přesunout už na zítřek? Ano, jsem ve městě. Ano, ten čas mi vyhovuje.
Matka ji pozorovala ode dveří kuchyně.
„Co to bylo?“ zeptala se tiše.
„Advokát,“ odpověděla Aneta bez zbytečného vysvětlování. „Objednala jsem se k němu už v červenci.“
A právě tehdy Marie, která nikdy neplýtvala slovy, položila před dceru misku s třešněmi, nic neřekla a odešla z kuchyně. I takhle uměla dát najevo souhlas. Bylo to její prosté: udělala jsi dobře.
Mezitím v bytě na opačném konci města už Marie Tkadlecová naplno převzala velení. Rozmisťovala skleničky, posouvala vázu s květinami z místa na místo, udílela synovi pokyny, kam má připevnit girlandu, a Filip ji poslouchal přesně tak, jak ji poslouchal pokaždé, když byla nablízku. Ochotný, spokojený a zároveň trochu bezradný, kdykoli nedostal jasný příkaz.
„Mami, Aneta se vrátí v neděli, nebo až v pondělí?“ napadlo ho najednou.
„Asi v neděli večer.“ Marie Tkadlecová mávla rukou, jako by šlo o nepodstatnou drobnost. „Tím se teď nezabývej a radši mi pomoz s ubrusem.“
A Filip se tím skutečně nezabýval. Právě v tom spočívala jedna z jeho nejvýraznějších vlastností.
Aneta zatím seděla u matčina stolu, jedla třešně a dívala se z okna na zapadající slunce nad městem. V tašce měla složku s papíry. Přesně s těmi, které si vzala s sebou. Ne omylem. Ne na poslední chvíli. Připravila si je dopředu.
Oddací list. Výpis z účtu. A ještě jeden dokument, který dostala před třemi týdny a o kterém se dosud nikomu nezmínila.
Zatím.
Tomáš Kratochvíl vypadal mladší, než si ho Aneta podle hlasu v telefonu představovala. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, nosil brýle s tenkými obroučkami a měl zvyk poklepávat propiskou o desku stolu. Nepůsobilo to nervózně. Spíš rytmicky, jako by si v duchu odměřoval takt nějaké melodie, kterou slyšel jen on sám.
Jeho kancelář byla v menší administrativní budově kousek od městského parku. Aneta přijela autobusem, vystoupila o zastávku dřív a zbytek cesty došla pěšky. Srpen se opíral do chodníků horkem, vzduch voněl rozpáleným asfaltem a odněkud z dálky se nesla vůně čerstvě posekané trávy. Úplně obyčejné sobotní dopoledne. Běžné město, běžní lidé, běžný provoz. Jen v její kabelce ležel papír, kvůli kterému už nic nebylo tak docela obyčejné.
„Posaďte se,“ vyzval ji advokát a odsunul z kraje stolu nějakou složku. „Říkala jste, že to není akutní, ale nakonec jste chtěla přijít už dnes.“
„Uvolnil se mi čas,“ pronesla Aneta.
Kratochvíl se na ni zadíval pozorně. Nebylo v tom litování ani zvědavost. Spíš profesionální soustředění člověka, který je zvyklý během prvních minut rozhovoru odhadnout, s čím za ním klient přišel.
„Dobře. Vezměme to tedy postupně.“
Aneta vytáhla dokumenty a pečlivě je rozložila před něj. Jeden po druhém. Oddací list. Výpis z účtu. A nakonec poslední listinu, uloženou stranou v pevné obálce.
Bylo to oznámení z finančního úřadu. Vyplývalo z něj, že na jméno jejího manžela Filipa byla před třemi měsíci převedena darovací smlouvou jednopokojová bytová jednotka. Darovala mu ji matka. Tatáž Marie Tkadlecová, která tolik dbala na klid a pohodlí svého chlapečka.
Aneta se o tom dozvěděla náhodou. Našla obálku ve schránce mezi reklamními letáky. Filip si jí nejspíš ani nevšiml. Anebo si všiml, jen nepovažoval za nutné se o ní zmínit.
Tomáš Kratochvíl si listinu vzal, přečetl ji, pak se k ní ještě jednou vrátil.
„Věděla jste o tom bytě dřív?“
„Ne.“
„Manžel vám nic neřekl?“
„Ne.“
Nastalo krátké ticho. Advokát si sundal brýle a začal čistit skla kapesníkem. Zřejmě to byl další z jeho návyků, způsob, jak si dopřát pár vteřin na utřídění myšlenek.
„Samotný převod je v pořádku,“ řekl nakonec. „Matka má právo darovat majetek synovi. Podstatné ale je, co přesně potřebujete řešit. Uvažujete o rozvodu?“
Aneta chvíli mlčela.
„Uvažuju o tom, že musím vědět, na čem jsem,“ odpověděla. „Dřív než udělám cokoli dalšího.“
Přikývl. Tahle odpověď se mu zjevně zamlouvala. Poznala to podle toho, že začal mluvit stručněji, přesněji a bez zbytečných úvodů.
Hovořili spolu téměř hodinu.
Když Aneta vyšla ven, blížilo se poledne. Zastavila se před vchodem, přimhouřila oči proti ostrému slunci a potom se vydala směrem k parku. Ne proto, že by tam měla něco na práci. Jen prostě existovalo místo, kam se dalo jít, a jí se nechtělo hned nastoupit do autobusu.
V hlavě si pomalu skládala všechno, co jí Tomáš Kratochvíl řekl. Byt darovaný Filipovi zůstával jeho výlučným vlastnictvím, do společného jmění nespadal, protože ho získal darem. Jenže tu byly i jiné věci. Především jejich společný byt, ve kterém žili. A z rozhovoru vyplynulo, že Aneta v něm měla mnohem víc práv, než jí kdokoli nechával tušit.
Nechával tušit. To bylo ještě hodně mírně řečeno.
Marie Tkadlecová se od prvního dne chovala, jako by ten byt patřil jí. Přesouvala nábytek, věšela vlastní záclony, odnášela Anetiny knihy z police, protože „se na ně jen chytá prach“. Přicházela bez ohlášení a odcházela, kdy se jí zachtělo. A Filip jí otevíral dveře s výrazem člověka, kterému by ani nepřišlo na mysl, že by to mohlo být jinak.
V parku si Aneta koupila zmrzlinu, obyčejný vanilkový nanuk v oplatkovém kornoutu, a posadila se na lavičku ve stínu. Nedaleko si hrály děti. O kus dál kráčeli dva staří lidé, pomalu a stejným tempem, jak chodívají ti, kteří spolu prožili většinu života.
Vzpomněla si na Filipa na samém začátku. Nebyl zlý. To rozhodně ne. Jen byl člověkem mimořádně pohodlným pro vlastní matku. Něžný, měkký, nekonfliktní, nikdy se nepouštěl do sporu. Aneta si kdysi myslela, že jde o klidnou povahu. Později pochopila, že je to něco jiného: chybějící zvyk mít vlastní názor tam, kde už ho jeho matka dávno měla.