Zašla proto vedle k sousedce, k paní Valerii.
Dveře se otevřely jen na škvíru a v nich se objevila Valerie s obrovským zrzavým kocourem v náručí. Zvíře líně zamrkalo, jako by i ono předem vědělo, že dobré zprávy dnes nepřijdou.
„Paní Valerie,“ začala Alena tiše, skoro provinile, „nemohla byste mi půjčit dvanáct set padesát korun do výplaty? Opravdu nutně je potřebuju.“
Sousedka sevřela rty do úzké čárky a zavrtěla hlavou.
„Ale, Alenko moje, kde bych je vzala? Sama nemám skoro co dát do hrnce. Důchod přijde až desátého. Včera se tu zastavil vnuk a odnesl mi, co se dalo. Nemám, holka zlatá. Zkus zastavárnu. Třeba bys tam nechala prstýnek?“
Alena sklopila oči ke snubnímu kroužku. Byl tenký, ošoupaný, bez lesku. V nejlepším případě by za něj dostala tři sta, možná tři sta sedmdesát korun. To by nezachránilo vůbec nic.
„Děkuju,“ vypravila ze sebe a vrátila se zpátky.
V práci se jí hodiny táhly jako nekonečný den bez konce. Alena dělala baličku ve skladu léčiv. Lepila etikety na krabičky, skládala je do kartonů a pořád dokola četla nápisy, které jí připadaly jako výsměch: „Vitaminy pro krásu a mládí.“ Cena: šest set dvacet pět korun za balení.
Hlavou jí začaly probleskovat hloupé, zoufalé nápady. Co kdyby jednu krabičku strčila do kapsy? Hlídač dole u rampy stejně věčně pospával. Mohla by ji prodat na Bazoši za polovinu. Jenže pak si představila kamery, výpověď, ostudu, policii. Ne. Kdyby ji vyhodili, byl by to definitivní konec.
Oběd vynechala. Neměla nic. Jen několikrát došla k automatu s vodou a pila, aby utišila kručení v žaludku.
Domů dorazila večer.
Ve vchodu byla tma. Žárovku někdo vyšrouboval, nebo praskla a nikdo ji nevyměnil. Po hmatu našla zámek, zasunula klíč a otevřela.
V bytě ji přivítalo ticho a černo. Nesvítilo vůbec nic.
„Petře?“ zavolala.
Odpovědí jí bylo jen tlumené chrápání z pokoje.
Zmáčkla vypínač. Nic.
Vyšla zpátky na chodbu k pojistkové skříni. Na dvířkách visel lístek: „Dodávka přerušena z důvodu neuhrazení. Dluh: 1 200 Kč. ČEZ.“
Petr nezaplatil. Před měsícem mu dala pět tisíc, aby vyřídil složenky. Tvrdil, že je všechno hotové. Ve skutečnosti peníze zmizely. Propil je? Nebo je zase strčil Kateřině?
Alena se sesunula na špinavý kobereček v předsíni a chvíli jen seděla ve tmě.
Ze svého pokoje vyšel Matěj.
„Mami? Už jsi doma? Nemůžu dodělat úkol, nic nevidím. A mám hlad.“
Podívala se na syna a v hrdle se jí sevřel knedlík.
„Hned, miláčku. Něco vymyslíme. Hned to bude.“
Zvedla se a zamířila do ložnice.
Petr spal na pohovce oblečený, jak přišel. Vedle něj na podlaze se válela prázdná láhev od vodky. Pach alkoholu byl tak silný, až ji zaštípal v očích.
Chrápal sípavě, s rukama rozhozenýma do stran, jako pán světa. Pod dekou mu bylo teplo. Nezajímala ho splátka hypotéky, vypnutá elektřina ani hladový syn za stěnou.
Alena na něj hleděla a najednou v sobě necítila vztek. Jen prázdno.
Něco se v ní přetrhlo. Poslední tenounká nit naděje, že se to nějak samo spraví, že Petr dostane rozum, že zítra bude líp.
Nebude.
Zítra banka připočte penále. Za tři dny můžou přijít se soupisem majetku. Neměla kam odejít. Matku už neměla, otce také ne. Skončí na ulici jen proto, že tenhle člověk si potřeboval hrát na velkorysého bratra.
Na okamžik jí hlavou probleskla představa, jak v kuchyni bere těžkou litinovou pánev a udeří ho do hlavy. Jen aby zmlkl. Aby už nechrápal.
Jenže ani na to neměla sílu.
Posadila se na kraj pohovky a rozplakala se beze zvuku. Zakousla se do vlastní ruky, aby Matěje nevyděsila.
„Jsem chlap, musím pomoct sestře!“ řval ještě včera, když jim dával poslední peníze z domu. A dnes spal opilý, zatímco jim odpojili elektřinu.
Alena se v předsíni zadívala na věšák a na malou skříňku u dveří. A právě tehdy jí došlo, že jedna možnost tu přece jen je.
Ráno vstala ještě za šera.
Oči měla suché, zarudlé a tvrdé vztekem.
Petr pořád spal a na polštář mu stékala slina.
Alena přešla k malé skříňce v předsíni.
Ležely tam klíče.
Klíče od Škody Octavia, Petrova auta.