Od toho jeho opečovávaného miláčka, kterého si před třemi lety pořídil na úvěr. Každou sobotu ho leštil, vysával, kupoval do něj voňavé stromečky, nové potahy a všelijaké drobnosti, i když doma nezůstala ani patka chleba.
Alena sevřela klíče v dlani.
K autu ale nešla. Místo toho vytáhla mobil.
V seznamu kontaktů našla vizitku, kterou jim před týdnem někdo hodil do schránky.
„Výkup vozů. Jakýkoli stav. Hotovost ihned. Bourané, problémové, i bez dokladů. Arnošt.“
Vytočila číslo.
„Prosím? Arnošt?“
„Ano, u telefonu. Copak, krásko, chcete se něčeho zbavit?“
„Ano. Škoda Octavia, rok 2021. Bílá. Stav výborný.“
„To zní dobře. Papíry máte?“
„Malý techničák má manžel. Spí. Velký technický průkaz u sebe nemám. Klíče mám. Potřebuju to rychle. Vezmete ji na díly? Nebo na rozebrání?“
„Bez dokladů to bude za málo, sestřičko. Riziko, chápete.“
„Kolik?“
„No… když hned teď, dám sto tisíc.“
Sto tisíc. Auto mělo cenu skoro milion. Jenže milion znamenal čekání, inzerát, prohlídky, handrkování a čas, který neměla. Sto tisíc znamenalo tři měsíce hypotéky, zaplacený proud a jídlo pro děti.
„Sto patnáct,“ řekla tvrdě. „A přijedete okamžitě. Odtah je váš problém.“
„Platí. Pošlete adresu.“
Za dvacet minut se do dvora přikodrcal rezavý odtahový vůz s nápisem „Servis 24“.
Alena vyšla ven v kabátě přehozeném přes župan.
Arnošt, podsaditý Armén v kožené čepici, obešel Octavii, prohlédl lak a uznale mlaskl.
„Poslyšte, vždyť je skoro nová. Škoda ji rozebírat. Co kdyby se manžel probudil a dal papíry? Za tohle bych vám dal tři sta.“
„Neprobudí se,“ usekla Alena. „Naložte ji, Arnošte. Peníze potřebuju hned. Děti nemají co jíst.“
Arnošt se zadíval na její popelavý obličej a na prsty, které se jí třásly zimou i vyčerpáním.
Beze slova vytáhl svazek bankovek stažený gumičkou.
„Dobře. Sto patnáct. Tady.“
Alena peníze převzala a přepočítala je. Bankovky byly umazané, pomačkané, cítila z nich benzín a mastný kebab. Pro ni ale voněly jako záchrana.
„Děkuju.“
Arnošt mávl na řidiče odtahovky. Naviják se rozběhl.
Právě ten zvuk, dlouhé skřípavé kvílení kovu, vytáhl Petra ze spánku.
Otevřel oči a několik vteřin nechápal, kde je. V hlavě mu bušilo, v ústech měl sucho a žaludek se mu převracel. Pak se dopotácel k oknu.
A ztuhl.
Jeho bílá kráska, jeho chlouba, jeho milovaná Octavia se pomalu sunula na plošinu odtahového vozu. Vedle stála Alena a něco si strkala pod kabát.
Petr zamrkal. Byl přesvědčený, že se mu to zdá. Štípl se do ruky.
Zabolelo to.
„Neee!“ zařval tak, až se zatřásla okenní tabule.
Vyřítil se z bytu tak, jak byl. V trenýrkách, v tílku, bosý. Po schodech se skoro skutálel.
Na dvůr doběhl celý udýchaný.
„Stůjte!“ ječel a chytil se boku odtahovky. „Co to děláte?! To je krádež! Zavolám policii!“
Arnošt se na něj klidně podíval shora.
„Hele, chlape, ustupte. Paní auto prodala. Všechno je domluvené.“
Petr se otočil k Aleně.
„Ty… ty jsi prodala moje auto?! Zbláznila ses?! To je moje auto! Šetřil jsem na něj!“
Alena stála nehybně, ruce zastrčené v kapsách. Zima jí nebyla. Vztek ji hřál líp než kožešinový kabát.
„Bylo tvoje, Petře. Teď patří hypotéce. Vždyť jsi přece investoval do budoucnosti rodiny, ne? Do Kateřinina podvodu. Tak já jsem investovala do naší přítomnosti.“
„Ty mrcho!“ Petr po ní vyrazil se zaťatou pěstí. „Vrať ty peníze! Okamžitě to auto stáhni dolů!“
Alena prudce vytáhla ruku z kapsy.
Držela pepřový sprej.
Pšššt.
Žlutý proud zasáhl Petra přímo do obličeje.
Zavył, chytil se za oči a zhroutil se na kolena.