Uplynulo osm měsíců.
Malá kancelář, která kdysi působila skoro směšně skromně, se proměnila v rušný úl. Renatina vlastní technologie, díky níž bylo možné pěstovat vzácné druhy zeleniny přímo uprostřed města a přitom držet trvale špičkovou kvalitu, se ukázala jako skutečný poklad.
Majitelé restaurací, unavení z opožděných dodávek, drahé dopravy a nejistého původu surovin, se začali ozývat jeden po druhém. „Zelený horizont“ během krátké doby podepsal smlouvy se třemi prémiovými restauračními řetězci.
Karel mezitím pochopil, že jeho plán nevyšel.
Otec jeho nové vyvolené nebyl naivní muž, ale ostřílený podnikatel. Velmi rychle prohlédl prázdné řeči budoucího zetě a odmítl do něj vložit jedinou korunu. Karlova firma, která se dřív opírala o Renatu ve všem od účetnictví až po kontrolu plateb, se začala rozpadat na kusy.
O Renatině úspěchu se dozvěděl náhodou. Závist ho zasáhla tak prudce, že mu úplně pokřivila úsudek. Podle jeho představ měla sedět někde v pronajatém pokoji, plakat a litovat, že o něj přišla. Jenže ona si dovolila uspět. Bez něj. A právě tehdy se rozhodl udeřit tam, kde to bude bolet nejvíc.
Jaromír jí zavolal večer. Renata ho našla v pracovně. Seděl za stolem, tvářil se zachmuřeněji než kdy předtím.
„Dneska mi volal tvůj bývalý muž,“ řekl tiše. „Dlouho mi vykládal, jaká jsi podvodnice. Tvrdil, že ‚Zelený horizont‘ je jen zástěrka pro praní peněz. A potom poslal tohle.“
Posunul k ní několik listů. Byly to padělané bankovní výpisy. Renata se na ně dívala a měla pocit, jako by vzduch kolem ní zhoustl a začal se lepit na kůži.
Karel se pokoušel zničit poslední věc, která jí zůstala nedotčená: důvěru vlastní rodiny.
„Uvěřil jsi mu?“ zeptala se sotva slyšitelně.
„Nejsem blázen, Reni,“ odpověděl Jaromír. „Ale on s tím nepřestane. Bude se snažit pošpinit naše jméno všude, kam dosáhne.“
Renata chvíli mlčela. Pak se v ní něco tiše přepnulo. Dost bylo ustupování. Dost bylo obrany.
„Ano,“ pronesla pevně. „Nepřestane. Takže ho budu muset zastavit já.“
Zvedla k bratrovi oči.
„Jardo, ve tvém holdingu máte bezpečnostní oddělení. Potřebuju nejlepšího člověka přes počítače, jakého máš. Chci si ověřit jedno staré podezření.“
Jaromír se na ni zadíval. Poprvé po mnoha letech v ní uviděl něco, co u své sestry dosud neznal: naprosto klidné, ledové odhodlání.
„Co máš v plánu?“
„Já?“ Renata se pousmála. „Jen jsem si vzpomněla, že moje ‚zahrádka na parapetu‘ je ve skutečnosti technologický byznys. A nastal čas použít moje znalosti i jinde než v agronomii.“
Její domněnka byla prostá. Karel nemohl nasekat takové dluhy pouze kvůli kryptofarmě.
Začaly se jí vybavovat podivné telefonáty, útržky vět o „zaručeném výnosu“ a sliby, které nikdy nedávaly smysl. Jaromírův specialista, tichý génius sotva po pětadvacítce, před ni o dva dny později položil flash disk.
„Zakládal falešné jednorázové weby na údajně mimořádně výnosné investice,“ oznámil stručně. „Je to čistá pyramida.“