Přímo do rozměklé listopadové břečky.
„Ááá! Oči! Ty jsi mě oslepila!“
„Uklidni se, Petře,“ pronesla Alena chladně. „Arnošte, jeď.“
Odtahovka se dala do pohybu a vůz zmizel za rohem spolu s ní. Petr zůstal klečet v kaluži, rukama si rozmazával po tváři slzy, hleny i bláto.
„Cos to udělala…“ kvílel. „Co ze mě teď bude… Chlap bez kol…“
„Dluh je zaplacený, Petře. Zajdi si za Kateřinou, určitě tě bude vozit ona. Anebo popros maminku. Je přece taková zámožná důchodkyně, třeba ti koupí koloběžku.“
„Čarodějnice!“ procedil ze země, ještě pořád lapal po dechu po spreji.
Alena se jen nepatrně pousmála. Čarodějnice, nečarodějnice — dnes se její syn nají dosyta a její muž dostane lekci, kterou si bude pamatovat do konce života.
Domů se vrátila sama. Matěj na ni čekal v předsíni s vytřeštěnýma očima.
„Mami, táta venku hrozně křičel…“
„Tatínek je jen smutný, zlatíčko. Vzali mu hračku. Oblékej se, půjdeme nakoupit. Koupíme kuře a dort.“
„Dort?“ Matějovi se rozzářila tvář. „Má někdo narozeniny?“
„My, Matěji. Dnes slavíme den osvobození od hlouposti.“
Nejdřív zamířili do banky. Alena doplatila splátku hypotéky a uhradila elektřinu i s penále.
Pak zašli do supermarketu. Do košíku položila celé kuře, kilo brambor a dort s nadýchanou smetanovou náplní.
Když se vrátili, Petr seděl u kuchyňského stolu. Byl promáčený, špinavý, oči měl rudé od pepře i od pláče.
Jakmile Alenu spatřil, trhl sebou. Neřekl ale ani slovo. Bál se. V jeho pohledu zahlédla přesně to, čeho se bojí každý domácí „král gauče“: naprostou lhostejnost k vlastnímu osudu.
Vtom jí zazvonil telefon.
Kateřina.
„Ty ses zbláznila?!“ ječela švagrová do sluchátka. „Petr mi volal a brečel! Ty jsi mu ukradla auto! Já tě nahlásím, slyšíš? Okamžitě ho vrať, zlodějko!“
„Až vrátíš těch dvanáct a půl tisíce korun, řeknu ti, na kterém vrakovišti ho máš hledat,“ odpověděla Alena klidně.
„Nemám je! Vložila jsem je do podnikání! To přece musíš pochopit!“
„Pak Petr jistě pochopí, že chůze je zdravá.“
Alena hovor ukončila a číslo zablokovala.
Večer elektřinu znovu zapojili.
Kuře se peklo dozlatova, brambory prskaly v pekáči a celým bytem se rozlila vůně česneku, tepla a domova.
Matěj seděl u stolu, jedl dort, krém měl až na nose a byl šťastný.
Aleně se po žaludku rozlévalo příjemné teplo z jídla, jenže uvnitř, hluboko v ní, zůstával led.
Petr seděl v koutě na stoličce. Nikdo mu kuře nenabídl. Ani dort. Před ním stál talíř polévky z kuřecích krků. Té včerejší.
Mlčel.
Nenáviděl ji celou svou malichernou, zbabělou duší. Nenáviděl ji za to, že byla silnější. Za to, že ho ponížila. A hlavně za to, že mu vzala jeho nejoblíbenější hračku.
Alena to věděla.
Dívala se na potvrzení o zaplacené splátce hypotéky.
Byt byl v bezpečí. Syn byl najedený. A muž…
Muž, který dokázal vzít vlastnímu dítěti chleba od úst kvůli rozmarům své sestry, ať teď chodí pěšky. Blátem. V děravých ponožkách.
„Odpustí mi?“ proběhlo jí hlavou. „Ne. Pomstí se? Možná.“
„Jsi čarodějnice, Aleno.“
„Byla jsem tvoje žena, Petře. Přesněji řečeno — byla.“
Odešla do pokoje a pevně za sebou zavřela dveře.
Byla šťastná? Ne.
Ale měla střechu nad hlavou.
A Petr měl polévku z kuřecích krků a cennou životní zkušenost.
Ať si ji pořádně přežvýká.