Lamela při nárazu o dřevo suše zapraskala, ostrý zvuk se rozletěl prázdným pokojem.
— Zavři pusu a neopovažuj se mi tady rozkazovat v mém bytě! — vyštěkla na něj. — Nebudu se tě ptát, jakou rekonstrukci mám dělat a jakým způsobem!
— Počkej! Takže já už jsem tady úplná nula?
— Tři roky jsi nehnul ani prstem, abys mi s čímkoli pomohl! Přišel jsi k hotovému a usadil ses v tom jako parazit! Takže svůj názor na moje peníze a moji rekonstrukci si klidně strč tam, kde máš svoje výdělky na auto!
Na zlomek vteřiny to vypadalo, že ji praští. Naklonil se dopředu, ruce se mu sevřely v pěsti tak prudce, až mu zbělely klouby. Jenže se zarazil. Rána by byla příliš snadná. Příliš rychlá.
Nedala by jeho uražené ješitnosti takové zadostiučinění, jaké si žádala. Místo toho se pomalu, výsměšně uvolnil a po rudém obličeji se mu roztáhl pokřivený, zlomyslný úšklebek.
— Ale podívejme, královna promluvila, — protáhl posměšně a opřel se ramenem o futra. Stál tam jako pán situace, který shovívavě pozoruje vzpouru služky. — Můj byt, moje peníze… Radko, slyšíš se vůbec? Mluvíš jako baba od stánku. Kde máš ženskost, co? Zůstala někde mezi těmi prkny?
Pomalu se prošel po místnosti, okázale nahlédl za starou pohovku, jako by tam něco hledal.
— A co tady vlastně plánuješ vytvořit? Ten tvůj „Arktický dub“ — ukázal bradou na vzorek ležící na konferenčním stolku — je asi nejlacinější vkus, jaký sis mohla vybrat. Čistý maloměšťácký kýč. Vesnický luxus na efekt. Aby k nám přišli sousedi a omdlévali: „Jé, Radko, ty to tu máš ale nóbl!“ O to ti jde? Chceš obdiv od těch šedých myší, které jsou úplně stejné jako ty?
To nebyly jen náhodné urážky. Mířil přesně do nejcitlivějšího místa jejího snu. Nechtěl jí vzít pouze peníze. Snažil se pošlapat samotnou představu, kvůli níž se tři roky uskromňovala, vysmát se její touze po kráse a domově, zneuctít ji jako ubohý, nevkusný rozmar.
Radka mlčela. Dívala se, jak přechází po její budoucí podlaze, po prostoru, který si vybojovala vlastní dřinou, a jak do něj krok za krokem plive jed. Nekřičela na něj zpátky. Výbuch vzteku, který jí před chvílí vyrazil z hrudi, se rozplynul. Zůstalo po něm jen chladné, zvonivé prázdno a myšlenka čistá jako sklo.
— Můj vkus, Ladislave, je moje věc, — pronesla rovně, bez jediného zachvění v hlase. Přistoupila ke stolu, vzala do ruky tentýž vzorek a opatrně, dvěma prsty, z něj setřela špinavou stopu po jeho botě. — Tvůj vkus už jsme poznali. Pamatuješ, jak jsi chtěl vymalovat stěny „lilkovou“? Protože Patrik to tak má v garáži a prý je to „chlapské“.
Koutek úst mu nepatrně cukl. Takovou klidnou, jedovatě přesnou odpověď nečekal.
— Nepřekrucuj to! — zavrčel. — Já mluvím o rozumné investici! Auto má hodnotu! Dává svobodu pohybu! Ty tvoje desky jsou jen mrtvá váha! Peníze zahrabané do podlahy! Já se na věci dívám strategicky, jako chlap, zatímco ty všechno řešíš pocitově! Naškrábala sis svoje drobné a teď je hlídáš jako drak poklad.
— Drobné? — Radka lehce naklonila hlavu a v očích jí nebezpečně zablesklo. — Ano, drobné. Tři roky jsem je skládala z mizerného platu, zatímco jsem v kanceláři přehazovala papíry, jak tomu rád říkáš. A kolik jsi do rodinného rozpočtu přinesl ty ze svých „strategických“ projektů? Pojďme si to spočítat.
Ten loňský geniální nápad s těžbou kryptoměn na balkoně. Jaký byl zisk? Aha, vlastně mínus asi tisíc dvě stě padesát korun za elektrikáře, protože tvůj úžasný miner odpálil celé vedení. A co bylo předtím? Sportovní sázky? Kolik to hodilo, stratégu? Já si pamatuju jen to, že sis ode mě půjčoval, abys mohl zaplatit dluh.
Každé její slovo bylo jako drobný ostrý hřebík, který s ledovým klidem zatloukala do jeho nafouknutého ega. Nezvyšovala hlas. Jen vyjmenovávala fakta. Suchá, nevyvratitelná, ponižující fakta.
Ladislav ztuhl uprostřed pokoje. Obličej mu znovu zrudl do syté barvy. Otevřel ústa, aby něco řekl, jenže žádná slova nepřišla. Vzala mu všechny zbraně. Jeho nabubřelá mužnost i póza „hlavy rodiny“ se pod tíhou její klidné, nemilosrdné pravdy rozsypaly na prach.