Manžel odešel za mladší ženou a své ženě nechal na krku dluhy, pod nimiž by se zlomil i silnější člověk. O rok později ho však zahlédla za volantem auta, jehož cena se rovnala hodnotě celé jeho firmy.
„Nechal bych ti klíče, ale bylo by to zbytečné.“
Renata pomalu zvedla oči. Karel stál mezi dveřmi a v ruce držel sportovní tašku. Ne kufr.
Vypadal, jako by se chystal jen na trénink. Ne jako muž, který právě odchází z desetiletého manželství, jež ona až do té chvíle považovala za pevné.
„Co přesně znamená zbytečné?“ zeptala se klidně. Hlas se jí ani nezachvěl. Uvnitř se jí všechno stáhlo do ledového uzlu, ale nedopřála mu pohled na svou bolest. Jemu ne.
„Znamená to přesně to, co říkám. Byt půjde kvůli dluhům pryč, Renato. Kvůli našim společným dluhům.“
Pronesl to tónem, jako by jí oznamoval, že došel chleba. Jako by nemluvil o jejich domově, kde společně vybírali každý hrnek, každou knihu i záclony do kuchyně.
„Jakým našim dluhům, Karle? Ten tvůj geniální nápad s kryptofarmou nebyl nikdy náš. Prosila jsem tě, ať se do toho nepouštíš. Ukazovala jsem ti výpočty. Říkala jsem ti, že je to bublina.“
„A kdo mě podporoval?“ ušklíbl se. Ten úsměv bodal víc než rána do tváře. „Kdo mi říkal, že jsem génius, když začaly chodit první peníze?“
„Z těch peněz jsme spolu letěli do Punatu. Takže i dluhy jsou společné. Všechno je fér.“
Na kuchyňský stůl hodil naditou složku. Listy se rozjely po ubruse jako vějíř a zakryly i stojánek na ubrousky, který si kdysi přivezli ze svatební cesty.
„Tady máš všechny papíry. Úvěry, zástavy, všechno. Právníci říkali, že máš týden na to, aby sis odvezla věci. Pak přijdou exekutoři.“
Renata se na něj dívala. V očích neměla slzy ani prosbu. Jen těžké, zhuštěné pohrdání.
„Týden? Tolik mi dáváš?“
„Dávám ti svobodu,“ odpověděl a narovnal si límec drahé košile, kterou od ní dostal k posledním narozeninám.
„Potkal jsem někoho jiného. S ní můžu dýchat, chápeš? S tebou jsem se dusil. Pořád jen tvoje projekty, plány, tabulky, propočty. Nuda, Renato.“
Neřekl jí, že jeho nová „svoboda“ má dvaadvacet let a je dcerou investora, na kterého zoufale potřeboval udělat dojem. Zamlčel i to, že jeho firma praská ve švech a že tohle manželství bylo poslední záchranné lano, kterého se mohl chytit.
„Rozumím,“ řekla Renata tiše a odsunula rozházené dokumenty ke kraji stolu. „A teď odejdi.“
„To je všechno? Tak snadno? Žádná scéna?“ Karel působil téměř zklamaně. Čekal pláč, výčitky, hysterii. Potřeboval vidět její slabost, aby si mohl ospravedlnit vlastní podlost.
„Hysterie je přepych. A na ten teď nemám peníze.“ Renata se mu podívala přímo do očí. „Jdi. A neopovažuj se už nikdy objevit v mém životě.“