Zdálo se, že přestal dýchat. Tvář, která ještě před chvílí působila bledě a vyhasle, se mu pomalu zalévala temnou, nezdravou rudostí. Na čelisti mu škubl napjatý sval. Díval se na Radku a v jeho očích už nezůstalo nic z uražené ješitnosti ani z potřeby vládnout. Zůstala jen čistá, koncentrovaná nenávist.
Když konečně promluvil, jeho hlas zněl cize. Byl hluboký, přiškrcený, jako by se prodíral bahnem.
„Ty… cos to udělala? Ponížila jsi mě před Filipem. Mě!“
Udělala k němu krok, ale Radka neucouvla. Jen na něj hleděla. Právě ten její klid, ta neproniknutelná nehybnost ho možná rozpalovala ještě víc než samotný čin. Zastavil se sotva metr od ní a třásl se po celém těle.
„Myslíš si, že jsi vyhrála, co? Myslíš, že když je tohle tvoje nora, tak tady budeš poroučet?“ Rozhlédl se po pokoji šíleným, znechuceným pohledem. „Mně je z toho všeho na nic! Z těch tvých ubohých snů! Z těch prken, tapet, z toho tvého mizerného pohodlí! Tři roky jsem žil v tomhle chlívku, čichal tvoje vaření a tvářil se, že mi to stačí! Jako bys byla ženská, a ne kalkulačka s ambicemi!“
Utrhl se ze řetězu. Všechno, co v sobě zřejmě dlouhé roky střádal, se z něj najednou valilo ven. Špinavý, kalný proud pohrdání.
„To auto jsem potřeboval proto, abych odtud mohl vypadnout! Abych aspoň pár hodin denně nemusel koukat na tvůj kyselý obličej a na tenhle rozpadlý peklo! A ty se držíš těch svých halířů, jako kdyby to byl tvůj životní výkon! Jenže to není výkon. To je rozsudek! Rozsudek nad tvým ubohým životem, ve kterém není nic než práce a tahle zaprášená krabice!“
Radka mlčela. Slova k ní doléhala, slyšela každou slabiku, ale už ji neměla čím ranit. Míjela ji, jako by byla z jiného materiálu. Dívala se na něj jako na cizího, nepříjemného člověka, který se z nepochopitelného důvodu rozkřičel v jejím bytě.
Uvnitř se jí něco definitivně přepnulo a zapadlo na své místo. Už v ní nebyla uraženost. Ani bolest. Jen studené, jasné poznání, že je konec. Že tenhle člověk musí z jejího života zmizet. Hned.
„Ty si vážně myslíš, že ti dovolím, abys mi tady rozkazovala?“ zaječel, když pochopil, že jeho výlev na ni nezabírá. Ukázal na ni prstem. „Zavři pusu a neopovažuj se mi poroučet v mém bytě! Já jsem tady manžel! A já budu rozhodovat, jak budeme žít! Udělám ti ze života peklo. Z té tvojí rekonstrukce taky. Ze všeho. Sama mi ty peníze přineseš a ještě mě budeš prosit, abych si je vzal!“
A právě tehdy se Radka pohnula.
Bez jediného slova se otočila a vyšla na chodbu. Ladislav na okamžik zmlkl, zmatený tím náhlým klidem. Radka došla k vestavěné skříni, kde měla uložené nářadí, a otevřela ji. Sáhla do zásuvky, ze které se vyvalil pach strojního oleje a starého kovu. Prsty narazila na těžkou, dobře padnoucí násadu kladiva. Vzala ho do ruky. Poctivý nástroj. Opravdový.
Vrátila se do pokoje. Ladislav na ni zíral s rozšířenýma očima a nechápal. Jeho tiráda se mu zasekla v hrdle.
„Ty ses zbláznila?“ zachraptěl, když Radka zamířila ke konferenčnímu stolku.
Neodpověděla. Položila kladivo na desku stolu. Potom vzala vzorek laminátu „Arktický dub“, který tam pořád ležel — malý symbol jejího snu, který předtím pošlapala jeho špinavá bota. Umístila ho doprostřed stolu.
Pak sáhla po jeho telefonu. Po zdroji ponížení. Po spojení se světem, ve kterém byl „frajer“, a ne muž, který se nechává živit. Opatrně ho položila displejem nahoru na světlý kus laminátu. Černý lesklý obdélník na bledém dřevě. Vypadal jako oběť připravená na oltáři.
Zvedla kladivo.
Ladislav sebou trhl, jako by se chtěl vrhnout dopředu, ale v půli pohybu ztuhl. Zahlédl Radčiny oči. Byly prázdné, mrtvě klidné. A v té vteřině pochopil.
Rána nebyla silná. Byla přesná a těžká. Nešvihla celou paží, jen krátce, pevně, zápěstím dolů. Ozvalo se suché, protivné křupnutí. Nebyl to zvonivý třesk rozbitého skla, spíš vnitřní prasknutí něčeho složitého a drahého. Po displeji se rozběhla pavoučí síť trhlin a zpod kladiva odskočily drobounké střípky.
Radka kladivo odložila a podívala se přímo do očí zkamenělému Ladislavovi. Nebyl v ní vztek. Ani vítězoslavnost. Jen únava a konečnost.
„Tak teď můžeš začít vydělávat. Na telefon i na auto. Ale už ne tady…“