— Zavři pusu a neopovažuj se mi v mém bytě poroučet! Nebudu se tě ptát, jakou rekonstrukci mám dělat a jakým způsobem!
— A na kolik tě tahle tvoje posedlost přijde?
Ladislavův hlas dopadl do pokoje jako špinavý kámen do čisté studny. Radka hlavu nezvedla hned. Dřepěla uprostřed obýváku na starých parketách, odřených a místy rozštípaných, a na několik vteřin se jí celý svět smrskl jen na pár obdélníkových vzorků podlahy. Laminát. „Arktický dub“, „Milánský ořech“, „Marocké wenge“.
Prsty ztvrdlými od práce obracela jednotlivé destičky, přejížděla po jejich chladném, lehce drsném povrchu a vdechovala slabou chemickou vůni nového dřeva. Nebyly to pro ni jen slisované třísky. V těch kouscích se skrývaly poslední tři roky jejího života.
Tři roky, kdy k obědu jedla suchou pohanku, protože jídlo v restauraci bylo nepřípustným přepychem. Tři roky, kdy donekonečna opravovala jediné zimní boty, protože nový pár by z její pečlivě střežené rezervy ukrojil dalších zhruba dva a půl tisíce korun. Tři roky, kdy odmítala pozvání kamarádek na kávu a vymlouvala se na migrénu, únavu nebo náročný den v práci.
Každá odložená koruna, každé přání, které v sobě udusila, každá hořká chvíle, kdy si připadala směšně lakomá — to všechno teď leželo před ní na podlaze v lesklých, úhledně srovnaných vzorcích. Byl to její sen o čistotě, světle a novém začátku v tomhle šedivém dvoupokojovém bytě, který zdědila po babičce.
Ladislav vešel do pokoje, aniž si zul boty. Špičkou znechuceně postrčil nejsvětlejší a nejdražší vzorek — „Arktický dub“. Na bezvadné bělavé ploše zůstala rozmazaná špinavá stopa. Buď si jí nevšiml, nebo předstíral, že ji nevidí. Pro něj to byly jen kusy prken. Krámy.
— Takže vyhodíš z okna pětasedmdesát tisíc, jo? — nezeptal se, spíš to procedil mezi zuby jako hotový rozsudek. Obešel ji, jako by mu překážela v cestě nějaká židle, a těžce se svalil do starého křesla, které pod jeho vahou bolestně zavrzalo.
Radka mlčela. Pomalu přejela prstem po špinavém otisku na laminátu. Skvrna nezmizela. Jako by se vpila přímo do jejího snu.
— Já si totiž myslím, — pokračoval Ladislav, aniž čekal na její odpověď, a pohodlně si přehodil nohu přes nohu, — že teď bychom mnohem víc potřebovali auto. Proč tu dýchat stavební prach? Stejně se to za rok všechno odře. Nech tu rekonstrukci být, něco k tomu ještě přidáme a koupíme slušnou Dacii Logan. Budeme jezdit jako normální lidi, a ne se třást v autobuse.
Říkal to tak samozřejmě, tak všedně, jako by peníze, které našetřila, patřily oběma. Jako by šlo o společnou zásobu, s níž on jako muž může bez váhání nakládat. Jako by celé její tříleté ponižující uskromňování bylo jen předehrou k pořízení jeho osobního dopravního prostředku.
Dokonce neřekl: „koupíme auto pro mě“. Řekl: „koupíme si“. Bez sebemenšího zaváhání zařadil její oběť mezi rodinné statky, které se nakonec vždycky nějakým zázrakem proměnily v naplnění jeho vlastních přání.
Radka se pomalu narovnala. V kolenou jí zapraskalo. Cítila, jak jí z obličeje mizí krev a v uších začíná pulzovat tlak. Dívala se na něj — seděl rozvalený v křesle, spokojený sám se sebou, a do domácnosti přispíval jen natolik, aby se zaplatily těstoviny a účty.
Na muže, který se za celé ty roky ani jednou nezeptal, odkud se vzaly peníze na novou pánev nebo na opravu kapajícího kohoutku.
— Auto? — zopakovala tiše. Její hlas byl nízký, ale tvrdý jako kámen. — Ty chceš auto? Tak si na něj běž vydělat.
Ladislav zrudl. Ne najednou, ale pomalu, ve vlnách. Krev mu vystoupala do tváří i do krku a změnila jeho obličej v flekatou, zkřivenou masku. Byl zvyklý, že mlčí. Že snáší. Že nakonec ustoupí. A teď proti němu stála odpověď rovná jako výstřel.
— Jak se opovažuješ? — předklonil se a celé tělo se mu napjalo. — Jsem tvůj manžel! Já rozhoduju, co je pro rodinu důležitější!
V tu chvíli v ní praskla poslední hráz. Všechna hořkost, všechna ponížení i vztek, který se v ní tři roky tiše hromadil, vyrazily ven. Prudkým pohybem mu vytáhla zpod nohy pošpiněný vzorek „Arktického dubu“, přistoupila ke stolu a s hlasitým prásknutím jím udeřila o zaprášenou desku.