Tuhle rundu prohrál. A prohrál ji ošklivě. V té chvíli pochopil, že s Radkou nemá smysl přít se přímo. Na otevřené argumenty mu nezbylo nic, čím by se mohl bránit. Musel tedy sáhnout po něčem jiném. Po něčem zákeřnějším.
Porážka byla úplná a ponižující. Ladislav stál uprostřed místnosti a Radčino klidné, věcné pohrdání se kolem něj rozlévalo jako studená voda. Tvář, která ještě před chvílí planula vztekem, mu teď zbledla a pokryla se nerovnými skvrnami. Selhal před ní naprosto otevřeně. Autorita samozvané „hlavy rodiny“ se po několika přesně mířených větách rozpadla na trosky.
Jiný muž by možná sklopil oči, mlčel a odešel, aby si zachránil aspoň zbytek důstojnosti. Jenže Ladislav takový nebyl. V jeho hlavě porážka neznamenala konec boje. Znamenala jen jediné: že je třeba vyměnit zbraň za špinavější.
Několik vteřin neřekl ani slovo. Zíral kamsi před sebe, jako by sledoval bod, který viděl jen on. Pak beze spěchu sáhl do kapsy džínů a vytáhl mobil. Radka ho pozorovala s rostoucí ostražitostí. Ten pohyb byl až příliš klidný. Příliš promyšlený. Nevzdával se. Jen se chystal udeřit z jiné strany.
Ladislav odemkl displej, našel v kontaktech správné jméno a zapnul hlasitý odposlech. Místností se rozlehlo nepříjemné, ostré vyzvánění. Radka mlčela a čekala, protože zatím nechápala, co má v úmyslu.
„Čau, Filipe, nazdar!“ spustil Ladislav přehnaně bodrým, veselým hlasem, sotva se hovor spojil. Díval se přitom přímo na Radku a ani na okamžik z ní nespustil oči. V pohledu se mu zablesklo škodolibé očekávání, jako by si už předem vychutnával její ponížení. „Hele, volám kvůli tomu Loganu, co jsme na něj koukali. Ten šedý. Tak nám ho rezervuj. Jo, určitě. Peníze jsou vyřešené.“
Z reproduktoru se ozval překvapený hlas jeho kamaráda: „Fakt jo? Radka nakonec povolila?“
Ladislav se rozesmál. Hlasitě, samolibě, až ten smích zaplnil celý byt.
„A kam by taky šla?“ mrkl na Radku. „Vždyť víš, jaké jsou ženské. Nejdřív trochu vyvádějí, dělají scény, a nakonec stejně udělají to, co chlap řekne. Tady jsem jí v klidu vysvětlil, jak se věci mají. Takže jo, tu svoji jsem přesvědčil. Zítra po obědě dorazíme a dotáhneme to. Měj se, pak se ozvu.“
Hovor ukončil. A usmál se.
Byl to úsměv člověka, který právě vyhrál špinavou partii a má pocit, že soupeři dal mat. Nestačilo mu, že její slova smetl ze stolu. Před svědkem z ní udělal bezmocnou, náladovou ženskou, kterou stačí „přesvědčit“, a ona poslušně ustoupí.
Postavil ji do situace, v níž by každý odpor vypadal jako trapné praní rodinného prádla před cizím člověkem. Spoléhal na to, že Radka zmlkne, couvne a nebude mít odvahu shodit ho před kamarádem. Byl přesvědčený, že ji zahnal do kouta.
Mýlil se.
Radka nezačala křičet. Nerozplakala se. Nepustila se do vysvětlování ani do hádky. Její pohyb byl plynulý a téměř pomalý, jako pohyb šelmy, která čekala na správnou chvíli. Udělala dva kroky vpřed a dřív, než Ladislav stačil zareagovat, mu vytrhla telefon z povolené ruky. Samolibý úšklebek mu na tváři ztuhl v nepěknou křeč.
Neřekla nic. Odemkla obrazovku a prsty jí rychle přejely po displeji. Našla poslední volané číslo — Filip. Stiskla zelené tlačítko. Ladislav se k ní instinktivně pohnul, ale hned se zarazil. Stačilo, aby uviděl její tvář. Dívala se na něj úplně cizí, ledově klidná žena.
Telefon znovu začal vyzvánět. Na druhém konci to zvedli téměř okamžitě.
„Jo, Láďo? Co ještě?“
Radka přiložila mobil k ústům. Její hlas zněl tiše, čistě a chladně jako zimní vzduch.
„Ahoj, Filipe. Tady Radka.“
V lince na okamžik nastalo naprosté ticho.
„Žádné auto nebude. Ladislav ti lhal. Měj se.“
Nečekala na odpověď. Hovor ukončila a se stejným ledovým klidem položila telefon na konferenční stolek, vedle dekoru Arktický dub. Vzduch v pokoji jako by zhoustl. Stal se těžkým a lepkavým, podobným pryskyřici. Netlačil na ně shora, spíš je obaloval ze všech stran a bral jim možnost normálně se nadechnout.
Ladislav na ni hleděl. Z jeho obličeje zmizel vztek i sebeuspokojení. Objevilo se tam něco jiného. Něco temného, prastarého. Byl to výraz člověka, který nebyl jen poražen, ale před očima jiného člověka dokonale a okázale zničen.
Ticho po skončeném hovoru bylo horší než jakýkoli řev. Bylo hutné, téměř hmatatelné, vyplnilo celý prostor a vytlačilo z něj vzduch. Ladislav stál jako zasažený bleskem a zíral na mobil ležící na stole.