— Anetko, ty přece víš, jak tě mám ráda, — pronesla Marie Tkadlecová tím měkkým, skoro mateřským tónem, jaký mívají lidé, kteří už dopředu počítají s tím, že jim bude vyhověno. — Je mi trapné tě o to žádat, ale… Filip je v srpnu úplně vyřízený. Co kdybys zajela za nějakou kamarádkou? Třeba jen na víkend. Potřebuje si odpočinout, být chvíli v klidu.
Aneta zůstala stát v předsíni a mlčky si tchyni prohlížela. Úzké obočí vytrhané do tenkých čárek, perlové náušnice, ruce sepnuté do drobné lodičky — jasné znamení, že rozhodnutí už dávno padlo, jen ještě nebylo slavnostně oznámeno.
— V klidu, — zopakovala Aneta tiše.
— No samozřejmě. Víš přece, jak bývá unavený. Můj chlapeček.
Chlapeček. Čtyřiatřicet let, a pořád chlapeček.
Aneta jen přikývla. Usmála se — ne upřímně, ne široce, jen natolik, aby se tomu dalo říkat slušnost. Potom odešla sbalit tašku.
Ten srpen byl únavný. Ne kvůli počasí, to bylo naopak příjemné, suché a jasné. Tíživé bylo něco jiného: vzduch v bytě. Jako by zhoustl a nešel vyvětrat, ať člověk otevřel okna sebevíc. Možná to začalo už v červnu, kdy se Marie Tkadlecová objevila s tím, že „trochu pomůže“, a od té doby se k odchodu jaksi neměla. Oficiálně pomáhala. Ve skutečnosti zabírala prostor.
Od prvních dnů bylo Anetě jasné, že ji tchyně nikdy doopravdy nepřijme. Ne proto, že by byla špatná snacha. Byla obyčejná žena se svými zvyky, slabostmi i tvrdohlavostí. Jenže Marie Tkadlecová chtěla mít syna výhradně pro sebe. A manželka se do takového uspořádání nehodila v žádné možné variantě.
Filip… Filip byl kapitola sama pro sebe.
Dokázal mistrně předstírat, že nic nevidí. Když jeho matka posunula Anetin talíř dál od okna, nevšiml si. Když přerovnala Anetiny věci z jedné police na druhou, také si ničeho nevšiml. A když říkala „můj Filípek“ takovým způsobem, jako by Aneta ani nestála vedle nich, Filip se jen usmíval a žádal si další porci.
— Mami, udělala jsi karbanátky? — zavolal z pokoje, aniž by se zvedl z gauče. — Ty s houbami?
— Pro tebe cokoli, synáčku.
V takových chvílích Aneta odcházela na balkon. Stála vysoko nad ulicí, dívala se na střechy protějších domů, na holuby posedávající na římse, na autobus zastavující dole u chodníku. A přemýšlela nad svými věcmi — hlavně nad tím, jak se jednou odejít bez prásknutí dveřmi.
Tašku měla připravenou za dvacet minut.
Marie Tkadlecová postávala v kuchyni. Dělala, že se nedívá, ale Aneta její pohled cítila i zády. Byl ostrý, přilepený, zkoumavý. Tak se dívají lidé, kteří jsou zvyklí mít pod dohledem všechno, co se pohne v jejich dosahu.
— Bereš si toho nějak moc, — podotkla tchyně.
— Takhle mi to vyhovuje.
— A ta tvoje kamarádka bydlí daleko?
— Ani ne.
Aneta zatáhla zip, zvedla tašku a upravila si popruh na rameni.
Filip seděl v křesle s telefonem v ruce a vypadal, že mu vůbec nedošlo, že jeho žena odchází na celý víkend. Anebo mu to došlo, jen nepovažoval za nutné odtrhnout oči od displeje.
— Tak ahoj, — řekla Aneta.
— Jo, jasně, ahoj, — odpověděl, aniž zvedl hlavu.
Marie Tkadlecová ji doprovodila ke dveřím s výrazem člověka, který právě elegantně vyřešil důležitou záležitost.
Venku bylo horko. Aneta kráčela po chodníku kolem kavárny s plastovými židlemi, minula lékárnu i starý novinový stánek, který z nepochopitelného důvodu ještě pořád fungoval. Přitom jí docházelo, že na tuhle žádost vlastně čekala. Ne, nečekala — věděla, že přijde. Příliš mnoho drobností do sebe zapadalo: tchyně nervózně přesouvala věci ve skříních, Filip byl neklidný a zároveň až příliš okatě klidný, v obýváku několikrát zazněly nedokončené věty o „překvapení“ a o tom, že se „to nesmí říct dopředu“.
Jubileum. Tchyni mělo být šedesát.
Aneta na to přišla náhodou. Na obrazovce Filipova notebooku zahlédla rozepsaný seznam hostů. Většinu jmen neznala, až na dvě: Filipovu sestru z Chomutova a jistou Danielu Vaněkovou, o níž věděla jen z vyprávění. Byla to tchynina přítelkyně, bohatá vdova, která „všechno dokázala sama“ a kterou Marie Tkadlecová dávala za příklad pokaždé, když se jí to hodilo.
„Daniela nikdy neztrácela čas.“ „Daniela se umí prosadit.“ „Daniela by si tohle v životě nenechala líbit.“
Aneta si tu Danielu představovala jako živou výčitku ověšenou perlami.
Dobře. Ať si slaví. Ať.
Došla na zastávku, nastoupila do tramvaje a odjela na druhý konec města, tam, kde bydlela její matka. Ve starém paneláku s devíti patry, s fíkusem ve vchodu a s domovním kódem, který nefungoval už od loňska.
Matka otevřela dveře, pohlédla na tašku a potom Anetě do tváře.
— Na jak dlouho? — zeptala se.
— Na víkend. Požádali mě o to.
Matka sevřela rty. Nikdy zbytečně nemluvila ani o zeťovi, ani o tchyni své dcery. Byl to její pevný princip. Její výraz ale říkal víc než dost.
— Dobře, — pronesla nakonec. — Zrovna jsem koupila třešně.
Aneta vešla dovnitř, odložila tašku do rohu matčiny předsíně a najednou pocítila cosi zvláštního. Úleva to nebyla. Ne tak docela. Bylo to ostřejší, rozhodnější. Podobné pocitu, kdy člověk dlouho snáší bolest zubu a konečně se objedná k lékaři. Zub pořád bolí, ale rozhodnutí už padlo.
Vytáhla mobil, našla uložený kontakt a stiskla tlačítko volání.
— Pane Kratochvíle? Dobrý den, tady Aneta. Měli jsme domluvený pondělní termín a chtěla bych se zeptat, jestli by šel změnit.