkala, že musím sestře pomoct, že je to její životní šance. Jsem chlap, mám povinnost postarat se.“
„Ty nejsi chlap, Petře. Pro svou matku a sestru jsi jen peněženka na nožičkách. A pro nás? Přítěž. Sněz si polévku. Vypij vodu a maso nech synovi.“
Zbytek večera plynul v dusivém tichu.
Jejich sedmiletý Matěj do sebe rychle naházel večeři a hned utekl do pokoje k úkolům. Vycítil, že máma je na pokraji sil, a dělal všechno pro to, aby na sebe neupozorňoval.
Alena myla nádobí v ledové vodě, protože teplou jim kvůli „údržbě“ odpojili už před týdnem a oprava se pořád protahovala. Prsty ji pálily a klouby bolely.
Otřela si ruce do zástěry a sáhla po telefonu.
Vytočila číslo své švagrové.
Telefon vyzváněl dlouho. Nakonec to někdo zvedl.
„Haló?“ ozval se veselý hlas Kateřiny a v pozadí duněla hudba. „Kdo volá?“
„Tady Alena. Žena tvého sponzora.“
„Jé, Alenko!“ zasmála se Kateřina. „Copak potřebuješ? Chceš mi gratulovat? Právě jsme s Petrem oslavovali skvělý obchod. Teda vlastně já pila i za něj!“
„Kateřino, vrať ty peníze. Nemáme z čeho zaplatit hypotéku. Nemáme ani na jídlo.“
„Bože, ty zase fňukáš,“ protáhla švagrová otráveně. „U tebe je pořád všechno špatně. Nebuď závistivá, Alenko. Peníze mají rády lehkost. Už jsem je investovala. Jen počkej, bohatá paní! Za chvíli se budeš vozit v Mercedesu.“
„Jestli ty peníze zítra nebudou zpátky, přijdu za tebou a vyrvu ti vlasy.“
„Fuj, ty jsi ale hrubá,“ odfrkla si Kateřina. „Úplná vesničanka. Už mi nevolej, mám práci.“
Ozvalo se pípnutí. Spojení spadlo.
Alena mrštila telefonem na pohovku.
„Tak co říkala?“ zeptal se Petr opatrně.
„Že jsi hlupák, Petře. A že peníze nemá.“
„Ale prosím tě… ona je vrátí. Kateřina je poctivá, jen má smůlu.“
„Ona má naopak štěstí, Petře. Má totiž takového vola, jako jsi ty. My štěstí nemáme. Nám zítra zavolá banka.“
„Jen počkej, bohatá paní, brzy budeš sedět v Mercedesu!“ chechtala se ještě před chvílí švagrová do telefonu. Alena pohlédla na svého muže, který jim právě sebral poslední jistotu, a v tu chvíli pochopila: tenhle průšvih bude muset vyřešit sama.
Ráno nezačalo vůní kávy, ale zprávou z banky: „Vážený kliente, připomínáme splatnost pravidelné splátky…“
Alena otevřela zůstatek na kartě: 90 Kč.
Stačilo to sotva na cestu do práce a zpátky a na jeden bochník chleba.